Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zločin a trest na židovský způsob

    Herec Jakub Zindulka je po dlouhá léta spojen především s plzeňskou divadelní scénou, kde v Divadle J. K. Tyla ztvárnil desítky rolí. Kromě toho v Plzni vede sdružení neprofesionálních souborů se stálou scénou v Divadle Dialog, sám šéfuje jednomu z místních souborů (Spodina) a v poslední době na sebe upozorňuje i režijní prací. A to už nejen na poli amatérského divadla – Divadlo v Celetné uvedlo jeho adaptaci hry Tattoo, současného švýcarského autora českého původu Igora Bauersimy, jakožto výsledek spolupráce výše zmiňované Spodiny a Spolku Kašpar.

    FOTO AELNA HRBKOVÁ

    Jakub Zindulka, na jehož bedrech je většina textu i pohybu po jevišti, je ve své roli profesionální a bez rezerv vzhledem k pokročilému věku svého otce. FOTO AELNA HRBKOVÁ

    V případě inscenace Kurasova Vražedného pátku v Divadle v Řeznické chce Zindulka mladší všechny tyto zkušenosti zúročit. Hraje vyšetřovatele Goldberga a je také podepsán pod režií, výpravou a výtvarným řešením. Vědomě se pouští mezi mlýnské kameny ztráty autorského nadhledu, které můžou tvůrce zdrtit. Jeden z nejznámějších divadelních textů Benjamina Kurase je mu v tom sám o sobě nápomocen. Jednoaktovka je propracovaná a úderná. Vzhledem ke spíše detektivní zápletce, do níž jsme vtaženi okamžitě po začátku představení, jsou dialogy jediných dvou postav takřka oproštěny poetizujících jinotajů. Vražedný pátek ve své době dobře obstál i jako rozhlasová hra. Uváděla jej BBC, několik německých stanic i Izraelský rozhlas. I když je téma holokaustu vážné, nechybí v jeho uchopení nadhled se záměrně dezinfekčními účinky.

    Jak autor hry prohlašuje, ve své době mu psaní The Friday Murder, jak zní původní anglický název, pomohlo „propsat se“ temnotou tragických událostí a traumat. Vysvětluje, že nejednou se mu v tomto ohledu do tragického námětu vloudily komické prvky, jež jsou schopny zobrazované trauma očistit. Pro vysvětlení – Kuras byl v roce 1977, kdy Vražedný pátek psal, v londýnské emigraci již devátým rokem a stále se mu nedařilo vyskočit z role „východoevropského tragéda“ a adaptovat se na „londýnský ostrovtip.“ Kromě toho silně prožíval traumata židovských dějin, jež se na něj navalila po jeho konverzi k judaismu. I proto je postava židovského detektiva Goldberga (Jakub Zindulka) především na začátku hry plná anglického sarkasmu, který dává autorovi odstup od nesnesitelné historie a dědictví vyvoleného národa.

    Stará vražda nerezaví

    Jsme v Londýně v 70. letech minulého století a inspektor Scotland Yardu Goldberg vyšetřuje přiznání k vraždě židovského rabína Freitaga. Obsahem přiznání ovšem není úplně tak mrtvola bývalého důstojníka SS, ležící ve vedlejší místnosti… Vzhledem k postavení v židovské komunitě viníka, jde především o jeho absurdní spoluvinu na nacistických zvěrstvech v koncentračním táboře Bełżec – nechvalně proslulém místě na hranici Polska a Ukrajiny, kde bylo nacisty dotahováno konečné řešení židovské otázky. Historické reálie dodávají textu „věčně aktuální“ rozměr. V Bełżci bylo v plynových komorách celkem zavražděno asi 435 000 židů. Z toho likvidace 90 tisíc lidských životů, už jsme v dramatu, jde na zodpovědnost jediného muže – Freitaga. Ten zde během války sloužil jako kapitán SS a rozhodoval o hromadných popravách. Goldberg postupně odkrývá, že přiznání rabína Freitaga není výmyslem chorého stařeckého mozku, jak se zpočátku domnívá. V průběhu výslechu na místě činu propadá se sebespalující energií odhalování detailů příběhu. Už jen tím, že je Žid, je v něm sám zainteresován více, nežli by chtěl. Na scéně je náhle ono skryté židovské trauma, o kterém autor textu hovoří.

