Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Zahraničí Zprávy

    Zemřel Jean-Paul Belmondo

    Foto archiv

    Jean-Paul Belmondo

    9. 4. 1933 Neuilly-sur-Seine, Île-de-France, Francie – 6. 9. 2021 Paříž, Francie

    Francouzský herec, ikona nové vlny francouzské kinematografie, jeden z nejvýznamnějších filmových herců druhé poloviny XX. století.

    Narodil na pařížském předměstí Neuilly-sur-Seine a vyrůstal v uměleckém prostředí. Jeho otcem byl sochař italského původu Paul Belmondo (1898-1982), matka byla malířkou. Od dětství měl řadu zájmů, především sportovního zaměření. Věnoval se fotbalu a hlavně boxu, ale na dráhu profesionálního boxera musel rezignovat v šestnácti letech po prodělané tuberkulóze. Vystudoval tedy pařížskou hereckou konzervatoř, kam se ale – pro údajný nedostatek talentu – dostal až na třetí pokus v roce 1952. Jeho pedagogem byl uznávaný režisér a herec Pierre Dux.

    Herecké začátky na divadelních scénách (Théâtre de l’Oeuvre) však narážely na nezájem odborníků i diváků. Do konce padesátých let vystupoval na několika dalších jevištích (Théâtre de l’Athénée, Théâtre Sarah Bernhardt), hrál převážně v klasických hrách, ale kvůli časově náročnému filmování divadlo po roce 1959 na dlouhá léta zcela opustil. Mezitím získal i první zkušenosti v televizi. Tomuto médiu se ale později spíše vyhýbal.

    Svůj první film Přátelé na neděli (Les copains du dimanche, 1958) natočil v roce 1956, titul ale vznikl na objednávku Konfederace odborových svazů a původně vůbec nebyl určen pro veřejné promítání. Jako skutečně první filmová role se proto uvádí až epizodka v komedii Pěšky, na koni a vozem (À pied, à cheval et en voiture, 1957). V následujícím roce „zabodoval“ dalšími slibnými hereckými vstupy. V kriminálce Buď hezká a mlč (Sois belle et tais-toi, 1958) se poprvé na plátně setkal s Alainem Delonem. Další zajímavé spolupráce mu přinesly snímky s Jeanne Moreau, z nichž vyniká především melodramatický příběh Moderato Cantabile (1960). Mezitím ale natočil několiik zásadních snímku francouzské nové vlny. Do dějin světové kinematografie vstoupil především díky Godardovu revolučnímu snímku U konce s dechem (À bout de souffle, 1959).

    Od počátku šedesátých let točil několik filmů ročně, vesměs v hlavních rolích. První velký „kasaštyk“ zaznamenal dobrodružný snímek Cartoucherie (1962). Nutno ale poznamenat, že tři milióny diváků v kinech a třetí příčka v úspěšnosti francouzských filmů za rok 1962 nebyly jen výhradním Belmondovým triumfem. Na úspěch snímku měla vliv osvědčená předloha, celková obliba žánru dobrodružných filmů na historickém pozadí a také Claudia Cardinale v hlavní ženské roli. Jeho prvním sólovým úspěchem byla dobrodružná komedie Muž z Ria (L’homme de Rio, 1964). Tady svou postavou znuděného milionáře vytvořil prototyp fanfarónského dobrodruha a tato role do značné míry předznamenala styl jeho herectví i pro řadu dalších filmů. Stejně jako jiní francouzští herci, i Belmondo začal v té době točit i v Itálii.

    Z jeho dalších rolí komediálního i dramatičtějšího zaměření vybočuje další umělecky významný film J. L. Godarda Bláznivý Petříček (Pierrot le fou, 1965), za nějž byl nominován jako nejlepší herec na cenu BAFTA. Filmy s vyššími uměleckými ambicemi však narážely na nižší zájem publika, což se týká například Truffautova snímku Siréna od Mississippi (La sirene du Mississippi, 1969), byť jeho partnerkou zde byla hvězdná Catherine Deneuve. Mezitím natáčení zasáhlo i do jeho soukromí – při práci na filmu Muž z Hongkongu (Les tribulations d’un Chinois en Chine, 1965) překročil profesionální meze jeho vztah s herečkou Ursulou Andress (*1936). Následoval rozvod s Elodie Constantine. Ursulu Andress po dvou letech v Belmondově soukromí nahradila další slavná herečka, italská hvězda Laura Antonelli (*1941), s níž pak strávil sedm let v partnerském vztahu.

    V průběhu šedesátých let se stal skutečnou filmovou hvězdou. Jeho setkání – po dlouhých letech – před kamerou s Alainem Delonem v gangsterce Borsalino (1970) bylo dalším obrovským komerčním úspěchem (bezmála pět miliónů diváků v kinech).

    V sedmdesátých letech točil výrazně méně častěji než v předešlé dekádě; každé další natáčení pro něj bylo díky hlavním rolím časově náročné a jeho filmografie co do počtu začala klesat. Nikoli ovšem jeho význam – co film, to trhák. Svou polohu v dobrodružně laděných komediích posunul do kategorie parodie úspěšným filmem Muž z Acapulca (Le magnifique, 1973). Mezitím se vrátil i k žánru historické veselohry (Manželé z roku II – Les mariés de l’an deux, 1971). Nejúspěšnější jeho komedií sedmdesátých let byl snímek Zvíře (L’anmal, 1977), v němž se blýskl ve dvojroli kaskadéra a zženštilého herce.

