Zdenek Plachý

Kam chodím na výstavy? Co čtu? Chodím hlavně do Národního divadla BRNO. Je to něco, jako když jste na dovolené ve velkém egyptském přímořském hotelu – mají tam všechny služby a cílem je, abyste už nechodili do jiných hotelů a na jiné pláže, protože ten váš vám všechno obstará. Tak se cítím v našem Národním divadle Brno. Chodím na výstavy sem: nedávno mě ve foyeru zaujala výstava fotek z díla herce Jaroslava Dufka, který byl právě uveden do Síně slávy Mahenovy činohry. Vloni jsem uvedl do Síně slávy Josefa Karlíka, osobně už cenu nepřevzal a pražská média se jako obvykle o věci ani nezmínila. Když Karlík umřel, první dny po jeho smrti si toho ostatně ve hlavních zprávách nevšimla ani žádná televize. O pražských margináliích se dozvídáme v Brně z médií stále častěji.

Noviny

Čtu si rád noviny – je to jako poslouchat Johna Cage – skáčete si od motivu k motivu, jak se vám zachce. Taková je Cageova hudba. Ale ať skáčete, jak skáčete, o brněnských premiérách se v celostátních denících téměř nedočtete. Kdejaký spratek z Prahy má v celostátních denících větší mediální prostor než Národní divadlo Brno. Nevadí. Vystačíme si sami. Naše škoda to není. Naše divadla jsou plná. Mrzí mě to kvůli divákům z celé republiky, kteří by se o našich představeních v Brně rádi dozvěděli. Mnoho Brňanů přitom pamatuje ještě časy, kdy celostátní Lidové noviny vycházely za První republiky z Brna. Bylo to logické. Pokus o marginalizaci moravského a brněnského kulturního odkazu byl úspěšně završen. Národní divadlo Brno je jedním z prvních, kdo po dlouhé době svou nesmlouvavou strategií promlouvá přímo k národu českému i moravskému. Důvodem je nepřehlédnutelnost našich aktivit. Nemohou o vás nepsat, když uděláte představení s Danielem Landou, že… Poslouchám Landovo nové album – Nigredo. Ale řekl mi, že toto bude jeho album poslední. Nejprodávanější český skladatel už nebude točit další. Taky občas se synem (vždy výhradně na jeho přání!) poslouchám v autě skupinu Dunaj, ve které jsem na konci 80. let hrával. Pořád to ještě má něco do sebe.

Morava – průsečík kultury a ducha východní a západní Evropy

Mým největším každodenním kulturním zážitkem je potkat ráno v práci svého dramaturga Martina Dohnala. Den začínáme vždy krátkou rozpravou o tom, jak Rožděstvěnskij diriguje závěr Šostakovičovy 4. symfonie. Asi tak po třiceti minutách se přesouváme k tématům výsostně moravským. V poslední době jsme nejvíce mluvili o blížícím se termínu vystoupení Tomáše Kardinála Špidlíka 22. května (v totálně vyprodaném Národním divadle), které měl Martin Dohnal moderovat. Po náhlém víkendovém skonu Jeho excelence jsme však nyní se svým večerem osiřeli. Jeho téma – odkaz sv. Cyrila a Metoděje pro kulturu východní a západní Evropy nikdo jiný neuchopí tak, jak to uměl právě a jedině on. Pro Moravu je ztráta Kardinála Špidlíka zásadní, patří k osobnostem, které jsou nenahraditelné.

Největším mým kulturním zážitkem je pohled na vrata chrámu Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Tento pohled si dopřávám nejméně jednou týdně při návštěvě centra moravské vzdělanosti – Augustiniánského kláštera. Zlatá Brána s Drakem, s Rybami, Orly a se všemi těmi dalšími křesťanskými (zároveň však nanejvýš alchymickými) symboly! Odtud vzešel Janáček, Mendel, Křížkovský. Odtud se Janáček pokusil o vynikající tah – spojit západní a východní Evropu (již ostatně dávno rozpadlou) svou afinitou k ruské kultuře. Vezměme a položme k sobě jeho Tarase Bulbu, jeho staroslověnskou Glagolskou mši, Z mrtvého domu, Káťu Kabanovou. Jeho pokus byl tak kolosální a odvážný, až se tají dech. Nakonec byl přerván nástupem nacismu, komunismu atd. Dnes je však potřeba se k jeho myšlenkám vrátit. Jako to dělal ve svých spisech Tomáš Kardinál Špidlík. Doporučuji především jeho dílo Ruská idea. Kardinál připomínal Moravanům, že cílem návštěvy papeže Jana Pavla II. byl právě Velehrad – místo působení sv. Cyrila a Matoděje a ať na to na nezapomínáme. Papež tím vyslal Slovanům jasnou zprávu: zde je místo možného sjednocení – zde na Velehradě, na Moravě, je průsečík kultury a ducha východní a západní Evropy. Je to pro nás všechny naprosto živá a zřetelná zpráva, jenom ji nějak záhadně stále ztrácíme ze zřetele. Pro naši tvorbu to má naprosto konkrétní konsekvence. Chceme se vrátit do bodu té slávy, nebo ještě raději před něj, kdy se Evropa definitivně rozpadla na Západní a Východní. Pro nás Moravany to má klíčový význam. A ví to naši největší básníci: Kuběna, Rotrekl… Zvedá se zde totiž znovu něco, co nazýváme moravským životním pocitem a co má velmi pevné základy v historii našich národů.

Rád si čtu stati a studie Zdeňka Měřínského: nejraději o Velké Moravě. Sleduji a velmi fandím stránkám www.e-moravia.cz. A co teprve, až se co nevidět objeví naše nové stránky www.velkamorava-tv.cz!!! To bude teprve mela! Kdeže se to tu, z jakých „temnot“, valí cosi, v čem Češi – vlivem více než padesátileté mediální masáže a úpadku Moravy a jejích kompetencí – objeví něco, nad čím buranovi normálně spadne brada. (Těmito slovy začíná naše nová hra v Národním divadle Brno con amore: dialog dvou gangsterů: Vždycky je dobrý začít nějakou hláškou, po který buranovi normálně spadne brada.)