Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Opravdu: Oh! Jaká podívaná!

    Uvařil jsem si tuhle kaši, zvanou „proti“, sám – tím, že jsem před paní redaktorkou neprozřetelně vyřkl své výhrady. Čapky mám rád (zvláště toho jednoho), Morávka mám rád (a s výjimkou Cirkusu Havel jsem ochotný lámat kopí za všechno ostatní). Hru mám taky rád, sám jsem v ní kdysi hrál (špatně) Tuláka, obdivoval jsem v šedesátých letech Macháčkovu „jazzovou“ inscenaci v ND, v sedmdesátých pak stejně nadšeně alternativně-pohybovou Martincovu v Křesadle (a nedivil jsem se tudíž Nině Vangeli, že si v Arše o pauze běžela pro kabát).

    Ze života hmyzu! Oh! Jaká podívaná!

    Larva (Anna Duchaňová) v potravinářské fólii zabalená, na trávníku uložená a devíti Tuláky obklopená FOTO PETR OMELKA

    Morávkova verze mě nadchla bezkonkurenčním pojednáním hracího prostoru, to v Arše myslím zatím nikdo nedokázal, dráždivě průsvitně stažená Kukla Anny Ducháňové, sama se rvoucí z igelitu, byla z nejlepších Kukel mého života, devět Tuláků s igelitkami taky nebylo marných, ani finální funerální Slimáčkové s rakví v závěru, kteří naštěstí pointovali šou. Chrobáci s kuličkou v nákupním vozíku, snový Lumek, obcházející s krvavým bodlem diváky, kteří statečně předstírali, že se nebojí, a přesto z něho na ně šel strach jako z Hitchcocka, jakož i jeho pažravá konzumní Larvička, pro niž ty všechny vraždy obětavě, nesobecky, z idealismu dělá, to všechno byly krásné symboly dnešní post-čapkovské civilizace, vražedné, nenažrané i sebezáhubné zároveň (Lumkův zasloužený konec pod kolem, které sám roztáčel, byl koncem všech, kdo krmí i dneska nějakou demokratickou bestii, a pak se diví, když už je pozdě). Ano, i Cvrčkové cvrkají u Morávka ve správné tónině sobeckého štěstí, co na tom, že postaveného na neštěstí druhých. Ano, i vlezlí motýli se svými neforemnými křídly otírají se o publikum s přesnou dávkou vlezlé oprsklosti mediálních V.I.P. koket a samozvaných básníků, sajících nektar z nejnemravnějších otrávených zdrojů typu Magnesia ČEZ Mattoni, jen jen je seřadit do nějaké básnické hitparády.

    Jenže tady už přichází první ouha – s jedinou čestnou výjimkou Apatury Iris (Ivana Hloužková), vybočující z řady a vnášející do mumraje konečně osobní téma (Oscara za vedlejší roli!), všechen ten motýlí a jepičí hmyz, létající vzduchem, šplhající nahoru dolu po tyči, rapující, scatující, breakující, časem neosobně splývá v jeden nerozlišitelný, mechanicky strojový mumraj, ve vysoce organizovanou hmotu, dokonale na klíček fungující, ale přece jenom pořád hmotu. Ten strojový mumraj při naskočení motoru první signální soustavu zcela omráčí, ale jak motor běží dál, aniž se kamkoli vůz pohne, neustálým opakováním a režisérovou obsesí repetic mele čím dál tím víc naprázdno. Vlastně ještě dřív, než nastoupí v druhé půli podle mne největší průšvih představení, který je málem stačí zabít, totiž uřvaní, prvoplánoví a nekonečně pochodující, zprvu snad kapitalističtí, později snad nahnědlí Mravenci, už se vším tím, proti čemu Mravence Čapkové napsali, inscenace prohřešuje.

    Tupý, vyprázdněný dril, obdiv z výkonu, dokonalost bez rubáta, budící úžas – oh! Jaká podívaná! Už Šafařík rozlišil herce od artisty (a umění od cirkusu) právě existencí či neexistencí rubáta. Že neměla v sobě v dobách největší slávy a oslnění z techniky ani zrnko rubáta, neváhal dokonce zatratit – tehdy proti zbytku světa – i Radokovu Laternu magiku. Jak jsem se tak při nekonečných mravenčích manévrech rozhlížel po sousedech, viděl jsem jasně, že dokonalost, násobená repetitivností, začne zákonitě časem nudit nejen mne. Ale musím brzdit: všichni, kdo sdíleli můj názor, vycházeli ze sobotní pražské (nebo předchozí brněnské) premiéry, nikoli – jako moje oponentka – z nedělního představení: tam to bylo údajně úplně jiné. Ostatně pro tuhle neuchopitelnost jsem se doživotně upsal divadlu.

    Hodnocení: 3

    Divadlo Husa na provázku – Karel a Josef Čapek: Ze života hmyzu! Oh! Jaká podívaná! Úprava a režie Vladimír Morávek, dramaturgie Lucie Němečková, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Jiří Hájek. Premiéra 12. dubna 2013. (Psáno z pražského hostování v Divadle Archa 20. a 21. dubna 2013.)

    ///

    Více na i-DN:

    Labyrint hmyzu a ráj divadla


    Komentáře k článku: Opravdu: Oh! Jaká podívaná!

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      I osmdesátá léta
      měla svou skvělou inscenaci hry bratří Čapků „Ze života hmyzu“. Liberecké Naivní ji uvedlo na jaře 1989 v originální úpravě Ivy Peřinové (Tulák nahražen chórem všech herců). Cena Litfondu za režii, Markétě Schartové, Hlavní cena Skupovy Plzně ´90 za inscenaci. Janoby předjímavě zpíval chór refrén „My nejsme hmyz…“

      20.05.2013 (5.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Miroslav Krist

      Profilový obrázek

      Dobrý den,
      představení viděla moje manželka. Domů pak přinesla program. Chtěl bych poděkovat za to, jaké zajímavosti, postřehy a texty jsou v něm uvedeny. Přečetl jsem ho celý od začátku až do konce. A nikdy by měl nenapadlo, že čtení o bratřích Čapkových může být tak poutavé. A v něčem takovém jako je jen program k představení.

      S přátelským pozdravem
      Miroslav Krist

      09.05.2019 (13.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,