Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ze života operní avantgardy aneb The worst of Mozart

    Off-opera v Brně stále žije a má se docela k světu. V Olomouci ještě žije, nebo spíš přežívá, či, doufejme, nabírá druhý dech. V Praze pokusy o nezávislou operní tvorbu prakticky odumřely před dávnými lety. Připočítáme-li k brněnským sdružením Opera Diversa a Opera Povera, o které v tomto článku půjde, pozoruhodné výsledky opery brněnského Národního divadla, i produkce JAMU v Divadle na Orlí, je v Brně operně blaze. Jenže…

    Deník Anny Frankové

    Minimalistická stínohra v monoopeře Grigorije Frida Deník Anny Frankové, v titulní roli Michaela Jančaříková FOTO MAJDA SLÁMOVÁ

    Když avantgarda dospívá

    Jak zjistily všechny divadelní avantgardy, vymýšlet nové divadlo jen z nadšení se dá nanejvýš pár let. Když se vy­mys­lí něco opravdu nosného, když se etablují silné umělecké osobnosti, bez provozního zázemí, a tudíž nějakého začlenění do okruhu mainstreamového divadla a jeho ekonomických možností, se další avantgardničení prostě neobejde. Vyučuje se to na historickém příkladu Jiřího Frejky, Jindřicha Honzla a E. F. Buriana na divadelněvědních učilištích (tedy doufám…), ale že je tomu tak samozřejmě i dnes, si často odmítáme připustit.

    Tak se i původní tým Opery Diversa rozvolnil, Pavel Drábek je profesně dlouhodobě v Londýně, Tomáš Studený je od října šéfem operního souboru v Českých Budějovicích, Jan Šťáva už pilně brousí tradiční basové role v obou Národních divadlech, Lucie Kašpárková se etablovala v Košicích a zřejmě proniká na velké české scény. A je to tak dobře! Avantgarda nesmí zastydnout. Diversanti nyní spíš pořádají koncerty a vyhledávají k příležitostnému provedení i jiné opery než z pera Vladimíra Kyase a Pavla Drábka, jejichž původní razantní umělecké směřování se nezbytně poněkud rozptýlilo. I když malé opery, svou specialitu, sem tam hrají dál, Dýňový démon se dokonce dočkal jakéhosi turné, a Kyas s Drábkem, pokud tuším, něco nového chystají. Soubor může s jistou pravidelností hrát v Redutě s požehnáním ředitele Martina Glasera a šéfa opery Jiřího Heřmana, kteří chápou, jak je tohle propojení obousměrně žádoucí. Tehdy koncem dvacátých let si to první uvědomil K. H. Hilar, abychom připomněli, že se všechno pořád opakuje. A že nám naštěstí nechybějí Hilarové, ale že bychom jich potřebovali víc.

    Právě olomoucká Opera Damian štěstí na partnery v Moravském divadle nemá, možná i proto se trochu vyčerpala a zaměřila hlavně na pořádání olomouckých festivalů a workshopů. Horší je, že bez pořádného zázemí se promrhává nesporný talent skladatele Tomáše Hanzlíka, to už jednou přinejmenším šéfům olomoucké opery historie neodpustí.

    Konečně Opera Povera je vlastně jen ad hoc sdružením profesionálů z velkých divadel, kteří se scházejí k víceméně jednorázovým produkcím vybrané dramaturgie. Soustředí se zatím k operním monodramatům možná i proto, že jsou produkčně méně náročné. Ale sdružení není postaveno na nové tvorbě výrazných osobností, je to svého typu přeshraniční aktivita současného šéfa opery ve slovinské Lublani Rocca a lidí kolem brněnské opery.

