Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Zneužité dědictví idejí Národního divadla

    Od mannheimských přednášek Friedricha Schillera v osmdesátých letech 18. století, které do českého prostředí záhy uvedl vlastenecký buditel Prokop Šedivý, bylo divadlo považováno za instituci schopnou nejlépe probouzet národní uvědomění, vést k podobnosti a souhlasnosti v mínění, zkrátka účinně sjednocovat společnost pod národně emancipačním programem. Projekty tzv. národních divadel se během 19. století úspěšně rozšířily po celé Evropě a leckdy až do dnešních dní nastolují způsob, jak se o divadelním umění ve veřejném prostoru přemýšlí.

    Slavnostní položení základního kamene Národního divadla 16. května 1868 bylo politickou národní manifestací Reprodukce z časopisu Zlatá Praha 33/1908

    I když se tento koncept osvícenského paternalismu snažil překrýt mnohem starší pojetí divadla jako spektáklu, touhu po zábavě bez proklamací vyšších cílů potlačit nedokázal. Idea sebekultivace i ve vrcholných chvílích obrozenského úsilí zůstávala mnohdy jen na papíře; K. H. Borovský proto mohl v České včele roku 1846 jízlivě podotknout, že divadlo není žádný umělecký ústav, nýbrž nahodile dle příležitosti slátané baviště pro jisté třídy pražského obecenstva. Také ředitel František Adolf Šubert – na rozdíl od hřmotných proslovů českých politiků – ve svém nástupním projevu v březnu 1883 s přízemní věcností podotkl, že „ideální snahy“ budou muset v Národním divadle stát na „hospodářském základě“.

    Skutečnost nikdy nebyla bezvadná, přesto působivost zakladatelských myšlenek a genius loci reprezentativních budov nedokázala potlačit ani umělecká konkurence, ani rostoucí fragmentace zájmů a perspektiv ve 20. století. Dodnes jsou národní divadla vyhledávána diváky právě pro svůj symbolický význam a jistou svátečnost místa „neodkouzleného“ od velkých idejí. Zabývat se výzkumem koncepcí spjatých s těmito kulturními institucemi proto má své opodstatnění.

    Toť poselství je Libušino

    V českém prostředí je nejnovějším počinem v loňském roce vydaná kniha Filosofie Národního divadla a Miroslav Tyrš (Academia, 2021). Její autor, mladý filozof a historik Martin Bojda (nar. 1991) přišel k divadelní problematice jako ctitel Smetanova hudebního díla, znepokojený údajně nedostatečným a zároveň umělecky nekvalitním prováděním oper Dalibor a Libuše na českých jevištích. Ve svých veřejných vystoupeních však zašel mnohem dál. Začal odsuzovat současné umělecké, mediální i vědecké prostředí en bloc a zároveň si stěžovat na údajnou cenzuru svých postojů. Tažení proti společenskému úpadku plně rozvinul na svých webových stránkách – příznačně nazvaných Libuše. V rámci své tamní sebechvály označil knihu za soustavný tvar svého úsilí čelit destrukci (nejen) české kultury a historické paměti s očekáváním, že dílo ocení všichni, kdo jako on sledují se znepokojením dekulturaci, sodomizaci a mafianizaci operního i divadelního umění.

    Ve snaze popřít autorovy domněnky o cenzuře dala Teatrologická společnost v rámci svých pravidelných přednášek – organizovaných Kabinetem pro studium českého divadla (IDU) – v prosinci loňského roku prostor Martinu Bojdovi, aby svoji knihu představil divadelní komunitě. Žel s tvrzením, že tristní situace české kultury mu znemožňuje hovořit o partikulárních historických tématech, zde v zásadě jen zopakoval své útočné rozpoložení vůči současnému divadlu; a také dal najevo značnou netolerantnost vůči všemu, co nezapadalo do jím prezentovaného světonázoru.

