Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Zahraničí

    Zemřel Jean-Luc Godard

    Foto archiv

    Jean-Luc Godard

    (3. 12. 1930 Paříž, Francie – 13. 9. 2022 Rolle, Švýcarsko)

    Filmový režisér, herec, kritik a teoretik, nejslavnější a nejradikálnější představitel francouzské nové vlny (Nouvelle vague). 

    Narodil se v lepší francouzsko-švýcarské rodině. Otec byl lékař, který vlastnil soukromou kliniku, matka pocházela z bohatého rodu švýcarských bankéřů. Dostalo se mu vzdělání ve Švýcarsku a později na lyceu v Paříži. Za druhé světové války se stal švýcarským občanem.

    V roce 1960. Foto William Klein

    Dětství strávil mezi těmito dvěma zeměmi a poznával pouze vysokou měšťanskou společnost, k níž patřili rodiče. Během studií etnologie na Sorbonně se zajímal o semináře malířství, literatury a filmu a dostal se do jiného okruhu společnosti – navštěvoval filmový klub v Latinské čtvrti, kde poznal Françoise Truffauta, Jacquese Rivetta, Erica Rohmera a další budoucí filmaře šedesátých let. Společně s nimi psal filmové kritiky do La Gazette du Cinéma a od roku 1952 také do Cahiers du Cinéma pod pseudonymem Hans Lucas.

    Filmařsky a hlavně finančně se podílel se na filmech Rivetta a Rohmera, takže mu rodina naprosto zastavila finanční podporu. Ve stejné době se vrátil do Švýcarska, aby se vyhnul vojenské službě a podnikl s otcem (rodiče se rozvedli v roce 1948) několik cest po Jižní a Severní Americe. Po návratu zapadl do bohémského života mladých francouzských umělců, což zahrnovalo i krádeže jídla nebo peněz, bylo-li to třeba. Po krátkém pobytu ve vězení se dostal do psychiatrické léčebny pod dohled svého otce.

    Od roku 1950 byl spolupracovníkem a později vůdčí osobností filmové kritické revue Cahiers du Cinéma. Tam se seznámil s kritikem André Bazinem a s cinefily a pozdějšími režiséry Truffautem, Rohmerem, Rivettem a dalšími. Společně vyznávali program realismu, kterého lze docílit především dlouhými nepřerušovanými záběry, které jsou opakem hollywoodských střihů na jednotlivé postavy během děje. Přestože nesmírně obdivovali hollywoodský film (Ford, Hawks, Hitchcock, Ray), rozhodli se tvůrci nové vlny jít vlastní cestou a rekonstruovat upadající kinematografii její destrukcí.

    V roce 1953 začal točit krátké filmy na 16 mm film: Opération Béton (Operace Beton, 1954), dokument o stavbě přehrady Grande-Dixence ve Švýcarsku, Une femme coquette (Koketní žena, 1955), inspirovaný Guyem de Maupassant, Une histoire d’eau (Příběh o vodě, 1958), kterou sestříhal ze snímků natočených Françoisem Truffautem, a nakonec Charlotte et son Jules (1958).

    Foto Larry Ellis

    V roce 1959 přešel k režiím celovečerních filmů. Jeho celovečerní debut U konce s dechem (1960) navždy změnil dějiny světové kinematografie. Banální námět, který rozvinul Francois Truffaut z černé kroniky, zfilmoval Godard netradičně a převratně. Anarchistický způsob vyprávění filmu koresponduje s živelnou povahou hlavního hrdiny nezapomenutelně ztvárněného Jean-Paul Belmondem. U konce s dechem je filmová báseň o touze po volnosti a nespoutanosti, které není člověk schopen dosáhnout. Godard zbavuje film vší divadelnosti, natáčí v reálném prostředí, často ruční kamerou, herci obvykle improvizují. Dlouhé záběry střídají tehdy převratné rychlé prostřihy. Na rozdíl od svých souputníků z nové vlny zůstal Godard věrný svým zásadám a je dodnes neúnavným filmovým inovátorem, který se občas nevyhne ani slepé uličce a neúspěchu. Protože byl vždy také teoretikem, zůstaly některé jeho filmy jen samoúčelným experimentem, ilustrací jeho momentálních teoretických postojů a politického přesvědčení. Ovšem vždy byly aktuální. Zlí jazykové tvrdí, že Godard svůj fantastický debut už nikdy nedokázal překonat. Dlužno dodat, že s každým dalším filmem se Godard víc a víc vzdaluje běžnému divákovi i kritikům.