    Sedmdesátá léta ale byla především ve znamení postav osamělých bojovníků na straně zákona, nebo naopak proti mafiánským policejním praktikám. Tuto novou stylizaci jeho rolí nejlépe reprezentují filmy jako Strach nad městem (Peur sur la ville, 1975) nebo Lovec hlav (L’alpagueur, 1976). Nejúspěšnějším filmem z akčního žánru byl u nás méně známý snímek Kořist (Le casse, 1971), který ve Francii vidělo pět miliónů diváků. Dalšími, dnes již klasickými zástupci akčního žánru byly úspěšné filmy z počátku osmdesátých let jako Profesionál (Le professionnel, 1981) a Dobrodruh (Le marginal, 1983). Znovu ale uspěl i v komediální roli, tentokrát z doby předválečné (Eso es – L’as des das, 1982). Naopak, další pokusy o veseloherní žánr byly již jen odleskem někdejších kvalit, což dokládají filmy Veselé Velikonoce (Joyeuses Pâques, 1984) nebo Bezva finta (Hold-up, 1985), i když ani jim nelze upřít vysoké finanční zisky. Belmondo se v té době navíc stal předmětem častých útoků kritiky kvůli stereotypu svých filmových rolí a navíc i on sám se cítil unaven.

    Po několika desetiletích se koncem v druhé polovině osmdesátých let vrátil na divadelní jeviště a hned zaznamenal mimořádný ohlas svými kreacemi v Théâtre de Marigny, kde hrál titulní role v Keanovi (1987) a Cyranovi z Bergeracu (1990).

    Osmdesátá léta uzavřel filmem Cesta zhýčkeného dítěte (Itinéraire du enfant gâté, 1988), v němž zcela opustil svou dosavadní pozici odvážných dobrodruhů. Tento snímek mu vynesl cenu Cézara, kterou ale odmítl převzít kvůli dávnému sporu autora sošky Cézara s jeho otcem.

    V devadesátých letech rozšířil své divadelní působení o scény Théâtre de Paris a Théâtre des Variétés. Naopak práce pro film se stala již jen příležitostným zpestřením jeho hereckých aktivit. Za připomenutí stojí další setkání s Alainem Delonem ve filmu Poloviční šance (1 chance sur 2), která pro oba zúčastněné znamenala poslední překročení magické miliónové hranice v návštěvnosti kin.

    V roce 2001 byl postižen mozkovou mrtvicí a následná rekonvalescence jej na několik let zcela vyřadila z práce. Nějaký čas se vůbec neobjevoval ani na veřejnosti. Stihl se ale mezitím v roce 2002 znovu oženit a se svou druhou manželkou Nathalií Tardivel (*1965, známá též jako Natty Belmondo) má dceru Stellu (*2003); rozvedli se v roce 2008.V té době měl vztah s výrazně mladší belgickou modelkou Barbarou Gandolfi. Jejich poměr, trvající od Belmondova rozvodu v roce 2008, skončil rozchodem na podzim 2012.

    S dcerou Florence. Foto archiv

    Poprvé se ale oženil již v roce 1953. Jeho manželkou se stala tanečnice Elodie Constantine, s níž žil dvanáct let a měli spolu tři děti. Dcera Florence (*1960) je dnes filmovou produkční, syn Paul (*1963) podniká (dříve byl též příležitostným hercem) a nejstarší dcera Patricia (*1958) zahynula v roce 1994 při požáru.

    Foto archiv

    V roce 2008 se vrátil před filmovou kameru. Jeho definitivně poslednímu filmu, v němž hrál hlavní roli, Muž a jeho pes (Un homme et son chien, 2008) se sice dostalo po celém světě značné publicity, triumfální návrat na stříbrné plátno to ale nebyl. Jeho posledním snímkem je televizní dokument z roku 2015 přibližující jeho úspěšnou filmovou kariéru – Belmondo o Belmondovi. Je postaven na rozhovorech se synem Paulem v místech, kde točil některé své nejslavnější filmy.

    V českém znění Belmondovi propůjčil hlas Jiří Krampol, jako úplně první jej však daboval Jan Tříska. Na Krampola se režisér Vít Olmer obrátil až po Třískově emigraci. Poprvé jej daboval ve filmu Sympatický darebák. Od té doby s ním nadaboval 31 snímků. Za nejlepší považuju Zvíře, zavzpomínal Krampol pro Radiožurnál.

    Jako významná osobnost francouzské kultury byl v roce 2007 dekorován nejvyšším francouzským státním vyznamenáním, řádem Čestné legie. Na festivalu v Cannes obdržel v roce 2011 Čestnou palmu za celoživotní přínos francouzské kinematografii.

    Nějaký čas už byl hrozně unavený. Odešel poklidně, uvedl dnes hercův právní zástupce pro agenturu AFP.

    /Pro i-DN z více zdrojů, především z ČSFD – zde – pro i-DN zpracoval hul/

    • Autor:
    • Publikováno: 6. září 2021

    Komentáře k článku: Zemřel Jean-Paul Belmondo

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,