    Miroslav Tyrš (17. 9. 1832 Děčín – 8. 8. 1884 Ötz, Tyrolsko), kritik, historik umění, estetik, profesor dějin na UK a na ČVUT v Praze, předseda výtvarného odboru Umělecké besedy a člen poroty pro sochařskou výzdobu Národního divadla, spoluzakladatel organizovaného českého tělovýchovného hnutí Sokol Repro archiv

    Tyrš a Národní divadlo

    Protože jsem nechtěl podléhat předsudkům, přečetl jsem si Bojdovu knihu. Mimo jiné i proto, abych si ověřil, zda či do jaké míry byla autorova veřejná sebeprezentace shodná s argumentací v jeho odborném textu. Ani Bojdova obdobně útočná dikce mnohastránkové předmluvy mě od četby neodradila. Vím, že i jiní výzkumníci si v úvodech leckdy neodpustí velmi osobně laděná sdělení. Jen tak přejít Bojdovu předmluvu ovšem nelze, protože hned první stránka obsahuje – eufemisticky řečeno – mystifikaci. K sepsání knihy prý autora vybudilo údajné „promlčení“ výročí sto padesáti let od položení základního kamene Národního divadla (zopakoval tu informaci i na stránce poslední). Tvrzení ovšem neodpovídá lehce ověřitelným faktům, a sice že v květnu 2018 k té události Národní divadlo uspořádalo tematickou výstavu, vydalo pamětní knihu a zároveň k jubileu připravilo celodenní kulturní program, z nějž Česká televize vysílala živé vstupy a podobně jako další zpravodajské weby připravila obsahově hutný materiál o historickém kontextu.

    Bojda svoji práci vydává za syntézu „duchovních fundací“ české kultury 19. století. Ve skutečnosti jde ale spíše o – po sobě jdoucí – nadšené výklady z uměleckých a vědeckých spisů českých obrozenců, jejichž myšlenky se měly zhmotnit ve stavbě Národního divadla a sokolských tělocvičen.

    Bojda čtenáře neustále upozorňuje, co je pozapomenuté, málo čtené či špatně chápané. Jaké vnuknutí to však bylo, které jej přivedlo k přesvědčení o sobě jako držiteli „jediné správné interpretace“ témat, jimiž se nota bene ve své předchozí výzkumné činnosti ani nevěnoval, to z knihy patrné není. Je přitom více než nápadné, že ve své práci pominul značnou část příslušné novější historiografické či teatrologické produkce. I když sám žádný archivní výzkum nepodnikl, sebevědomě vypíchl novost své interpretace a k citacím ze sekundární literatury sahal, jen aby podepřel a pointoval své teze. S podivuhodnou preferencí populárně-naučných spisů vyšlých zejména v období komunistického režimu…

    Příznačně nebyl inspirován například Vladimírem Macurou, zato si při interpretaci předbřeznového národního obrození s gustem zacitoval z díla normalizačního kádra, historika Josefa Kočího. Jednou z nejcitovanějších osob v celé práci je pak Zdeněk Nejedlý, s nímž se Bojda ztotožňuje nejen ve většině náhledů na české divadlo 19. století, ale také v obdobném hegelovském pojetí dějin založeném na myšlence univerzálního lidského pokroku a nutnosti řádu. Naopak filozofa Jana Patočku pokárá za špatnou interpretaci idejí Národního divadla, renomovanému rakouskému historikovi Philippu Therovi vytkne nedostatečné poznání estetické stránky problematiky a zvláštním odsudkem zahrne literárního vědce Ladislava Futteru, který si troufl se namísto Wenzigovy a Smetanovy Libuše zabývat předcházející, zvláště německou recepcí této mytické látky.