    Chameleon se vrací k pramenům

    Uvedením opery Chameleon aneb Joseph Fouché Miloše Štědroně se Opera Diversa tak trochu vrátila do brněnského avantgardního dění z dob vrcholného Divadla na provázku. A jeho prostřednictvím sáhla až do šedesátých let. Operně revoluční kabaret, ve kterém jde o krk, je novou, zgruntu přepsanou verzí představení Divadla na provázku z roku 1984. Tehdy hrát o ministru policie, který v dobách Velké francouzské revoluce, respektive po ní, dokázal sloužit různým režimům, byla příležitost hodně otevřeně se vysmát normalizaci, která už začínala krachovat. S tím souvisela ošuntělost historických kostýmů, nakřivo posazené rozcuchané paruky, groteskně zkratkovité nepsychologizující figurky, co se vzájemně posouvaly po smetišti dějin. Politické přesvědčení, politické nálepky, žvanění radikálů i umírněných, všechno je nakonec jedno, nic v té zvláštní zpola dětské hře na moc neplatí, není k ničemu. Tehdy to ovšem dle mínění autora byly jen operní a muzikálové scény použité v typické provázkovské poetice, kdežto nová verze je plně prokomponovaným tvarem.

    Už nejsem po těch letech schopen porovnat to nové s původním, pocit z díla se však nezměnil. Štědroň, jako ostatně vždycky, píše hravou hudbu, která po vzoru barokně-klasicistní hudby tvoří souvislý proud jednotlivých částí opery, přerušovaný ve chvílích dramatického zvratu reprodukovanou klavírní divočinou. Také sólové party coby promluvy vycházejí z jakéhosi permanentního ansámblu, však se pere revoluční prádlo pěkně na veřejnosti. Hudba je to posluchačsky velmi vstřícná, melodická, žádná zvuková avantgarda, spíš připomíná domácí muzicírování. Postavy tu zpěvem „mluví“, ale nedeklamují, jenom, Štědroň vypsal každé promluvě konkrétní“nápěvek”, způsob vyjádření, emoci. Nejčastější formou promluv je zvolání, proklamace, vyhlášení, prostě veřejná vystoupení všeho druhu. Muzikantsky chytré, vtipné motivky jsou ironické, poťouchlé, humorné, sršaté. Štědroň chce tentokrát hudbou vyjádřit víc z jevištního dění, než, myslím, sám mívá ve zvyku, komponuje (přebírá z Provázku?) písničky, kuplety, výsměšné menuety a valčíky, které ta společnost hastrošů tančí na palubě pomyslného Titanicu. Cituje či účelově používá otevřeně i skrytě všechno možné, odrhovačky, renesanční madrigal, kánon, a je znát, jak se sám baví každým taktem. Opera svět nahlížený pěkně zdola. Operní kabaret – a takovou polohu zvládají zkušení interpreti Opery Diversa i jejich noví kolegové velmi dobře. Štědroň ostatně připsal roli Kašpárka (parádní David Vonšík), titulní role pak sedla Aleši Janigovi, ale pochvalu zaslouží všichni.

    Pro recenzenta je ovšem hloupé, když autor coby erudovaný muzikolog o své skladbě sdělí v programu to nejpodstatnější, co pak máme vymýšlet? Nezbývá než citovat: Celá opera hudebně vyrůstá z Marseillaisy – písně, která zvedla masy k revolučním proměnám. /… Současný Chameleon kombinuje historické styly se všudypřítomným banalis­simem – mým oblíbeným prostředkem, jak všemu nastavovat zrcadlo výsměchu.

    Ano, pane profesore. Výtečná kompozice, ale stylově a žánrově nečistému tématu spíš vyhovovalo původní „nečisté“ singspielové pojetí, hudba přece jen nemůže do jemností mluvy (a jen mluvě by zase chyběl hudební patos). Bastardnímu příběhu víc sluší bastardní způsob vyprávění.

    Hrálo se ostatně v „bastardním“ prostoru koncertního Mozartova sálu Reduty, kde měl režisér Tomáš Studený k dispozici židle a nízké malé pódium. Ošuntělou podobu postav převzal z Provázku, i rozehrál gestické a pohybové balábile, divadlo na divadle těsně před diváky. Ostatně před představením se snažil diváky přesvědčit o tom, že uvidí jen historicky první operní scénické čtení. K žádnému viditelnému zádrhelu nastudování nedošlo, přesto místy to působilo dojmem jisté nedostudovanosti, jen nahození, provizoria. Také to bylo operně překřičené, trochu přepatetizované, možná to chtělo víc odstínit temporytmus situací, vyhrát si s ryze hudebními místy a zdivadelňovat spíš věci dějové, komediantské. Nicméně pěkný návrat k brněnským avantgardním pramenům.

