Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Život v podvodu II
Otec František
Když maminka naposledy hostovala v Olomouci Káťu Kabanovou, platilo jí divadlo docela nóbl hotel. Někdy odpoledne tam se mnou chodila na kávu, pan hoteliér mi také přinesl takové malé kafíčku, šlehačku a cukřenku – hrozně se mi to líbilo. Bydleli jsme asi půl roku v Praze a maminka říká: Když budeš hodná, vezmu tě zase do kavárny. Já nadšená, sedíme v rohu kavárny naproti rozhlasu a maminka povídá: To je náhoda, támhle jde můj známý z Budějovic. Přišel pán v letech, ne moc velký, sotva o chlup větší než máma: Tak Mařenko, to je pan doktor Stein, pane doktore, to je moje Mařenka. Přisedl si a chvilku si s maminkou povídali. Doma jsem pak mamince řekla, že byl takový legrační. Asi rok na to přijela z Frýdku – Místku teta s mým bratránkem Jiříkem, jako děti jsme se měli moc rádi. Že půjdeme na Petřín na lanovku, a najednou se Jirka chlubí: Já vím něco, co ty nevíš. Chvilku jsem dělala fóry a on to nevydržel: Tvůj tatínek není tvůj vlastní tatínek. V ten moment jsem si vzpomněla na pana doktora z cukrárny a bylo mi to jasné: Já vím, kdo je můj tatínek. Maminku to chudáka nemile překvapilo, bylo mi dvanáct: Mařenko, já jsem ti to chtěla říct tak nejdřív po maturitě.
Marie Steinerová s otcem Františkem FOTO ARCHIV
Maminka poznala Františka, když ji doprovázel při koncertech a hrál sólově Smetanovy polky, Chopina a jiné skladby. Bylo jí šestadvacet a měla pocit, že má nejvyšší čas stát se maminkou. Františka obdivovala jako klavíristu i jako vzdělaného člověka a šaramantního muže. Ale nepočítala s tím, že by se vzali, jeho rodiče byli jiného vyznání. Posílal na mě mamince nejdřív šest set korun, později dokonce tisíc korun měsíčně! To byly za první republiky velké peníze! Mohl si to jako advokát dovolit, před válkou byl vedoucí pražské právní kanceláře Riunione Adriatica. Jela jsem třeba se školou na hory, maminka mu zavolala a on mi pořídil všechno vybavení – i oranžovou čepici!
Když jel s kolegou vlakem na dovolenou, přistoupila francouzská Kanaďanka Yvonne, dali se do hovoru a František nakonec z vlaku vystoupil s ní. Ona se kvůli němu naučila česky a vzali se. Děti spolu neměli, zůstala jsem jeho jedináčkem. Dědečka a babičku z jeho strany jsem nikdy neviděla – oba šli v koncentráku do plynu, Němci vyvraždili z té rodiny čtyřicet lidí. Františkovi se těsně po příchodu Hitlera podařilo odjet, Yvonne mu v Londýně pomohla přes kanadskou ambasádu a společně odjeli do Kanady. Ještě stihl zařídit, aby mamince, dokud jsem studovala, jeho přítel advokát pořád posílal těch tisíc korun.
Vrátili se v pětačtyřicátém, František dostal místo tajemníka na americké ambasádě, kde se třeba setkal s Leonardem Bernsteinem. Ale v osmačtyřicátém se okamžitě rozhodli vrátit do Kanady.
Někdy po roce 1960, když se začal uvolňovat stalinistický režim, mě navštívil tatínkův bratr Jaroslav – do té doby jsem o něm nevěděla. Také doktor práv a také dobrý klavírista – v New Yorku zastupoval české emigranty, psal hudební kritiky do českých novin a přátelil se například se světově známou pěvkyní původem z Brna Marií Jeritzou, s Jarmilou Novotnou či Rudolfem Firkušným – jeho děti učil bruslit! Setkala jsem se s nimi už dospělými po roce 1990 v Brně a vzpomínali na to! Pak přijel i tatínek František, navštívil v Praze maminku a byl šťastný, že ho po těch letech objala a přivítala s velkou radostí – vždycky se oslovovali slečno či paní Marie, a pane doktore. Já mu říkala také pane doktore, chápal, že mu nemůžu hned říkat tatínku a navrhl mi, abych mu, jako všichni přátelé, říkala Františku. Po mnoha letech, kdy jsem ho často navštěvovala v Kanadě, jsem mu říkala i táto. Procestoval se mnou celou Ameriku, byli jsme dvakrát na Floridě, v Mexiku a dokonce na Kubě! Dožil se skoro třiadevadesáti let.