    Heuristická příprava byla ovšem jinak velmi slabá a především nesystematická. Jinak si nelze vysvětlit, že navzdory skutečnosti, že zhruba čtvrtinu knihy Bojda věnuje Miroslavu Tyršovi, nezaznamenal autor ani základní historiografickou syntézu fenoménu sokolství ve vztahu k českému národnímu hnutí od Claire Nolte, ani teatrologický výzkum, kterému se věnovala v minulosti Eva Stehlíková a v současnosti v něm pokračují Tereza Konývková či Anna Hejmová. Autor si tak dovolí tvrdit, že Miroslav Tyrš je dnes znám toliko jako sportovec.

    Podstatné ale je, k čemu všech těch více než čtyři sta sepsaných stran směřuje. V zásadě se autor na velmi arbitrárně vybraných projevech české kultury 19. století snažil objektivizovat stereotyp o hodnotově ukotveném, humanitním a demokratickém národním charakteru, aby toto „podložené zjištění“ mohl dále využívat jako legitimizaci svých vyhraněných postojů k uměleckému provozu. Realizace jím hlásaných požadavků by přitom neznamenala nic jiného než to, proti čemu sám tolik protestuje: cenzuru veškeré jinakosti. Vydání tohoto díla v prestižním nakladatelství nutí k vážnému zamyšlení nad praxí recenzních posudků.


    Komentáře k článku: Zneužité dědictví idejí Národního divadla

    1. Josef Herman

      Josef Herman

      Na žádost Teatrologické společnosti
      jsem volně zpřístupnil tento článek, aby mohli teatrologové pokračovat v diskusi započaté na přednášce Martina Bojdy v prosinci loňského roku. Ta věc si diskusi zaslouží, ale doufal jsem, že si teatrologové, jak je zvykem, Divadelky koupí, nejlevnější týdenní přístup k uzamčeným článkům stojí zhruba jako jedno plzeňské pivo…
      Doufám, že budou diskutovat tady, aby tím příspěli zase k dobru Divadelních novin. S vývody autora článku, pana Otto Drexlera naprosto souhlasím a velmi oceňuji způsob, jakým problémy v textech a vůbec vystupování Martina Bojdy uchopil. Předplatitelům se omlouvám, že rozdávám, co oni si kupují.

      20.05.2022 (16.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Josef Herman

      Josef Herman

      Jen konstatuji,
      že v diskuzi nikdo nepokračuje…

      25.05.2022 (23.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Petr Kolda

      Avatar

      Předesílám,
      že se nerad účastním jakýchkoli podobných diskusí, ale nestoudnost recenzenta neumožňuje nic jiného. Tedy alespoň v pár bodech:
      1) Recenzent Drexler očividně vůbec nepochopil hledisko, z nějž Martin Bojda svou knihu psal. Jak vyplývá už z názvu, jedná se o FILOSOFICKOU, nikoli teatrologickou knihu. Tedy výklad, metodologie i cíle práce odpovídají tomuto zadání. Pokud toto Drexler nepochopil, je těžké s ním vést jakoukoli diskusi… Teatrologové nemají na ND žádné výhradní právo, filosofický výklad idejí založení ND je nejen relevantní, ale dokonce mnohem potřebnější, než další nicneříkající „kritiky“ repertoáru, dílčích inscenací, herců atd. Právě tato ambicióznost knihy (v českém kontextu mne nenapadá srovnání) by měla být oceněna, ne haněna!
      2) Vinit autora z nedostatečné rešeršní práce a neznalosti zdrojů je opravdu drzost, recenzenta zjevně zaslepuje zavilá potřeba vymezit se: kdo se podívá na soupis bibliografie, musí nad tou výtkou kroutit hlavou.
      3) Vždy jsem si myslel, že recenze podobných knih píší oborové autority, lidé, jejichž slovo něco znamená a jejichž pohled může poučit i autora, tedy má mu co nabídnout. Zvykem vždy bylo, že např. profesor recenzuje knihu mladého vědce apod. Zdejší recenzent ale svou kritiku nepíše z jakékoli odborné pozice, jeho výhrady jsou plné faktických i odborných lapsů. Nedokážu pochopit, co autora vedlo k pocitu, že právě on je ten pravý, aby posuzoval podobně široce ukotvený, myšlenkově náročný text.
      4) Postaví-li jakýkoli soudný člověk vedle sebe Bojdovu knihu a tento textík, může si udělat sám úsudek, kdo koho může mistrovat z kompetencí.
      5) Tento příspěvek píšu hlavně proto, abych i jiným nezávislým čtenářům umožnil se konfrontovat s REAKCÍ autora, který ji zveřejnil na svém webu. Bez této reakce, která svou jazykovou, rozsahovou, odbornou i argumentační převahou Drexlerův text staví do patřičného světla, považuji podobné útoky za nepřijatelné a krajně neslušné. S takovou už může opravdu každý o každém napsat cokoli, mezi argumentem a poctivou prací a obyčejným zlovolným blábolem se tímto škrtá rozdíl, s čímž se odmítám smířit.
      Zde tedy odkaz – https://www.libuse-journal.com/varia/opice-v-zrcadle-divadelni%C4%8Dt%C3%AD-normaliz%C3%A1to%C5%99i-dne%C5%A1n%C3%ADho-v%C4%8Derej%C5%A1ka/
      Petr Kolda

