Divadelní noviny > Zahraničí Zprávy

Zemřel Wilko Johnson

Wilko Johnson

12. 7. 1947 Canvey Island, Essex, Velká Británie – 21. 11. 2022 Westcliff-on-Sea, Essex, Velká Británie

Britský rockový zpěvák, kytarista a příležitostný herec. V roce 1971 spoluzaložil skupinu Dr. Feelgood, ve které působil do roku 1977. Od roku 1980 působil ve skupině The Blockheads zpěváka Iana Duryho. Vydal i několik sólových alb.

Johnson (narozený jako John Peter Wilkinson) vystudoval střední školu Westcliff High School for Boys v rodném Essexu a hrál v několika místních skupinách. Poté vystudoval Newcastle University, obory angličtinu a literaturu se specializací na anglosaské a starověké islandské ságy.

Po promoci odcestoval pěšky do Indie. Po návratu do Velké Británie se usadil na ostrově Canvey, začal hrát na kytaru, přičemž si postupně vypěstoval svébytný styl. Nejdříve ovšem pracoval (v roce 1972) necelý rok jako učitel angličtiny. Tehdy přijal umělecké jméno Wilko Johnson, blízké přesmyčce Johna Wilkinsona. Současně hrál s Pigboy Charlie Band, z něhož se vyvinula skupina Dr. Feelgood – hlavní pilíř tzv. pub rocku sedmdesátých let v Británii, který byl velkou inspirací pro hnutí punk konce sedmdesátých let.

Vytvořil vlastní styl. Spojil trhavé pohyby na pódiu, svou takzvanou „kachní chůzi“ s trhaným stylem hry na kytaru. Občas zvedl kytaru k rameni jako zbraň. Důležité pro něj byla i image v oblékání: černý oblek a rock´n´rollový sestřih vlasů (ála pedasátá léta). Podstatný byl ale jeho osobitý styl hry na kytaru, kterého dosáhl tím, že nepoužíval trsátko, ale hrál prsty (fingerstyle). To mu umožnilo hrát na rytmickou kytaru a riffy nebo sóly zároveň vytvářet vysoce perkusivní kytarový zvuk. Vyvinul se údajně z neúspěšného pokusu kopírovat Micka Greena z Johnny Kidd and the Pirates, kytaristy, kterého Johnson velmi obdivoval. Jeho kytarový styl tvořil základní hnací sílu Dr. Feelgood během jejich prvních let existence a je zachycen na prvních čtyřech alb kapely – Down by the Jetty, Malpractice, Stupidity a Sneakin‘ Suspicion z let 1975 – 1977. Live Stupidity dosáhlo na první místo v UK Albums Chart.

V dubnu 1977 po neshodách ohledně skladeb, které měly být zahrnuty do alba Sneakin‘ Suspicion, Johnson skupinu opustil.

V roce 1977 založil skupinu Solid Senders s klávesistou Johnem Potterem, basistou Stevem Lewinsem a bubeníkem Alanem Plattem. V roce 1978 podepsali smlouvu s Virgin a vydali album Solid Senders. Na přelomu listopadu a prosince 1977 hráli (pod názvem The Wilko Johnson Band) na Front Row Festivalu, třítýdenní akci v Hope and Anchor, Islington, kde se představilo mnoho raných punkrockových vystoupení. To vedlo k zařazení dvou jejich skladeb (Dr. Feelgood a Twenty Yards Behind) na živé dvojalbum z festivalu The Hope & Anchor Front Row Festival (březen 1978).

V roce 1980 se připojil ke skupině Iana Duryho The Blockheads. Kolem roku 1984 obnovil The Wilko Johnson Band, ke kterému se připojili basista Blockhead Norman Watt-Roy a bubeník italského původu Salvatore Ramundo, který kapelu opustil v červnu 1999 a byl nahrazen Stevem Montim (budoucí Curve a bubeník The Jesus and Mary Chain).

V roce 1981 vydal své druhé sólové album Ice on the Motorway, po němž v roce 1983 následovalo EP Bottle Up and Go! s Lewem Lewisem. Řadu alb poté vydal na evropských labelech. V roce 1992 se objevil na hudebním festivalu Eurockéennes a následující rok na GuilFest. Album Going Back Home vyšlo na labelu Mystic v roce 1998. V roce 1999 začal omezovat své koncertní vystoupení. V roce 200 vydal další sólové album Don’t Let Your Daddy Know (Live in Japan 2000). Následující studiové album Red Hot Rocking Blues vyšlo v roce 2005; obsahovalo covery písní Van Morrisona, Boba Dylana, Raye Charlese, Sonny Boy Williamsona či zpěvačky Leadbelly. V průběhu let 2005 a 2006 se kapela spojila s The Hamsters a Johnem Otwayem, aby se zúčastnili společného turné The Mad, the Bad & the Dangerous.

V roce 2009 se objevil v dokumentárním filmu režiséra Juliena Templa Oil City Confidential, kde vzpomínal na Canvey Island a skupinu Dr. Feelgood. Režisér Temple Johnsona charakterizoval jako „jednoho z velkých anglických excentriků“. Peter Bradshaw v The Guardianu označil film za „nejlepší rockumentary“ a řekl, že „nejsympatičtější na tomto filmu je způsob, jakým prosazuje Wilko Johnsona na titul Největší žijící Angličan.“

Koncem května 2012 vydal autobiografii Look Back at Me, kterou napsal spolu se Zoe Howem. Objevil se také v dokumentech BBC4 Evidently… John Cooper Clarke a Punk Britannia.

Začátkem roku 2013 oznámil, že má rakovinu v terminálním stádiu, a vydal se na rozlučkové turné. V březnu 2013 vystoupil – údajně naposledy veřejně – s Madness v televizním programu Madness Live: Goodbye Television Center, který byl vysílán na BBC Four. Přesto 13. července 2013 odehrál (neohlášený) hodinový živý set s Normanem Watt-Royem a Dylanem Howem na festivalu Village Green ve svém domovském městě Westcliff-on-Sea. Kromě toho příležitostně vystupoval v místní hospodě Railway Hotel v Southendu.

V letech 2011 a 2012 hrál ve fantasy seriálu HBO Game of Thrones (Hra o trůny) jako němý kat Ser Ilyn Payne. Objevil se ve čtyřech epizodách.

Jeho největším přínosem byla ale hudba a vliv, který – on a Dr. Feelgood – měli vliv na anglické punkové hnutí. Paul Weller o něm řekl: Wilko možná není tak slavný jako někteří jiní kytaristé, ale je tam nahoře. A je spousta lidí, kteří řeknou to samé. Slyším Wilka na mnoha místech. Je to nějaké dědictví.

Žil ve Westcliff-on-Sea v Essexu. Už jako teenager se oženil s Irene Knight. Měli spolu dva syny, Matthewa a Simona. V roce 2004 – po smrti své manželky, která umřla na rakovinu – ovdověl. Celoživotně se zajímal o astronomii, malířství a poezii. Syn Simon je také kytarista a hraje v Southendské kapele Eight Rounds Rapid.

/Pro i-DN z více zahraničních zdrojů přeložil a zpracoval hul/

• Autor: DN
• Publikováno: 27. listopadu 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřel Wilko Johnson

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