Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ze života stoprocentních mužů

    Hry a písničky Voskovce a Wericha: možná nejsilnější inspirace moderního českého divadla od půlky minulého století do dneška. Našly své následovníky ve vlně divadel malých forem, jejich odlesk zaznamenáváme v hnutí tzv. studiových scén, dodnes se k nim hlásí Cimrmani a lhostejné nebyly ani generaci mladých divadelníků nastupujícím v letech devadesátých – dodnes mám v paměti třeba Kata a blázna, jehož v Divadle v Šumperku r. 2001 originálně „přečetli“ Davidové Drábek a Král. Nehledě na to, že v totalitní době Voskovec s Werichem patřili k nejhranějším českým dramatikům vůbec. A přitom jejich společná divadelní práce trvala pouhých deset let – s poválečným tříletým extempore, kdy obnovili aktualizovanou Pěst na oko.

    Po únorovém převratu v roce 1948 odjíždí Jiří Voskovec do Paříže (jako úředník UNESCO) a posléze (jako exulant) do Spojených států a s „nejlepším mužským jeho života“, Janem Werichem, jej až do konce života rozděluje oceán. Vedle několika osobních setkání v cizině v období oteplení si ovšem pilně dopisují. Jejich dopisy nakonec vydají na tři tlusté svazky, které z úschovny bostonského Gotliebova archivu vydoloval bohemista Ladislav Matějka a jež nyní posloužily jako podklad inscenace Korespondence V+W, kterou uvádí brněnská Reduta.

    Byl to riskantní podnik, vybrat z cca 1.500 stránek korespondence, rozprostřené do mnoha záběrů kulturních, politických, „cestopisných“ a soukromých, pro dvouhodinové představení podstatné a vytvořit z ní ne pásmo, ne leporelo, ne panoráma, nýbrž dramatický příběh. Dora Viceníková si této nástrahy byla vědoma: velmi obezřetně a dobře zvolila rovinu soukromou, vždy však se společenským podtextem, který koneckonců provázel či podmiňoval každý osobní žal nebo úspěch, momentální uspokojení a naději obou protagonistů. A z „politiky“ pak excerpovala pouze dvě události, které už vzhledem k domovu nešlo pominout – rok 1968 a Werichův podpis tzv. Anticharty. To je mimochodem nejzábavnější a svým způsobem i nejkrutější okamžik inscenace: Václav Vašák jako Voskovec čte Werichovu zprávu Voskovcovi o shromáždění herců v Národním divadle, které Werichovi způsobilo doživotní trauma, a přitom se chechtá, jako by to byl ten nejúžasnější klaunský výstup a chechtá se stále víc intenzivněji, až mu málem není rozumět.

    Takových zdánlivě komických, ve skutečnosti však krutých momentů je v Mikuláškově inscenaci celá plejáda. Při scéně smrti druhé Voskovcovy ženy Anny vypadávají z velké krabice „halabala“ ženské svršky. Když Voskovec Werichovi píše, že ze života se nelze odstěhovat, pantofle a boty vyhazované dveřmi padají shůry zpátky na jeviště. Mikulášek s Viceníkovou nepietně zacházejí i s Werichovým lidovým „obrazem“. Ten okřídlený Werichův výrok, který v normalizaci zdobil každý druhý hospodský výčep – Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl (bůhví, jestli ho Werich kdy vyslovil) – je třikrát sehrán jako sólo do otevřených dveří, za nimiž se pokaždé ozve potlesk, a také třikrát Jiří Vyorálek jako Werich vystrčí do těch dveří zadek. Jestli náhodou Jan Werich sledoval ten skeč z nebes, byl určitě potěšen.

    Imaginace režiséra Jana Mikuláška, často bezbřehá, tentokrát přísně slouží tématu. Vše se odehrává na bílé, stroze funkcionalisticky vyprázdněné scéně – jen stůl a dvě židle. Herci s lehce nabílenými obličeji, Václav Vašák jako trochu histriónský Voskovec, Jiří Vyorálek jako poněkud rozšafný Werich a Gabriela Mikulková jako nešťastná Werichova žena Zdena, vstupují na jeviště nejprve jako cirkusoví klauni. Žonglují s míčkem, s talířem a flaškou, samozřejmě, že ne každé to akrobatické číslo se povede. Odkaz na inspirační zdroje české meziválečné avantgardy? Jistě i to, Voskovec a Werich se programově hlásili k bratrům Fratellinům a filmům, v nichž je vyučovali němí: Chaplin, Buster Keaton a Lauer a Hardy. Ale zároveň je to i možnost – v prostoru nezávazného klaunského hřiště – relativizovat mýtus tzv. kulturních velikánů (dnes už vlastně čítankových) a ptát se, co z nich ještě zbylo. A čím jsou jejich lidské i umělecké osudy i pro nás podnětné, inspirující, a v čem třeba falešné. Jednoznačnou odpověď Mikuláškova inscenace na tuto otázku nedává.

    Nicméně, když na konci představení Václav Vašák a Jiří Vyorálek spíš zamumlali, než zazpívali Pochod stoprocentních mužů, a přitom na filmovém plátně „běžely“ titulky s daty narození a úmrtí V+W, byli jsme skoro všichni v hledišti silně dojati, někteří z nás dokonce měli v očích slzy.

    Národní divadlo Brno – scéna Reduta – Jiří Voskovec a Jan Werich: Korespondence V+W. Dramatizace Dora Viceníková, režie a hudba Jan Mikulášek, scéna Svatopluk Stádeček, kostýmy Marek Cpin. Premiéra 5. listopadu 2010.


    Komentáře k článku: Ze života stoprocentních mužů

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,