Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zlatá sedmnáctá Flora (No. 1)

    Ve čtvrtek 9. května v přítmí odpoledne proběhl tichý úvod divadelní Flory. Odehrál se v komplexu Wurmova, kde ve foyer Divadla na cucky kurátor Ondřej Hruška představil výstavu Žádná komedie dvojice fotografů Jiřího Doležela a Lukáše Horkého, kteří při loňském i jiných ročnících festivalu mapovali přítomnost Pražského komorního divadla.  Projekce filmové verze inscenace Odpad, město, smrt připomněla přítomnost bezmála všech členů „tvrdého jádra“ souboru při loňském ročníku a nepřeberné (značně nekorektní a podvratné) hovory s tím spojené. Tuto jedinečnou atmosféru pomlouvání hodnot konzumní společnosti, diskuze o chuti piva a dalších destilátů i lechtivých recenzí na kolemjdoucí připomene celá řada televizních záznamů promítaných v předpremiéře.

    Oficiální zahájení 17. Divadelní Flory proběhlo páteční reprízou inscenace Moravského divadla Olomouc Višňový sad, která bude v rámci festivalové programu ještě konfrontována s Mikuláškovou diametrálně odlišnou vizí téhož textu. Režisér Michael Tarant nevykročil z vypravěčské jistoty 70. a 80. let a Čechova nechal v poklidu odpočívat v křesle, aniž by mu naschvál pilkou podřezal nožky a autor se tam mohl octnout v poněkud provokativnějším kontextu. Konzervativnímu výkladu nicméně dominoval „motiv sadu jako větrem zakoušeného koutku dětství a krásy- jakéhosi mezaninu symbolismu“ ve formě velkých plátěných závěsů, které se začaly v obzvláště dojemných chvílích třepotat. Až vražedně lyrické.

    Sobotní program byl značně obsáhlejší a členitější. Tradiční Vintage market provázely „tradiční“ silné bouřky, které z tržiště pod šapitó učinily opět provizorní přístřeší pro skupinky osamělých nákupčích. Open air představení Othello is black Divadla koňa a motora jaksi postrádalo nutný kontrast, aby vystoupilo z šedi celé oblohy a něčím rozzářilo promrzlý Parkán, kde soubor se svým červeným ořem zakotvil jako jevištěm sehrál tento kus.

    FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    „Postneobarokní šprýmař“ Václav Chalupa FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    „Postneobarokní“ šprýmaři Geisslers Hofcomoedianten z Kuksu se objevují na programu hned dvakrát. Prvně svým projektem Ambrosia vyplnili majestát kostela Panny Marie Sněžné. Příběh Svatého Ambrože rozčlenili do několika separátních, impozantních obrazů. Pod zastřešujícím chórem, který prostupoval celou lodí, se příběhy vypráví různými způsoby. Samotné kouzlo tohoto site-specific projektu je v kombinaci jednoduchých principů s nepřebernou škálou hravosti a interakce. Divák je do výjevu vtažen pouze tím, že musí strnulého aktéra nějak „zapnout“ a zapojit se – prožít podivné pozadí Soluňského masakru. Pokud jsou některé výjevy od sebe oddělovány obrazově, stále však existují v jednom prostoru zvukově. Všech devět naráz spuštěných „zastavení“ vytváří dojem výrazně teatralizovaných modliteb, našeptávání.

    FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Charlotta Öfverholm a Lindy Larsson FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Předivem mezi tímto mystériem a světovou premiérou frekventovaného hosta Divadelní Flory švédské choreografky a tanečnice Charlotty Öfverholm YOUWILLDIEANDYOU2 proběhla projekce inscenace Schwabova Antiklimaxu v režii Dušana D. Pařízka. Obsedantně kompulzivní psychózu Gabriely Míčové, která ač vysávala, zubním kartáčkem očišťovala spáry v příznačných dřevěných parketách, vystřídalo nepřeberné množství rodinných patologií a tolik bizarních sexuálních úchylek a chutí, že všechen ten perversní cirkus působil v kombinaci s vybraným jazykem autora až rozkošně.

    Samotná Charlotta poté několikrát „vstala a chodila“. Rodila se a umírala zas a znova. Jednou v melodiích tklivého piana, poté v náručí satanovi podobného pijana i ústředním motivu, kterým Michael Nyman provází postavy Greenawayovi fresky Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Přílišná očekávání totální senzace (inscenace se zkoušel těsně před jejím uvedením) nebyla možná zcela naplněna, ale stálo si YOUWILLDIEANDYOU2 drželo dynamiku dojemného spektáklu, kde se aktérka vyrovnává s vlastní (i cizí) smrtí. Možná lehká klišé pronásledovaná patosem se občas zlomila v silný obraz s filosofickou hloubkou i ironickým pošťouchnutím. Věřte nevěřte, ale zemřou všichni! prorokoval článek ve festivalovém zpravodaji. Měl pravdu tak napůl.

    FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Mappingové projekce a krabice od banánů – či spíše pomerančů… FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Program uzavřel soubor z Kuksu s vypravěčskou pastiší Láska ke třem pomerančům. Minimalistický koncept pro vyprávění příběhu Carla Gozziho využívá krabice, které přeskupováním vytváří nejrůznější prostředí a dekorace – z hradeb stane trůn, tlumok či v podstatě cokoli jiného. Rafinovaně využité mappingové projekce s jednoduchým herním principem ovšem naráží na nehomogenní změť motivů a příběhových odboček, které ztěžují celkovou orientaci. Tři vpodstatě samostatné kapitoly vypráví podivuhodnou hříčku, jež je mimo jiné o tom, jak mimo je. Tvůrci se ovšem ne vždy ze situací dokáží vyrovnat tak, aby nemuseli sahat po laciných pointách. Pravdou je, že byla zima.

    A po vší kultuře je třeba si umýt zoubky Flórem. Dobrou noc sladká sedmnáctko.


    Komentáře k článku: Zlatá sedmnáctá Flora (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,