Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Život v podvodu I

    Marie SteinerováSopranistka Marie Steinerová se narodila 10. ledna 1923 v Mladé Boleslavi sopranistce Marii Minářové-Štrossové (1896–1968). Zpěv na pražské konzervatoři u profesorů Jana Hilberta Vávry a Běly Chalabalové-Rozumové absolvovala v roce 1947, kariéru však začal v roce 1943 v Ostravě jako Rusalka, jenže vrcholila válka a v září 1944 byla všechna divadla zavřena. O rok dříve krátce působila v Divadle Vlasty Buriana, s nímž natočila film Ryba na suchu. Angažmá získala po válce nejprve nakrátko v Opeře 5. května v Praze a v Ostravě, od roku 1948 působila v brněnské opeře až do svého penzionování v roce 1981. Do 70. let pravidelně hostovala v pražském Národním divadle, do světa (Budapešti) se s velkým ohlasem dostala jen jednou jako Straussova Elektra, víc jí režim nepovolil. Od 60. let také vyučovala zpěvu na brněnské konzervatoři a na JAMU, a to nejen opernímu, ale i muzikálovému. Proslula především rolemi v operách Leoše Janáčka (Kostelnička v Její pastorkyni, Emilia Marty ve Věci Makropulos) a pak v široké škále sopránového i mezzosopránového světového i českého repertoáru, zejména v dramatickém oboru. Nenechávala si nic pro sebe, což jí režim i konkrétní lidé nezůstali dlužni – o tom, a vůbec o životě, který prožila, bude následující vyprávění. Oficiální pocty se dočkala až Cenou Thálie za celoživotní mistrovství v roce 2004.

    Nevadí, že víc než o opeře budu vyprávět jen tak o životě? Jestli tedy dovolíte, nejprve něco o rodině z mého dětství.

    Musím začít od babičky Minářové

    To byla obyčejná venkovská žena, děda byl kominickým mistrem. Jen jednou jsem od ní dostala metličkou, asi jsem dělala rámus, když chtěl děda spát. Od maminky jsem nikdy nedostala, a pak jsem jí to vyčítala, protože mě vychovala co na srdci, to na jazyku, a pravda vítězí – houbelec, já si tím přístupem později hodně ubližovala. Proto jsem už před léty myslela, že napíšu něco o sobě pod názvem Život v podvodu, nebo ve lži. Teď přijde vhod.

    Byla jsem babičky první vnučkou, psala mi dlouhá léta „Milá Maničko“. Psala ještě kurentem! Byla ze Šumavy a měla jen německou obecnou školu. Prý tam ale všechny počešťovala. Byla bigotně věřící katolička, jako moje máma, která se také pořád modlila. Vychovaly mě proto velmi katolicky, babička myslela, že budu jeptiška. Kostel je stejně vždycky trochu divadlo, tak co. S dědou měli šest dětí, tedy měla jsem pět tet a strejdů, a kamarádila se s jejich dětmi, bratranci a sestřenicemi – proto se mi na oslavě devadesátin letos sešlo čtyřicet příbuzných!

    Babička bydlela v Českých Budějovicích ve Smetanově ulici číslo 34, kde jsem prožila nejmladší dětství. Dodnes to před sebou vidím – byla tam pumpa, kam se chodilo pro pitnou vodu, za rohem byla Jírovcova a kousek dál hospoda Stará rychta, kde dědeček prý denně vypil pětadvacet piv. Ještě se chodilo na bělidlo s prádlem. Kousek dál stála obecná škola, kam mě babička podfukem dostala, když mi bylo teprve pět a půl roku. Ve všech školách jsem pak byla o rok mladší než spolužačky. Považuji za hloupost, když se dnešní rodiče snaží pozdržet nástup dětí do školy.

    Babička dbala, aby děti dostaly vzdělání. Maminka byla jejich nejstarší. Měla měšťanku a chodila do hudební školy ke starému Jeremiášovi, to bylo také za rohem. Hrála výborně na housle, ale ještě šla na tzv. nižší průmyslovku, aby se naučila šít. Dokonce se zdokonalovala v šití u jedné vzdálenější příbuzné ve Vídni – a to v době, kdy už studovala zpěv. Ušila mi šaty k prvnímu přijímání, doma po představení. Jedny šaty od ní jsem nosila i ve filmu Ryba na suchu, který jsem točila s Vlastou Burianem.

     v titulní roli opery Carla Goldmarka

    Marie Minářová-Štrossová v titulní roli opery Carla Goldmarka Královna ze Sáby (Slovenské národné divadlo, Bratislava 1926) FOTO ARCHIV

    Máma Marie

    Po Jeremiášovi maminka chodila ještě půl roku k soukromé učitelce zpěvu Kacerovské a ta ji připravila tak, že mohla rovnou k divadlu. Za půl roku! Přesto měla celý život mindrák z toho, že nevystudovala konzervatoř.