    FOTO ALENA HRBKOVÁ

    Zindulkova divadelní adaptace je velmi konvenční, což ke komornímu prostoru Řeznické po léta náleží. FOTO ALENA HRBKOVÁ

    Kvalita je jistá…

    Zindulkova divadelní adaptace je velmi konvenční, což ke komornímu prostoru Řeznické po léta náleží. Náklady na scénu se tradičně minimalizují a tzv. hvězdnost, co se týče obsazení, maximalizuje. Jako režisér se přísně drží textu a nevymýšlí žádné kejkle, co se týče jeho uchopení, ani použitých prostředků. S vědomím, že kvalita je tak jistá, navozuje měkkým přítmím světel příjemnou, večerní atmosféru zabydleného bytu, jež kontrastuje s hrůznými fakty, která z Freitagových, vinou zkřivených úst vyplouvají na hladinu jako tisíce leklých ryb. Abstrahuje na hudební složku, sem tam vloží nějaký nepřekvapivý zvukový mix – jako například vzpomínku probuzenou projíždějícím vlakem nebo hlasy z koncentračního tábora. Nic, co by se dalo srovnat s nebezpečím ukrytým uvnitř Kurasova textu.

    Stanislav Zindulka, se svojí deklasovanou postavou většinou zasazený „stařecky neškodně“ hluboko do křesla, našel pro roli Freitaga úsporná gesta. Minimalizovaná mimika podtrhuje Freitagovo jediné možné východisko – klidnou touhu po soudním ortelu a vlastní záhubě. Výjimkou je nevěrohodný, nečekaný afektovaný výkřik, při kterém letí lokty nahoru a div se nervou šedé vlasy. Tímto výstupem jistě není (a dvakrát už vůbec ne) nutno dokládat vnitřní napětí postavy. Pokud není účelem probudit nějakého pospávajícího diváka, zasloužilo by si to dramaturgický reparát. V té chvíli se už v textu stírá autorovo rozkročení nad formou a obsahem. Sarkasmu a jízlivosti totiž ve hře doušek po doušku ubývá a do popředí se jako němý svědek staví téma paměti – kolektivní i osobní. Paměť uzavírá úzký svazek se svědomím a to formuje nejen jedince, ale i celé národy. Ztráta paměti nás, co do životních funkcí, může držet při životě, ale lidsky nepochybně zabíjí. Stejně jako se to přihodilo rabínu Freitagovi.

    Jakub Zindulka, na jehož bedrech je většina textu i pohybu po jevišti, je ve své roli profesionální a bez rezerv vzhledem k pokročilému věku svého otce. Jeho inspektor Goldberg má osud starce na konci hry plně v rukou. Představit si lze jen dva možné způsoby, jak s tím Goldberg naloží, a přesto do poslední chvíle nevíme, jaký zvolí. Postupně sílící napětí se režisérovi podařilo udržet. Jaký trest si tedy zaslouží člověk zodpovědný za desítky tisíc ztracených životů? Závěrečné nechejme to být..., je, zdá se, tím nejkrutějším ortelem. Nechejme být i inscenační neodvahu poplatnou prostoru. Vražedný pátek se i tak zařadí mezi to nejlepší, co Divadlo v Řeznické v dnešní době uvádí.

    Divadlo v Řeznické – Benjamin Kuras: Vražedný pátek. Režie a výprava Jakub Zindulka. Premiéra 12. září 2013.


    Komentáře k článku: Zločin a trest na židovský způsob

    1. Jana

      Profilový obrázek

      Nebyla poslední slova na jevišti:
      „Nechme to zatím tak“? To „zatím“ tomu dalo spíše otevřený konec. Toť můj dojem, doplnění.
      Jinak doporučuji.

      01.02.2014 (22.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,