    V šedesátých letech točil převratné filmy jako na běžícím pásu. Vojáček (1960) je příběhem společenského outsidera odehrávající se na pozadí války v Alžírsku (proto byl do roku 1963 zakázán). Žena je žena (1961), první režisérův barevný film, je „muzikálový neorealismus“ a nostalgie po americkém muzikálu. V opět černobílém snímku Žít svůj život (1962) Godard definitivně porušuje zásady běžného filmu a dělí ho do kapitol jako román, experimentuje se zvukem, děj provází spíš komentář než dialogy. Nanu, kterou chudoba donutí k prostituci, ztvárnila v životní roli Anna Karina, která byla v letech 1961-67 Godardovou ženou a ztvárnila hlavní role v sedmi jeho filmech. V šedesátých letech patřil k režisérovým stálým spolupracovníkům také kameraman Raoul Coutard.

    Do italského projektu Rogopag (1962) přispěl Godard povídkou Nový svět a následně natočil podle scénáře Roberta Rossellini válečnou satiru Karabiniéři (1963), pikareskní putovaní dvou hlupáků válečnými hrůzami. Největší Godardovou produkcí a nejhollywoodštějším filmem se stal snímek Pohrdání (1963) podle románu Alberta Moravii, s Brigitte Bardot a Michelem Piccolim. Následovala rozverná gangsterka Banda pro sebe (1964). Jako fragment byla koncipována Vdaná žena (1964), záznam běžného dne jedné ženy.

    V Alphaville (1965) kombinoval Godard žánry sci-fi a film noir. Ve městě budoucnosti ovládaném počítačem pátrá detektiv (Eddie Constantine) po ztraceném vědci. Následoval anarchistický snímek Bláznivý Petříček (1965) s Belmondem a Karinou v hlavních rolích. Romantický příběh útěku do samoty přírody před světem plným gangsterů, který však končí apokalypticky, je považovaný za jeho mistrovské dílo. Následoval film-anketa podle dvou Maupassantových povídek Mužský rod, ženský rod (1966) o pařížské mládeži, „dětech Marxe a coca-coly“, a jejím politickém smýšlení. Formálně podobné jsou 2 nebo 3 věci, které o ní vím (2 ou 3 choses que je sais d’elle, 1967) zabývající se tématem prostituce (vize prostituce jako hnací síly vyspělé liberální společnosti), ale také možností slov popsat realitu. Godard neustále narušuje film připomínkami, že jde „jen o film“ a hlavní hrdinové jsou „pouze herci“, čímž vychází z divadelních teorií Bertolta Brechta. Oba filmy naznačují pozdější Godardovy filmové eseje.

    Politicky se tehdy Godard přiklonil k maoistické levici, což dokládá snímek Číňanka (1967), který si pohrává s otázkami maoismu, duševní a politické revoluce i terorismu. Film vhodně zapadl do pařížských událostí roku 1968. Godard stál na straně revoltujících studentů a ostře napadal stávající producentský systém francouzské kinematografie.

    Spolu s dalšími francouzskými filmaři zastavili v roce 1968 festival v Cannes právě na podporu právě probíhajících studentských bouří v Paříži. Již dříve ostře vystupoval proti válce ve Vietnamu.