    Maminka začínala u Východočeské společnosti, kde byla i moje kmotra u křtu, vynikající sopranistka Marie Šponarová – pro mě teta Šponarová. Stýkala jsem se s ní dlouhá léta, ještě mi v pětačtyřicátém chodila hlídat mého čerstvě narozeného prvního syna Mirečka, to jsme bydleli v Praze. Zpívala Miladu i Jitku, v Národním divadle pak dokonce Tosku. Byla v angažmá i ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, kam i maminka jela předzpívat šéfovi Oskaru Nedbalovi – předvedla mu Smetanovu Skřivánčí píseň z Hubičky a Dalilu! Hned co nastoupila zpívala Amneris, pak na roli angažovali paní Krásovou a máma přešla na titulní Aidu. U mě to později bylo obráceně. Paní Krásová měla velký hlas, ale jeho barvu jsem nikdy moc ráda neměla. Málokterou Amneris je však slyšet ve finále, a jí slyšet bylo.

    Byl mi rok, když s Oskarem Nedbalem a bratislavským Slovenským národním divadlem máma odjela na zájezd do Španělska. Hráli v Madridu a Barceloně Prodanou nevěstu a Rusalku a máma si přivezla časopis se svými fotografiemi – jediná z ansámblu měla samostatnou fotku, Španěly prý okouzlila! Zpívala tam Cizí kněžnu i Rusalku, v Prodané nevěstě pak Ludmilu.

    V Českých Budějovicích jsem snad ani nedochodila první třídu a začala se s maminkou stěhovat po jejích štacích. Do páté třídy jsem vystřídala asi šest škol v Olomouci, v Ostravě a nakonec v Brně. Tam už maminka zpívala všechno, dokonce Brünhildu ve Wagnerovu Siegfriedovi. Skončila se zpíváním ze zdravotních důvodů po vlastně krátké dvanáctileté kariéře.¨

    Marie Minářová-Štrossová

    Marie Minářová-Štrossová v titulní roli opery Carla Goldmarka Královna ze Sáby (Slovenské národné divadlo, Bratislava 1926) FOTO ARCHIV

    Táta Štross

    V Olomouci se maminka seznámila s tátou Štrossem. Činohercem. Byl z lékařské rodiny, o šest let mladší než maminka – ta se to dozvěděla až na radnici a chtěla mu kvůli tomu utéct od oltáře. Asi to měla udělat, měli hodně bouřlivé italské manželství, protože táta byl fešák, bohém, celý život samá ženská, dělal dluhy a zatížil mámě životní pojistku. Chodili k nám pak fenďáci a lepili cedulky na nábytek. Máma mu často sbalila kufry a postavila je před dveře. To už bylo v Praze, na Spořilově, kde máma koupila dům a napsala ho na mě, aby ho táta Štros nemohl zpronevěřit. V pubertě jsem to už těžko snášela, bylo mi nějakých třináct, a už jsem si říkala, že než vydržet to, co matka, raději bych zahnula sama. Byl dobrý řidič – měli jsme už tenkrát automobil, to jsme ještě před válkou bydleli v Brně. Také filmoval v komparsu nebo malé roličky, hrál výborně na klavír. Dokonce s E. F. Burianem zakládal Déčko.

    Dědeček Štros nosil plnovous, byl vdovec, babičku měl vymalovanou na obraze od Maxe Švabinského. Provozoval dvě soukromé ordinace, vedle normální i zubní, v Kroměříži na náměstí měl velký dům. A pak ještě jeden velký dům se zahradou, koněm a psem Harykem – od té doby jsem milovala pejsky. Měli v rodině kuchařku Teklu – táta Štros si z ní dělal legraci, že prý „Tekla utekla z pekla“. Dodnes mám od ní recepty. Tam jsem poprvé zažila damaškový ubrus, dřevěné kroužky na damaškové ubrousky – takové trochu hogo fogo a to se mi líbilo. Směla jsem v těch pěti šesti letech i trochu černého pivíčka k večeři. Jezdila jsem do Kroměříže hrozně ráda, ale pak jako když utne – to když se děda Štros podruhé oženil a jeho nová paní mě tam nechtěla.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Život v podvodu I

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,