Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Život s bráchou

    Divadlu Ungelt se podařil pozoruhodný dramaturgický tah, v české premiéře uvedlo hru britského dramatika Simona Graye z roku 2001 Japes. V překladu Zuzany Joskové ji pod názvem Brácha režíroval Pavel Ondruch. Obsadil trojici herců, kteří spolu na scéně dosud nestáli, totiž Marka Němce, Igora Orozoviče a Veroniku Khek Kubařovou. A vznikla inscenace nejen v kontextu Ungeltu výjimečná.

    Pavel Ondruch obsadil trojici herců, kteří spolu na scéně dosud nestáli: Marka Němce, Igora Orozoviče a Veroniku Khek Kubařovou. Foto: archiv divadla

    Simon Gray (1936–2008) byl příslušníkem silné generace dramatiků, do níž patří i Tom Stoppard či David Hare, a v této konkurenci platí za autora dosti opomíjeného. Neprávem, protože jeho hry jsou dramaticky silné a poskytují výrazné herecké příležitosti. I u nás byl od devadesátých let uveden teprve podruhé (v roce 1996 měla v Rokoku premiéru jeho hra Plně zaneprázdněn s Jiřím Štěpničkou v hlavní roli).

    Graye především zajímají mezilidské a partnerské vztahy. Brácha je považován za jeho nejvíce autobiografickou hru. Vypovídá o vztahu dvou bratrů napříč několika desetiletími, svým způsobem o vině a trestu a především o vášni, kterou lze utlumit, ale nikoli zcela potlačit. Příběh, který neopustí prostředí pokoje, je v nejlepším slova smyslu tradiční, spoléhá na sílu slova, dovedně míchá koktejl tragiky s černým humorem a existenciálními podtexty. Mnohými prvky tak odkazuje k nejlepší tradici psychoanalytických dramat Eugena O’Neilla.

    Děj se točí nejen kolem dávné křivdy (starší zavinil nehodu, při níž byl mladší bratr zraněn a doživotně poznamenán), ale hlavně lásky k jedné ženě. Zatímco starší Michael je racionální, upjatý a trochu nudný profesor literatury, Japes je i přes svůj handicap přesně tím typem romantického, nevyrovnaného bouřliváka, který je kouzelný i naprosto nesnesitelný. Anita se stane manželkou staršího, nicméně ji to po léta táhne i k druhému bratrovi. To je také důvod, proč Japes na dlouhá léta odchází pryč, ale vždy se znovu vrací jako můra za světlem a vnáší do rodiny pokušení a neklid. Je více než pravděpodobné, že dcera narozená v manželství je jeho.

    Takto podaný příběh by mohl vyznít jako banální milostný trojúhelník, nicméně Grayův text i herecké výkony jsou banalitě vzdáleny; je tu cosi fatálního připomínajícího antická dramata, zřetelný náčrt osudovosti. Na scéně sledujeme až nervy drásající proměny vztahů, v nichž se mísí záblesky vášně, běsů, životní radosti i frustrace. Charakteristické pro Graye je, že do svých her zakomponovává poezii, v Bráchovi zazní úryvky z romantických básníků (mimo jiné z Williama Wordswortha). Ostatně v zápletce i ladění charakterů tkví cosi z období romantismu. Bratři navíc pocházejí z akademického prostředí a jejich zájem o romantické básníky nabízí jistý klíč k rozporuplnému vztahu.

    Na malém jevišti Ungeltu nelze příliš scénograficky kouzlit. Nicméně Agnieszce Páté-Oldak se podařilo vymyslet princip, jak jednoduše ukázat proměny doby. Na zadní stěně je soustava poliček a v nich artefakty, které v určité etapě sehrají svou roli a pak se stávají už jen vzpomínkou (včetně Japesova rukopisu, který nikdy nebyl publikován). Předěly mezi scénami (a také mezi jednotlivými obdobími) obstarává inspicientka, která jednotlivé artefakty přesunuje a při tom si pro sebe ukradne díl pozornosti i potlesku diváků díky choreograficky propracované akci. Změnu doby vhodně reflektují i proměny kostýmů, především u matky s dcerou.

    Ovšem kouzlo inscenace spočívá především v hereckém umění. V intimním prostoru – a v bezprostřední blízkosti diváků – nabízí trojice velmi detailní vhled do nitra protagonistů. Každý z nich jemně a jakoby mimochodem odhaluje motivace a pohnutky, které stojí za jednáním postavy. A zároveň svým hrdinům ponechávají jisté tajemství, možnosti proměn. I když má každý z herců zkušenost z různě velkých jevišť a jejich herecká potence je nezpochybnitelná, v tomto případě jako by okusili něco nového. Najednou je vidíme v ještě větším detailu a s překvapením i napětím nahlížíme jejich postavám přímo do duše.

    Igor Orozovič hraje Michaela jako typického anglického trochu prkenného profesora, zvyklého zcela se ovládat a skrývat své city. Jeho nejpřekvapivější herecká proměna přichází na konci, kdy se Michael vrací na scénu zestárlý o desítky let, opotřebovaný a opuštěný.

    Japes Marka Němce si diváky okamžitě získá hned na počátku svým charismatem, takže je jasné, co k němu táhne Anitu. Jistá lehkovážnost a dar humoru z něj dělají veskrze sympatickou figuru. Postupně se však do popředí čím dál tím víc derou jeho skrytá divokost a nevyrovnanost. Ta se projeví ve scéně, kdy se vrací zcela devastován alkoholem z dlouhodobého pobytu v Jižní Americe. Jeho nekoordinované pohyby, prázdný těkající pohled, negativismus a plačtivá sebelítost, to je dokonalá studie alkoholika.

    Veronika Khek Kubařová výborně zvládá ztvárnit proměny ženy, která se po celý život nedokáže rozhodnout mezi dvěma muži, zastupujícími dva různé životní styly. Michael znamená jistotu, vykoupenou nudou. Japes ji osudově přitahuje, ale žije nevypočitatelně. Kubařové Anita je nejprve koketní, divoká, eroticky lákavá, ale později také rezignovaná, utahaná životem, který nenaplnil její touhy. A pak je tu další proměna herečky v Anitinu dceru Wendy, životního outsidera, nervní, nevyrovnanou dívku, která ze středostavovského prostředí z trucu vykročila nesprávným směrem, aby se nakonec symbolicky vrátila do opuštěného hnízda a vnesla sem nový život.

    Herci mají postavy vypracované až do nejintimnějších detailů, hraje tu každé mrknutí oka, tik, drobné gesto ruky, způsob chůze. Dají nám šanci soucítit se svými hrdiny, vcítit se do jejich niterných bolestí a prožít tragický podtext lásky s příchutí nenávisti na několik způsobů (jak ve vzájemném vztahu bratrů, tak v milostném trojúhelníku). V Ungeltu se tak daří zprostředkovat zážitek v dnešní době zcela unikátní, divadlo bez experimentů a schválností, plně soustředěné na psychologicky dokonale prokreslené postavy v poutavém příběhu.

    ///

    Divadlo Ungelt, Praha – Simon Gray: Brácha. Překlad Zuzana Josková, režie Pavel Ondruch, výprava Agnieszka Pátá-Oldak. Česká premiéra 11. května 2023.


    Komentáře k článku: Život s bráchou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,