    Z roku 1967 je Godardův nejanarchističtější snímek Weekend, který je ostrou satirou na západní kapitalistickou a konzumní společnost. V roce 1969 založil Godard spolu s Jean-Pierre Gorinem marxistickou produkční skupinu Dziga Vertov. O okupaci Československa natočil v Praze film Pravda (1970). Snímkem Tout va bien (Všechno je v pořádku, 1972) s Jane Fondovou a Yvesem Montandem se na čas rozloučil s „nedemokratickým“ filmovým plátnem a tvořil jen pro televizi a video.

    Zachraň si, kdo můžeš (život) (1980) je jeho „druhý první“ film. Ukazuje nudu a prázdnotu lidského života bez lásky a v chaotickém světě. Mériméovu novelu zpracoval ve filmu Prénom Carmen (Křestní jméno Carmen, 1983). Vytržením ze skepse byl Godardův „nejpoťouchlejší“ film Pěstuj si pravačku (1987), plný hloupého humoru a poezie, jakýsi „duchovní vaudeville“. Následovaly Nová vlna (1990), putování evropskými dějinami umění a kultury, Bohužel pro mě (1993), duchovní kontemplace jedné situace, a autoportrét JLG (1995).

    Během devadesátých let pracoval na monumentálním videoprojektu Historie(s) du Cinéma (Příběh(y) filmu, 1989-98), což je subjektivní pokus o shrnutí kulturních dějin dvacátého století, jak se odrážely ve filmu. V roce 2000 pokračoval ve své práci filmy Éloge de l’amour (Chvála lásky, 2001), Notre musique (Naše hudba, 2004) a Socialismus (2010), jež byly kombinací filmového vyprávění a video-artu.

    Godardovy filmy – zvláště z posledních let jeho tvorby – v podstatě nemají námět, tím bývá samotná kinematografie a její způsob zobrazování věcí. Jeho snímky jsou kolážovité a nejednotné, plné citátů, narážek, později i citovaných filmových záběrů. Často využíval druhý obrazový plán, do pozadí umisťoval plakát, nasprejované heslo nebo rekvizity nesoucí další významy. Podobně spojoval několik zvukových plánů – mnohdy v jeho snímcích slyšíme souběžně dialog, hudbu, komentář i ruchy, přičemž ne všechny souvisí s obrazem.

    Celoživotní provokatér Godard kritizoval moderní životní styl neustálým narušováním konvencí. Zabýval se tématy nemožnosti lásky a problémy komunikace. Je považován za znovu-vynálezce moderní filmové řeči a několikrát zásadně proměnil tvář kinematografie.

    Za svůj život získal řadu ocenění: mimo jiné na Berlínském festivalu Zlatého medvěda v roce 1965 za film Alphaville a také dva Stříbrné medvědy (za nejlepší režii v roce 1960 za film U konce s dechem a Mimořádného stříbrného medvěda v roce 1961 za Žena je žena). Získal také Čestného Zlatého lva v roce 1982 na filmovém festivalu v Benátkách a Zlatého lva za nejlepší film za Křestní jméno Carmen v roce 1983. V roce 2014 mu byla udělena Cena poroty v Cannes za Sbohem jazyku. V roce 2010 obdržel čestného Oscara za celoživotní dílo.Byl nominován na nespočet ocenění na hlavních evropských filmových festivalech v Berlíně, Benátkách a Cannes.

    Foto archiv

    V roce 1960 se ve Švýcarsku oženil s modelkou firmy Coco Chanel Annou Karinou, s níž během pěti let manželství založil produkční společnost Anouchka Films. Jeho druhou ženou byla od roku 1967 Anne Wiazemsky. Nejdelší dobu v manželství ale strávil se svojí spolupracovnicí, Švýcarkou Anne-Marie Miéville, s níž žil od roku 1971.

    Od sedmdesátých let žil ve Švýcarsku. Jeho úmrtí oznámil 13. září jako první list Libération.

    /Pro i-DN z více zdrojů – především zde a zde – připravil hul/

    • Autor:
    • Publikováno: 11. října 2022

    Komentáře k článku: Zemřel Jean-Luc Godard

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,