Divadelní noviny > Kontext Zprávy

Zemřel Petr Uhl

Petr Uhl

(8. 10. 1941 Praha – 1. 12. 2021 Praha)

Levicově orientovaný novinář a politik, za normalizace disident a signatář Charty 77, od června 1990 do června 1992 poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění za Občanské fórum, později za Občanské hnutí, v letech 2002–2007 člen Strany zelených. Profiloval se jako stoupenec demokratického a samosprávného socialismu. V roce 1982 v tomto smyslu publikoval spis Program společenské samosprávy.

Na jeho životní názory a politické postoje, které inklinovaly k nenásilné podobě anarchokomunismu či anarchosyndikalismu, měl silný vliv jeho otec.

Naridil se a vyrůstal v Praze. Roku 1958 maturoval na jedenáctiletce v Londýnské ulici na Vinohradech a poté vystudoval strojní fakultu ČVUT a stal se strojním inženýrem. Poté pracoval jako technik, patentový úředník a od roku 1966 učil na strojní průmyslové škole.

Za svůj život se seznámil s nejrůznějšími levicovými proudy (trockismus, maoismus), zůstal však věrný marxismu. Vstup do KSČ roku 1963 nicméně odmítl, dospěl k přesvědčení, že strana není reformovatelná zevnitř. Angažoval se v Názorovém hnutí levice, jehož vůdčí osobností byl Egon Bondy. Na podzim 1968 inicioval založení levicového Hnutí revoluční mládeže (2. prosince 1968), v jehož čele stál až do svého uvěznění (podle paragrafu podvracení republiky) o rok později. Ve vězení strávil čtyři roky (1969-1973).

Po propuštění v roce 1973 pracoval jako projektant a strojník. Krátce poté potkal svou budoucí ženu Annu Šabatovou a v srpnu 1974 se s ní oženil. V prosinci 1976 se spolupodílel na vzniku prohlášení Charta 77 a sbírání prvních podpisů. V dubnu 1978 spoluzaložil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, jehož posláním – na rozdíl od Charty – byla konkrétní pomoc obětem totalitní perzekuce.

V roce 1979 byl znovu uvězněn, tentokrát na pět a půl roku (spolu s ním byli odsouzeni i Václav Havel, Jiří Dienstbier a Václav Benda). Po propuštění od roku 1984 do roku 1989 pracoval jako strojník a topič. V druhé polovině osmdesátých let byl jedním z hlavních hybatelů vydávání bulletinu Informace o Chartě (Infoch). Na konci roku 1988 se podílel na založení Východoevropské informační agentury dodávající informace o činnosti a perzekuci opozice v Československu, Polsku, Maďarsku a Litvě. Po demonstraci na Národní třídě 17. listopadu 1989 byl jedním z těch, kteří předali zahraničním médiím nepravdivou zprávu o smrti studenta Martina Šmída (samozřejmě v domnění, že jde o zprávu pravdivou). Za to byl šest dní ve vyšetřovací vazbě, ještě v listopadu 1989 byl však propuštěn.

Od února 1990 pracoval jako ředitel ČTK, po volbách roku 1990 usedl ve Federálním shromáždění jako poslanec Občanského fóra. Působil i v radikálně levicové skupině Levá alternativa, na jejímž vzniku se podílel. V letech 1990–2000 byl expertem ženevské pracovní skupiny pro svévolná zadržování při komisi (dnes radě) OSN pro lidská práva. Od února 1990 do září 1992 vykonával funkci generálního ředitele ČTK/ČSTK, do roku 1994 tam pracoval jako redaktor. Později psal pro Listy Jiřího Pelikána a deník Právo, kde byl v letech 1996 až 1998 redaktorem. Roku 1997 začal spolupracovat s ČSSD (jako nečlen), v letech 1998–2001 byl zmocněncem vlády pro lidská práva a zároveň předsedou Rady pro národnosti, Rady pro lidská práva a Mezirezortní komise pro záležitosti romské komunity, a také náměstkem místopředsedy vlády pro lidská práva.

Pracoval jako vládní zmocněnec pro lidská práva a v dalších vládních funkcích se zaměřením na lidská práva a národnostní menšiny. Svých funkcí se roku 2001 po zvolení své ženy Anny Šabatové zástupkyní veřejného ochránce práv vzdal pro možný střet zájmů. Od března 2001 do dubna 2006 byl znovu redaktorem deníku Právo. Roku 2003 byl zvolen členem Rady České televize.