      04.06.2022 (22.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Pane Koldo,
        Otto Drexler může nejlépe odpovědět sám, ale protože dikce vaší polemiky je obdobná té, s jakou pracuje i Martin Bojda, který i o mně psal zcela urážlivě, připisuji pár poznámek.
        1. Otto Drexler nenapsal recenzi knihy, ale úvahu o způsobu, jakým Martin Bojda myslí a jedná, kritika základních tezí knihy je jen součástí „Úvah historiografických“. Napsal je po mém soudu skvěle.
        2. Každý text lze číst různě, vaše tvrzení, že Bojda napsal filozofickou a nikoli teatrologickou knihu, je pro její interpretaci irelevantní.
        3. Teatrologové si na ND rozhodně nedělají výhradní právo, a to od samého počátku úvah o ND a jeho místě v české společnosti, většina pojednání o obecnějších záležitostech ND byla a je vždycky kontextuální. Drexler poukazuje právě na to, že důležité souvislosti vypouští Bojda, je otázkou, jestli z neznalosti, nebo účelově. Věcné faktografické chyby, na které Drexler upozornil, jsou neoddiskutovatelné a nepřijatelné v jakékoli publikaci.
        4. Nebývá zvykem na cizích stránkách propagovat jiné texty, ale nechť si čtenáři DN udělají obrázek, souhlasím, bude to užitečné.
        5. Především však Otto Drexler nikoho nedehonestuje slovy nestoudnost, drzost, autor nic neznamená apod. Celá dikce vašeho komentáře je agresivní, ale s tím uspějete na jiných webech, nikoli tady. Na Bojdově webu si čtenáři mohou udělat obrázek o způsobu, jakým jedná i Bojda.
        6. Předem upozorňuji, že komentáře na našem webu musí být ad rem, nikoli ad hominem, tedy věcné neagresivní. Osobní invektivy zveřejňovat nebudeme, ale napoprvé u vás uděláme výjimku a liberálně tu váš komentář ponecháváme. Každý další, pokud nebude uvedené zásadě vyhovovat, nezveřejníme.