    Chameleon

    Taneční anabáze z operního kabaretu Miloše Štědroně Chameleon FOTO ARATHAN PHOTOGRAPHY

    Deník Anny Frankové na popravišti

    Kaunicovy koleje prosluly za války coby nacistická věznice a popraviště. Režisér Rocc zde v dobách svých brněnských studií bydlel, i věděl dobře, kam v Brně situovat provedení monoopery Grigorije Frida z roku 1968 Deník Anny Frankové. Působivější místo pro operní převyprávění známých zápisků židovské dívky, která se s rodinou skrývala před gestapem, aby nakonec stejně všichni přišli o život, najít nemohl: dnes je v prostoru někdejší kaple – vyšetřovny gestapa studovna s velkými přísnými stoly, za okny je zřetelná ona zeď, před níž bylo zastřeleno podle odhadů osm až třináct stovek lidí. Stačilo posadit diváky ke stolům pro badatele, zhasnout, vedle malého pódia umístit trojici hudebníků, na pódium postavit stůl, na stěnu zavěsit obrázek „historické“ Anny Frankové – a vše soustředit jen a jen na její představitelku Michaelu Jančaříkovou. Vystupuje spíš v menších rolích v Janáčkově opeře, nastudovala i role pro Operu Diversa. V roli Anny Frankové má na sobě obyčejné hadříky, v nichž by si každá dívka připadala chudá odstrčená, což je důležitější sdělení než popisná historická věrnost.

    Rozehrání jednotlivých pasáží deníku coby odlišných dramatických si­tua­cí staví jen na stylizovaně znázorněném prožitku hrdinky, nejsou k němu třeba žádná vysvětlující fakta, která by sílu příběhu jen otupila. Rocc „instaloval“ pěvkyni do škály pocitů, od banálního sdělování po expresivní vyjádření strachu z razie gestapáků. Stůl posloužil jako místo posledního útočiště, například, jinak všechno vyhrává s úžasnou přesností pěvkyně sama. Má pro postavu ideální předpoklady vizuální, především ovšem hlasové ve schopnosti zpívat part nikoli primárně hudebně, ale emocionálně, prožitkově!

    V dlouhém dozvuku prostoru bohužel zanikala srozumitelnost českého překladu Petra Štědroně, ale nakonec – to nejpodstatnější ani v tomto případě nebyla konkréta, ale výraz, předání emocí. Michaela Jančaříková se předvedla jako vzácně disponovaná zpívající herečka, se samozřejmým provedením režisérových požadavků, s volnými gesty rukou, a hlavně s bohatou mimikou – už jen technicky obdivuhodný výkon! K tomu světla a stíny připomínající pološero tehdejší skrýše, filmové thrillery, divadlo EFB – mnohé nad tím člověka napadá. Zatažení oken patřilo k nejpůsobivějším momentům večera, připomnělo navíc povinné zatemnění, které platilo kolem gestapáckých Kaunicových kolejí. Nebylo ovšem nutné znát nebo interpretovat souvislosti, proto inscenace není naučná, není ideologická, hrůzy světové války připomíná o to silněji. Potřebné memento.

    Operu už v české premiéře uvedl v Brně Daniel Dvořák (2010, dirigent David Švec, režie Heiz Lukas-Kindermann) v původním orchestrálním znění. Velkooperní tvar však dílu velmi uškodil, jak doložilo současné uvedení v autorově úpravě pro klavír, kontrabas a bicí. Jako kdyby dílo odhodilo zbytečnosti a nechalo vyznít to podstatné. A to i ve vlastním orchestrálním partu.

    Opera Povera vychází z italského hnutí art povera šedesátých let, tedy chudého divadla, které se prolíná s Roccovým přesvědčením, že opera se nemá inscenovat, ale instalovat. S Debussyho operou Pelléas et Mélisande se to Roccovi na jevišti Národního divadla moc nepodařilo, Deník Anny Frankové provedenými nejchudšími prostředky v Kaunicových kolejích je však počin!

    Jak vidět, i brněnská operní avantgarda už není jen naivně buřičským spolkem – ostatně nikdy nebyla. Spíš se nyní snaží o paralelní operní počiny. Deník Anny Frankové dokonce v koprodukci s Operou Bergen v Norsku. Jenže se hrála jen dvě exkluzivní představení a s dalšími se nepočítá. Příští rok se má podobně sehrát Janáčkův Zápisník zmizelého. Chameleon se snad přece jen občas zahraje.

