Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zita Kabátová

    FOTO archiv

    Zita Kabátová

    27. 4. 1913 Praha – 27. 5. 2012 Praha

    Herečka, poslední pamětník předválečné éry českého filmu. Pocházela z umělecky založené rodiny. Otec Benno Kabát byl architekt a památkář. Pracoval na opravách chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně. Hrál ochotnicky divadlo a psal divadelní hry pro loutkové divadlo. Matka hrála jako ochotnice v Malostranské besedě. Bratrancem matky byl Josef Šváb-Malostranský – pražský kabaretiér a první český filmový herec.

    Jako dítě vystupovala na žižkovské scéně u Karla Želenského a u ochotníků. U ochotníků hrála i po vystudování gymnázia a klášterní školy. Na začátku třicátých let se snažila dostat do Divadla Vlasty Buriana (později i do Osvobozené divadla), neměla však ještě potřebné zkušenosti. Od roku 1935 se začala herectví věnovat profesionálně. Od ochotníků se dostala do divadélka Akropolis (1935), a poté do Tylova divadla v Nuslích (1935 – 1936), Velké operety (1936 – 1938), Nového divadla (1938 – 1940), Švandova divadla (1940 – 1941) a Komorního divadla (1941 – 1944). Pro Divadlo Oldřicha Nového (Nové divadlo), dokonce sama napsala jednu autobiograficky laděnou divadelní hru.

    Herecká diva třicátých let. FOTO archiv

    Uspěla však především jako filmová herečka. Film, který odstartoval její závratnou kariéru jedné z nejoblíbenějších hereček 30. a 40. let, byl snímek Světlo jeho očí (r. Václav Kubásek, 1936). Uspěla hlavně díky svému elegantnímu zjevu a kultivovanému projevu. Ze začátku hrála v různých sentimentálních a nenáročných komedií režisérů Vladimíra Slavínského, Miroslava Cikána, Václava Binovce a Jana Svitáka. Později vystupovala i v dalších – především hudebních – snímcích a třikrát si zahrála i po boku (jako jeho žena) Vlasty Buriana – Provdám svou ženu, Přednosta stanice (oba 1941), naposledy v komedii Zlaté dno (1942). Zde ztělesnila ženu ve třech životních etapách – krásnou třicetiletou ženu, starší ustaranou matku a starou bělovlasou babičku, zatímco její partner se za dvacet osm let vůbec nezměnil a vypadá stále mladě. Životní rolí se stala postava Heleny Horníkové ve Slavínského komedii Muži nestárnou (1942), která zažije románek s mladým studentem Stáňou (Jan Pivec – původně měl tuto roli hrát Oldřich Nový). Úplným protikladem byla následující role intrikánky baronesy Heleny z Alcantaru v kostýmní komedii Martina Friče Počestné paní pardubické (1944), kterou si zahrála po delší pauze. Role baronesy byla na dlouhou dobu také její poslední. Za nacistické okupace totiž vystoupila pod pseudonymem Maria von Buchlow i ve dvou německých filmech (Glück Unterwegs a Schickasal am Strom). Po válce jí bylo z tohoto důvodu zakázáno veřejné vystupování.

    Z fotosession k filmu Světlo jeho očí (1936), který nastartoval její filmovou kariéru. Foto archiv

    V té době jí režisér Ladislav Brom seznámil s Jerry Králem – ředitelem firmy Zeiss Ikon v indické Bombaji. V roce 1946 se za něho vdala. Manželé chtěli odletět do Bombaje, Kabátová však nedostala vízum a musela zůstat v Československu, zatímco manžel byl v Indii. Za nějaký čas byl přeložen do Londýna, Zita znovu zažádala o vízum, ale marně, psal se totiž rok 1948. Proto se oba manželé na dálku rozvedli. Kabátová v té době žila na pokraji chudoby, její kamarádka, majitelka fotoateliéru, jí nabídla místo. Kabátová totiž uměla totiž dobře malovat. Ve fotoateliéru kolorovala a retušovala fotografie, malovala však i květiny na porcelán.
    Příležitost si opět zahrát získala ve Vesnickém divadle (1950 – 1954), v Pražské estrádě (1954 – 1958) a v Alhambře. Z politických důvodů musela svoji divadelní činnost opět přerušit. V roce 1955 se potkala se svým dávným přítelem veslařem a olympionikem Jiřím Zavřelem, který se právě vrátil z desetiletého vězení v Jáchymově a v roce 1956 se za něho provdala. Novomanželům se narodil syn Jiří (*1957). Manžel však v roce 1965 emigroval do USA, kde ho porazilo auto a zemřel. V sedmdesátých letech se Zita Kabátová dokonce stala vedoucím několika pražských kin (např. kino Illusion).

    S Vlastou Burianem a Jaroslavem Marvanem ve filmu Přednosta stanice (1941). FOTO archiv

    Po pětadvaceti letech se opět dostala před filmovou kameru, kdy jí režisér Jiří Hanibal obsadil jako přítelkyni Marii do filmu Hvězda (1969). Od 70. let začala vytvářet menší a epizodní role. Větší role přišly až po roce 1989, kdy sehrála starou šlechtičnu v Zapomenutém světle (1996), velkovévodkyni v Brabcově černé komedii Král Ubu (1996), babičku Elišku ve slovenském filmu Modré z nebe (1997), starou paní Balážovou v rodinné komedii režiséra Václava Vorlíčka Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko (2001) a Marušku Grulichovou v Michálkově Babím létě (2001). Objevila se i ve dvou seriálech (Na lavici obžalovaných justice a To jsem z toho jelen) a v televizním snímku Zlatá brána (2004). V letech 1997 – 1999 dokonce hostovala v divadle Pod Palmovkou jako šlechtična de Rosamonde v inscenaci Nebezpečné známosti.