Dívka v rytmu zrozená
V brněnské obecné škole jsem měla samé jedničky. Jen jednou jsem přinesla dvojku z psaní a byla jsem z toho strašně špatná. Maminka mě utěšovala: Mařenko, nic si z toho nedělej, já ti koupím psací stroj.
Na gymnázium už jsem chodila v Praze na Slezské ulici. Dívčí gymnázium, maminka by mě do koedukované školy nedala. Přijímačky jsem udělala bez problémů. Nikdy jsem se doma neučila, jenom dvacet minut v tramvaji cestou ze Spořilova – jezdila jsem devatenáctkou na Tylák a pak šestnáctkou nebo dvojkou k Vodárně. Jezdila se mnou Liběna Kočová, stejně stará jak já, později žena E. F. Buriana. A také Svatopluk Beneš, ten byl starší o čtyři roky a byla jsem do něj tajně zamilovaná – přistupoval v Nuslích. Byla jsem ve škole odjakživa kápo, jedničku z mravů jsem měla až na maturitním vysvědčení. Vyznamenání taky, protože týden před maturitou jsem se přece jen učila.
V Brně byla od třetí obecné povinná němčina, protože polovina obyvatel Brna byli Němci. Ale v Praze pro mě existovaly jenom americké filmy a kvůli nim jsem začala chodit na angličtinu. Také třikrát za odpoledne jsme s kamarádkami byly v kině Minuta naproti Hasičskému domu za Vinohradským divadlem. Milovala jsem i divadlo: jen jsem řekla, že jsem dcera paní Minářové – Štrosové a do hlediště jsem se vždycky dostala. I do Osvobozeného Voskovce a Wericha, všechny jejich písničky vám dodnes zazpívám. Vůbec jsem milovala a zpívala v té době jenom jazz: Jsem dívka v rytmu zrozená, nebo Černé stíny halí město bílých lidí, na cestu oči moje sotva vidí.
Marie Steinerová s otcem Františkem FOTO ARCHIV
S Vlastou Burianem
Táta Štros natáčel malé role skoro ve všech filmech, tak mě vzal také statovat, potřebovala jsem si přivydělat. Dokonce jsem byla členkou svazu statistů. Mám ještě fotku z filmu Tetičky. Statovala jsem i v jednom německém muzikálu Wir machen Musik. Táta Štros se dobře znal s režisérem Vladimírem Slavínským, který zrovna hledal neokoukanou dívku do filmu Ryba na suchu. Udělala jsem kamerové zkoušky a ve dvaačtyřicátém roce hrála Anču, dceru převozníka a zachránce tonoucích Ryby – Vlasty Buriana, a milou inženýra Pánka – Vítězslava Vejražky (hrál pod jménem Petr Vít), který měl řeku regulovat a připravit tak Rybu o jubilejního stého zachráněného. Burian se ke mně choval ohromně, sem tam si nechal ve vší počestnosti dát pusu, ostatně vždycky na natáčení byla jeho paní, ale Vejražka mě zval domů na jahody se šlehačkou. Jenže mně se vůbec nelíbil, odjakživa jsem si o něm i jako o herci nic dobrého nemyslela, a navíc jsem už dva roky chodila s mým budoucím manželem.
Burian mi po natáčení nabídl, abych u něho v divadle hrála jeho vnučku v nové hře Prodaný dědeček. Měla jsem třeba přijít a říct: Kamile, chceš jablko? Kamil byl jako můj milý. Jenže mě zdržel inspicient, jmenoval se Němec, máma ho znala z Olomouce, a slyším Buriana z jeviště: Tak Anči, kdepak jsi? Já tam vlítla, jenže mi nedali do ruky to jablko, a Burian povídá do hlediště: Ti zamilovaní, holt ani jabko to nemá.
Po válce tvrdili, že kolaboroval, ale podle mě lidem pomáhal. Hrozně si cenil, že studuji operní zpěv – to jsem začínala na konzervatoři. Potkala jsem ho pak po letech v Brně, nemocného, smutného, v kavárně Opera (dneska je tam Živnobanka), byl na vozíku – a přišla pro mě jeho paní, že by si rád popovídal. Měl k operním umělcům velkou úctu. Bohužel krátce po tomto setkání zemřel, což mi bylo moc líto.
(Pokračování)
Komentáře k článku: Život v podvodu II
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