    Ensemble Opera Diversa, Brno – Miloš Štědroň: Chameleon aneb Joseph Fouché, operně revoluční kabaret, ve kterém jde o krk. Dirigentka Gabriela Tardonová, režie Tomáš Studený, scéna Sylva Marková. Premiéra 3. prosince 2015 v Mozartově sále Divadla Reduta v Brně.

    Opera Povera, Brno, Opera Bergen – Grigo­rij Frid: Deník Anny Frankové, monoopera. Dirigentka Anne Randine Øverby, režie Rocc, světelný design Petr Kačírek. Premiéra v Kaunicových kolejích v Brně 5. prosince 2015.


    Komentáře k článku: Ze života operní avantgardy aneb The worst of Mozart

    1. Tomáš Studený

      Profilový obrázek

      Dobrý den,
      prosím o korekci drobných faktických nesrovnalostí. Skladatel EOD se jmenuje Ondřej Kyas (nikoli Vladimír), Vladimír Maňas je současným uměleckým vedoucím EOD. Pavel Drábek působí na univerzitě v Hullu. A do třetice Sylva Marková je autorkou nejen scény, ale i kostýmů k Chameleonovi (i ty spadají do scénografie).
      Díky velice a s přáním pěkného dne zdraví
      T. S.

      12.01.2016 (16.32), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Děkuji za opravy,
        mea culpa. Omluva, samozřejmě, za Ondřeje (ne Vladimíra) Kyase a Londýn – první je zkrat (generace mi už splývají…), o druhém jsem byl přesvědčen z nějakého našeho osobního hovoru. To na vysvětlenou.
        O Vladimíru Maňasovi jsem nepsal. Za označení scénografie (mimochodem, pro mě je to spíš divadelněvědný obor, v praxi pro označení autorství výtvarné podoby inscenace se prakticky nepoužívá, podle mého správně, scéna a kostýmy v tomto případě) v programu jsem dosadil jen scéna, neboť jsem nepředpokládal, že by v EOD navrhovali a vyráběli pro tuto příležitost historické kostýmy. Opravdu to tak bylo? Považoval jsem je za citaci provázkovské verze díla, nic nového vymyšleného, ale pokud jsou dílem EOD, dodatečně klobouk dolů hlavně před produkcí, to muselo stát peněz!

        13.01.2016 (11.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Tomáš Studený

          Profilový obrázek

          Jo, opravdu jsme to vymýšleli vyráběli komplet nově. Osobně jsem já ani scénografka samozřejmě tu původní inscenaci nikdy neviděli, už je to přeci jen nějaký pátek, známe ji jen z rozhlasové podoby, tedy netuším, nakolik jsme se potkali 🙂 Nestálo to ale vůbec nijak moc, rozpočet byl jako vždycky v EOD veleskrovný. Klobouk dolů hlavně před Sylvou Markovou a Mirkou Matulovou (krejčovou).
          No, netroufnu si určit, nakolik je scénografie divadelněvědný a nakolik praktický obor. Řídívám se spíš úsporností, a tak když jeden scénograf navrhuje scénu i kostýmy tak se mi to hezky do toho jednoho slova vejde obojí. Pro příště se poučíme 🙂

          16.01.2016 (20.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

          • Josef Herman

            Josef Herman

            Ale ne, nemusíte se terminologicky poučit, já jen vysvětloval, jak jsem to četl. Opravdu uznání oběma dámám za kostýmy! Mluvil jste ale před představením o „scénickém čtení“, to může být v kostýmech i bez kostýmů, ale přece jen výroba kostýmů v takových podmínkách směřuje k inscenaci, ne? No nic, mějte se fajn. Hlavně abyste tu operu co nejvíc hráli.

            18.01.2016 (13.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

            • Tomáš Studený

              Profilový obrázek

              To je pravda,
              já jsem jednou právě viděl nějaký fotky ze scénického čtení – tuším že Michálkova Domečku – a tam to měli komplet oblečený, i ve scéně, jenom ty knížky…
              Díky a zdravím srdečně

              20.01.2016 (0.20), , Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,