        05.06.2022 (14.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Jan Šotkovský

      Avatar

      Nečetl jsem knihu Martina Bojdy,
      a vzhledem ke znalosti autorových publicistických výkonů se na to ani nechystám, neboť čas je vzácný – nicméně jsem přečetl čtyři normostrany Drexlerova textu a následně sedmatřicet normostran Bojdovy odpovědi na jeho webu (už tento poměr je výmluvný) a dovolím si konstatovat následující.
      Na poměrně věcnou zprávu o veřejném vystupování doktora Bojdy (kdo zná Bojdovy texty o opeře, ví, že by bylo možno volit i mnohem ostřejší výrazy) bylo reagováno prakticky bezrozměrným proudem urážek, konspiračních úvah, osobních útoků, obsáhlého zdůrazňování chvály, které se autorovi dostává od jiných, samozřejmě mnohem kvalifikovanějších, než je recenzent, zpochybňováním odborné kvalifikace recenzenta (jeho jméno je v polemice zmíněno více než stokrát!), zpochybňováním odborného kvalifikace šéfredaktora DN, neustálého přirovnávání všeho a všech, co se Bojdovi nepozdává, k normalizaci a komunistům, obsáhlého zdůrazňování vlastní vzdělanosti a sečtělosti („Od Nejedlého mám doma 70 svazků, kolik máte a četl jste vy, soudruhu Drexlere?“) a především nevídaného přívalu zahořklosti, ublíženosti a zoufalého pocitu, že zatímco Mgr. Drexler si spokojeně sedí na „teplém místě“ v IDU, nebohý doktor Bojda je (na zřejmě zdaleka ne tak teplém místě ve Filosofickém ústavu) i se svým kompletně přečteným Herderem a Schillerem soustavně kádrován, denuncován a cenzurován. Věru, už dlouho jsem nečet nic tak mašíblózního.
      O tom, že při vší nekompromisní odvaze p. Bojda se svou polemikou na iDN ani nezavítá a musí jej zde přijít zpropagovat p. Kolda (jehož styl je Bojdovu až neuvěřitelně podobný), už ani nemá smysl hovořit. Kolegovi Drexlerovi bych doporučil klidný spánek a maximu Václava Černého v prvorepublikové polemice s Františkem Götzem: „Nebiju se s tím, co je pochováno.“

      05.06.2022 (23.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Otto Drexler

      Avatar

      Dobrý den,
      považuji za slušné dát na vědomí, že jsem se s komentáři Petra Koldy i reakcí Martina Bojdy na můj článek seznámil. Je příznačné, jak všechny reakce obou pánů plně odpovídají mé tezi o netoleranci: ani akademický, natož veřejný prostor nevnímají jako místo k dialogu, k rozvažování myšlenek a tezí, či – řečeno terminologií využívanou Martinem Bojdou – k vzájemnému „oplodnění“, ale jako pole k zápasu, kde má někdo pomocí manipulací a faulů vyhrát, kde musí triumfovat jedna „pravda“ i přes to, že řada argumentů mluví proti ní. Svůj článek jsem psal ze své výzkumné pozice, která se vztahuje k tématům knihy Martina Bojdy. Využil jsem svého práva vyjádřit se; obdobným právem disponuje „profesor“ i např. umělecký pracovník bez jakéhokoliv titulu. Svým článkem jsem takové právo nikomu dalšímu neupřel; ad k tomu oběma pány neustálému šermování s pojmem cenzura: Ferdinand Peroutka před únorem 1948 výstižně na komunistické stížnosti o „cenzuře“ v nekomunistických listech podotkl, že rozdíl mezi odmítnutím v SSSR a ve svobodné zemi tkví v tom, že sovětský autor tím ztrácí možnost publikovat en bloc všude, kdežto autorovi ve svobodné zemi se nadále nabízejí desítky jiných možností. Ale samozřejmě je jednodušší věřit různým stihomamům o spiknutí, spolčení či kampani, než se zamyslet nad vlastním dryáčnictvím.

      06.06.2022 (12.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • doc. David Drozd

        Avatar

        Dobrý den,
        vše podstatné už bohužel bylo řečeno, aniž autor recenzované knihy vůbec přistoupil na to, že se snažíme vést otevřenou akademickou diskusi. Jen bych rád dodal, že reakci kolegy Drexlera považuji za naprosto adekvátní, věcnou a vlastně velmi vstřícnou. Představa, že by kritiku měl provádět pouze docent, profesor (nebo Jan Patočka) je zcela absurdní.