Od roku 2002 byl členem Strany zelených. V letech 2003–2004 se podílel na formulování programových tezí strany, ale jeho návrhy nebyly přijaty, protože zvítězila koncepce, kterou prosazoval předseda Jan Beránek a Jakub Patočka. Uhl pak společně s Ivanem Dejmalem vedl Otevřenou platformu, která byla kritická k vedení (Beránek, Patočka) a ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 vyjádřila raději podporu lídrovi Strany pro otevřenou společnost. Za Stranu zelených roku 2006 kandidoval na šestém místě pražské kandidátky.

Sám sebe Petr Uhl charakterizoval: Mám velkou citlivost k sociálním problémům, k diskriminaci a k nerovnoprávnosti. Politicky se označuji za socialistu, který má blízko k sociální demokracii. Dále jsem levicový liberál a hodně mě ovlivnilo zelené myšlení. Odmítal sovětský imperialismus, stalinismus a prohlásil o sobě: Moje politické názory jsou natolik marxistické, socialistické, levicové, že se příliš rozcházejí s praxí i teorií komunistické strany. Za tyto postoje byl komunistickým režimem v letech 1969–1973 vězněn. Kromě sovětského současně odmítal i americký imperialismus a intervencionismus, v šedesátých letech se proto v Paříži zúčastnil protestů proti válce ve Vietnamu.

Podle svých slov se před rokem 1989 nehlásil přímo k trockismu, za něhož jej považovali a mnozí lidé z Hnutí revoluční mládeže se k trockismu hlásili, ale k revolučnímu marxismu. Členem Čtvrté internacionály byl až od roku 1984, vystoupil v roce 1992. Marxistou zůstal do konce svého života, ale už se nepovažoval za revolučního marxistu. Jak říkal, od roku 1969 do roku 1989 postupně ztrácel víru ve světovou revoluci a v úspěch jejích tří front – antikapitalistické revoluce, národně-osvobozovacího boje a revoluce proti byrokratické diktatuře stalinského typu. Proto byl členem Strany zelených, ze které ale v lednu 2007 vystoupil na protest proti účasti SZ v Topolánkově vládě. Uhlův syn Michal ve straně zůstal a zastával v ní funkci vedoucího genderové odborné sekce.

Po roce 1989 získal řadu vyznamenání, mj. Medaili Za zásluhy 1. stupně (1998), kterou mu udělil prezident Václav Havel, francouzský Národní řád za zásluhy, v listopadu 2002 Cenu za svobodu tisku za celoživotní dílo od rakouské sekce Reportérů bez hranic, v dubnu 2006 byl jmenován francouzským prezidentem rytířem Řádu čestné legie V. třídy a v květnu 2008 získal Evropskou Karlovu cenu Sudetoněmeckého krajanského sdružení. V roce 2018 obdržel při předávání novinářských cen Karla Havlíčka Borovského za rok 2017 Cenu Opus Vitae za celoživotní prosazování spravedlnosti, lidských práv a za osobní statečnost.

V roce 1998 vydal u nakladatelství C. H. Beck knihu Právo a nespravedlnost očima Petra Uhla. V roce 2013 s ním vyšel v nakladatelství TORST knižní rozhovor Dělal jsem co jsem považoval za správné, který připravil redaktor Zdenko Pavelka.

O jeho úmrtí dnes informovala jeho manželka Anna Šabatová. Měli spolu tři děti.

/Pro i-DN z více zdrojů připravil hul/

• Autor: DN
• Publikováno: 1. prosince 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřel Petr Uhl

1. DN

   

   Poslední rozloučení s Petrem Uhlem
   se uskuteční ve strašnickém krematoriu 10. prosince od 15 hodin (parte jsme zavěsili k nekrologu).
   „Táta bude mít pohřeb na Den lidských práv,“ uvedl na sociálních sítích Uhlův syn Michal. Ve stejný den v roce 1988 se na francouzském velvyslanectví v Praze uskutečnilo památné setkání disidentů s francouzským prezidentem Françoisem Mitterandem, kterého se zúčastnil i Uhl. „Přijďte prosím všichni, kdo jste ho měli rádi, a společně oslavme jeho naplněný život,“ napsal Michal Uhl na svém facebookovém profilu.
   .

   05.12.2021 (2.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