Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zombie peskuje zombie aneb Reslové voodoo

    Upoutávka na článek Marie Reslové Hodina pravdy pražských divadel (Respekt 16) skutečně upoutala: Přibývá divadelních zombie, kterým grantová komise z jakési nostalgie nemá odvahu odepřít podporu.

    Zombie je odvážná, pramálo nostalgická nadávka, někdy před dvaceti lety ji prvně schytal Karel Gott, dneska tedy pražští divadelníci. Uvážíme-li, že agresivním zombie chutná lidské maso, zvláště pak mozek, čeká nás ještě krutý boj. Protože Reslová sestavila jejich seznam, alespoň víme, z kterých hrobů zaútočí. Nejvíce se jim daří v zatuchle mrtvolném příšeří městem dotovaných scén, tzv. příspěvkovkách. Městská divadla pražská, Divadlo pod Palmovkou, Švandovo divadlo na Smíchově, Divadlo v Dlouhé, Studio Ypsilon a pak ovšem v honosných hrobkách jménem Hudební divadlo Karlín a Divadlo na Vinohradech. Aby nebylo mýlky, Reslová ukazuje prstem: Helena Štáchová nebo Jan Schmid považují za samozřejmé, že se o jejich divadlo město postará. Ještě pozoruhodnější dvojici vytvořila Reslová touto větou: Herec Jakub Špalek má jistě před sebou řadu rolí a Jiřímu Suchému to pořád píše. Je ale opravdu nutné, aby měli „svá“ divadla?

    Fagi zombie

    V Arše a Činoherním klubu si Ondřej Hrab a Vladimír Procházka mohou oddechnout, nejsou přímo rozpoznáni coby zombie, ale i tak to mají spočítané: Obě formálně transformovaná divadla dál fungují postaru. Mají stejný repertoár, stejný typ publika a pracují v nich titíž lidé. A působí unaveně.

    Něco mi na tom manicky bojovném textu s trumberózní pointou (Pro pražské divadelníky začíná hodina pravdy.) nehraje. Jak to, že se neutahatelná kritička vůbec nevěnuje dvěma posledním výběrovým řízením na Divadlo Na zábradlí a Divadlo pod Palmovkou, a místo toho jen rozdychtěně rozebírá elaborát Návrhy systémové optimalizace pražské divadelní sítě? Protože byla jeho jistě erudovanou oponentkou, zatímco ve výběrových komisích nebyla přítomna? A přitom právě ona výběrová řízení řeší problém, který Reslová pojmenovává jako narovnání podmínek mezi štědře dotovanými městskými divadly a rychle se rozrůstající nezávislou divadelní scénou, která v grantovém systému jen paběrkuje.

    Jak jinak se tzv. nezávislí divadelníci mohou etablovat? Buďto si najít vlastní prostor, anebo se přes konkursy ucházet o ty stávající. Komedie, Švandovo, Vinohrady, Zábradlí, Palmovka; bez ohledu na výsledky tu možnost byla. Reslové ale něco nevoní. Cítí onu mrtvolnou únavu, vzlínající po zdech tradičních divadel, pobuřuje ji prachmizerná, měšťácká touha po jistotách, její srdce bije pro „kulturní revoluci“ mladých, tak jako nedávno bilo za fantastického Kratochvíla v bývalém Disku. Líbila by se mi představa, jak Marie Reslová získá inspektorské pověření očuchávat divadelníky jako policejní pes drogové stopy. Je to zombie, není to zombie, kdo lépe by to měl rozeznat, než sama zombie?


    Komentáře k článku: Zombie peskuje zombie aneb Reslové voodoo

    1. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      jistě,
      jen si dělejme z divadel zaopatřovací ústavy pro senilní ex-umělce. bohužel nesmrtelná věta Thomase Bernharda „Burgtheater umělecky zkrachoval tak dávno, že už ani není možné přesně určit, kdy tento krach nastal“ platí pro mnoho pražských divadel až příliš přesně.