        07.06.2022 (10.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Vít Pokorný

      Avatar

      Je škoda,
      že přes bahnitou vlnu osobních invektiv a pseudožertovných slovních obratů v Bojdově apologetice nejsou pořádně vidět otázky, o kterých by stálo za to diskutovat. Konkrétně, že skutečný umělecký progres vyrůstá z tradice, nikoli mimo ni. Chci-li se vymezit vůči uměleckému kánonu, musím nejprve plně (byť ne určitě nikdy dokonale) pochopit, co je obsahem tohoto kánonu, jaká živá, stereotypní nebo už odumřelá témata v sobě nosí. A na základě téhle zkušenosti, nepředpojaté, ale kriticky hledající, může tvůrce dospět k novým estetickým a etickým objevům.
      Anebo taky nemusí, dějiny umění jsou plné slepých uliček. Ale bez tradice to podle mého soudu nejde. Jak nás učil profesor Etlík – Dekonstrukce není myslitelná bez předchozí konstrukce. Bojdův text v magazínu Libuše se čte vskutku obtížně, ale já mám rád výzvy a snažil jsem se jej poctivě promýšlet. Určitě s Bojdou nebudu stát v jednom šiku na vozové hradě, na Libušině soudu, či při kladení základních kamenů věčných pravd. Ale taky se ptám, jestli to, co je kritikou vydáváno za originální a nové, je skutečně posunem v klikatícím se řečišti tvůrčího vývoje, nebo se jedná o pouhou schválnost ve stylu školní besídky, pouze s velkými náklady a za vysoké vstupné. A tohle tvůrci a kritici nikdy nepoznají, pokud nebudou tradici brát vážně, ale jenom jako něco, vůči čemu se dá snadno vymezit. Bojda se, myslím, domnívá, že tohle je špatná cesta. Opatrně s ním souhlasím.

      07.06.2022 (17.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Berenika Zemanová

      Avatar

      Dobrý den,
      předně bych za ráda poděkovala Josefu Hermanovi, že odemkl článek Otto Drexlera.

      Martinu Bojdovi se totiž během přednášky povedlo nevídané: sjednotit diskutující teatrologickou obec v oponentuře proti tomu, co v jejím rámci zaznělo. Text kolegy Drexlera považuji za skvělou analytickou reflexi myšlení a vystupování pana Bojdy.

      A ještě bych ráda něco dodala ke genezi této přednášky. Doktora Bojdu jsem oslovila, zda by neproslovil přednášku o své nové knize „Filosofie Národního divadla a Miroslav Tyrš“ pro TS na jaře loňského roku. Když jsme se během září začali domlouvat konkrétněji, bylo zřejmé, že se pan Bojda hodlá prezentovat především své názory na současné vedení ND a stav tamní opery. Pokusila jsem se jej nasměrovat zpět k původně domluvenému tématu, ale dostalo se mi několika nevyžádaných jeremiád na ND, jeho operu, současné divadlo, DN a Josefa Hermana. Už zde padala silná slova a invektivy, to celé rámované oblíbeným bludem pana B., totiž že se cítí být cenzurován. Podotýkám, že cenzurou rozumí jakoukoliv reflexi či kritiku jeho textu (zde anotace přednášky).

      Po domluvě se členkou předsednictva TS Petrou Ježkovou jsme se rozhodly dát doktoru Bojdovi prostor: abychom se vyhnuly případnému osočování z „normalizování“ apod.

      Ano, uznávám, bylo to naivní. Po četbě „Opice v zrcadle. Divadelní normalizátoři dnešního včerejška“ si s chutí zopakuji nadčasovou knihu pana profesora Boreckého „Zrcadlo obzvláštního. Z našich mašíblů“ (děkuji Janu Šotkovskému za připomenutí).

      09.06.2022 (15.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,