    S Aňou Geislerovou ve filmu Ondřeje Trojana Želary (2003). FOTO archiv

    Zdálo se, že poslední rolí Zity Kabátové bude stařenka (vytvořená po bohu Svatopluka Beneše) v dramatu Želary (2003) Ondřeje Trojana. Přesto si zahrála ještě babičku v dramatu Hodinu nevíš… (2009) Dana Svátka a profesorku Heinovou ve Štancelově komedii Pamětnice (2009). Často byla zvána jako pamětnice do vzpomínkových televizních pořadů (Kavárnička dříve narozených, Rendez-vous se Zitou, 13. komnata Zity Kabátové, Po stopách hvězd). Ve spolupráci s několika publicisty vyšly její vzpomínky Sváteční žena Zita Kabátová (1999), Lásky a lidé mého života (2006), Moje první republika (2007), Bez servítků… (2008) a Můj recept na dlouhověkost (2008). V roce 1993 získala Cenu Senior Prix.

    Ve druhé polovině 90. let se její syn vystěhoval – po vzoru otce – do USA, kde je nyní podnikatelem. Od roku 2005 žila v léčebně dlouhodobě nemocných v pražském Motole, kde zemřela.

    Více na csfd: Zita Kabátová


    Komentáře k článku: Zita Kabátová

    1. Alena Soukupová

      Profilový obrázek

      Ale, ale pane Hulče,
      to je opravdu odfláknuté. Jen namátkou: Zita Kabátová nehrála Burianovu ženu ani ve filmu Provdám svou ženu, ani Přednosta stanice (tam se pouze V.Burian, v roli bezdomovce, za přednostu, a tedy muže Zity Kabátové, vydává). Ve filmu Zlaté dno hrála roli vdovy (která se sice posléze stane Burianovou filmovou manželkou), nikoli však ženu ve třech životních etapách. Tuto trojgenerační roli ženy (opravdu jménem Helena Horníková) ztvárnila ve filmu Muži nestárnou.
      Takže zřejmě ani to lajdácké používání příměrů z matematiky není náhodné (viz diskuse k V. Just Druhý velký pokus o Fausta, HYDE PARK iDN/2012).

      01.06.2012 (0.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Alena Soukupová

      Profilový obrázek

      Opravuji: iDN HYDE PARK 8/2012

      01.06.2012 (0.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Děkuji za upřesnění.
      Z oné věty stačí vypustit zavádějící závorku a je vše v pořádku. Následující dvě věty jsem při kompilaci materiálu (nejde o původní studii) přehodil, což mne mrzí.
      Správně tedy má být:
      „Životní rolí se stala postava Heleny Horníkové ve Slavínského komedii Muži nestárnou (1942), která zažije románek s mladým studentem Stáňou (Jan Pivec – původně měl tuto roli hrát Oldřich Nový). Zde ztělesnila ženu ve třech životních etapách – krásnou třicetiletou ženu, starší ustaranou matku a starou bělovlasou babičku, zatímco její partner se za dvacet osm let vůbec nezměnil a vypadá stále mladě.“
      Čtenářům i pečlivé čtenářce Aleně Soukupové se omlouvám.

      01.06.2012 (2.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      O kolik úžasných talentů připravila českou kulturu nacistická okupace je celkem známo, ať už šlo o Židy (K. Poláček, J. Orten, H. Haas) nebo o Čechy (V. Vančura, J. Čapek, K. Hašler).
      O těch, jejichž potencionální česká díla nevznila kvůli totalitě komunistické, se už ví a mluví mnohem méně, snad proto, že nebyli přímo zavražděni. Vedle D. Frýbortové a Z. Kabátové je možno znovu jmenovat H. Haase, ale i J. Voskovce, J. Čepa, E. Hostovského, částečně i J. Zahradníčka, J. Zábranu, B. Reynka, O. Nového, některé filmové režiséry tzv. nové vlny, dále J. Chundelu. E. Illína, P. Landovského, V. Talicha, V. Buriana, K. Ančerla, J. Štěpničkovou, K. Krautgartnera, S. Červenou, manžele Pravdovy, R. Kubelíka.
      Kvůli komunistické totalitě se nikdy, ani na návštěvu, nevrátili B. Martinů, J. Šíma nebo F. Kupka. A tak by se dalo ještě dlouho, bohužel velmi dlouho pokračovat.

      03.06.2012 (21.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Alena Soukupová

      Profilový obrázek

      Té zmínce o H.Haasovi nějak nerozumím. Hugo Haasovi se podařilo krátce po nacistické okupaci uprchnout do USA, v koncentráku zahynul jeho bratr Pavel Haas (a další příbuzní).

      06.06.2012 (1.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Jistě,
      Pavel Haas v koncetrační táboře zemřel, zatímco jeho bratr se ženou emigrovali. I V+W se před válkou podařilo uprchnout do USA. Ale oni i Hugo Haas po roce 1948 nemohli v Česku svobodně tvořit a česká kultura tím byla o mnohé ochuzena. Obdobně by se dalo psát o řadě jiných nemluvě o ztracených talentech, mezi které patřila třeba právě zesnulá Dagmar Frýbortová.

      06.06.2012 (14.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,