      03.05.2013 (12.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • richard erml

        richard erml

        jistě, jistě.
        Také bych si rád představil, jak se dvě hlavičky, ta Varyšova a ta Reslové, zas dají dohromady nad seznamem senilních ex-umělců a černým puntíkem označí, kdo už má ze zaopatřovacích ústavů vypadnout a kdo ještě má jednu sezonu k dobru. Něco jako ve Votočkových Křídlech slávy, to všeuměl a gentleman Varyš bude znát; i to, že zemanovský bonmot Mařenčin úlet neobhájí.

        03.05.2013 (15.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Vojtěch Varyš

          Vojtěch Varyš

          skutečně nepotřebuju dávat dohromady žádný seznam
          – poučen politikou i mediálním světem vím, že kdo se jednou dostane do kruhů, už z nich nikdy nevypadne, kamarádi mu pomohou, i kdyby byl sebeneschopnější; konec konců tak to asi u nás funguje a sám jistě časem docením výhody tohoto svépomocně sociálního systému. představa, že by to v umění mohlo fungovat jinak, byla (pubertálně) naivní.

          05.05.2013 (12.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Svědectví starého Theatermana:
      Po léta jsem se snažil chodit jenom na představení potenciálně kvalitních inscenací. Dost se mi to dařilo, protože nemám rád premiéry, a tak tu bylo vždy k dispozici několik na sobě nezávislých referencí, písemných i ústních.
      V této sezóně ale moje theatermanství stouplo do té míry, že jsem začal (masochistisky) chodit i na tituly bez referencí. Začal jsem riskovat!
      Tím jsem konečně nahlédl skutečnou úroveň pražského divadelnictví. Už žádné elitářské sbírání smetany shora! To mi dává odvahu k připojení k této diskusi.
      Divadla „po transformaci“ ponechme stranou, mají dnes již odlišná specifika a není věcné mluvit stejným dechem o Semaforu i Ypsilonce, jako to učinila J. Machalická v LN. Semafor je sice také autorské divadlo, ale je už řadu let finanovcán jinak, daleko skromněji. Žádné z těch představení, co jsem tam viděl, se mi nelíbilo, ba bylo to po mém soudu na hranici kýče, ale nemohu nevidět, že po představení Mam´zelle Nitouche aplaudoval nabitý sál „standing“. Nadále tam chodit nemusím, ale nemyslím, že zde jde o nějaké plýtvání veřejnými zdroji, v podstatě si zřejmě na sebe vydělá.
      Naproti tomu Ypsilonka mi předvedlka kousky ambicióznější, ale stále dost průměrné a nepříliš navštívené. Plná dotace je tu na pováženou. Jistě, dělat konkurs na nového ředitele autorského divadla je nesmysl, ale dějiny divadla také ukazují, že autorská divadla zpravidla končí jako teenageři. Pokud ovšem, jako třeba Provázek, neprovádějí generační výměnu šéfů sama, bez vnějšího tlaku.
      Snad nejspornější je Divadlo S+H. To je už od smrti M. Kirschnera jednoznačně divadlem intepretačním, navíc s autorskými právy k oběma figurám v soukromých rukou (právem). Kdyby se M. Štáchová rozhodla expandovat a zřídit filiálky ve Vídni a v Berlíně, nikdo by proti tomu nemohl říci ani popel. Zde by byl zřejmě na místě návrat ke skupovské tradici soukromého divadla, nevidím žádný důvod ke zvýhodňování oproti divadlům K. Heřmánka, J. Hrušínského a pod. Pro děti dotuje Praha Minor a Divadlu S+H bych nepřál nic víc než úspěšné obnovení společenské satiry zacílené na dospělé, obnovení skupovské tradice.
      Švandovo divadlo, Divadlo pod Palmovkou a Divadlo Na zábradlí se mi jeví jako táž kvalitativní I. liga, není tu zásadní rozdíl. Naproti tomu Divadlo v Dlouhé a Dejvické divadlo, to je extraliga: nemusím se vůbe ptát, co dnes právě hrají. Dá se tam bez obav jít „na blind“.

      04.05.2013 (23.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,