Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Zbytečně realistický Hordubal

    Román Hordubal Karla Čapka z roku 1933 dodnes působí poetičností jazyka a tematickou přitažlivostí Podkarpatské Rusi, ohromující přírodními krásami a otřásající sociálními poměry. Čapek se na pozadí hospodářské krize, která věstí radikální zlom ve všech aspektech lidského života, ovšem nezabývá sociálními poměry, ale dopouští se filozofického tázání o vině a trestu a možnosti návratu.

    V Národním divadle se obejdou bez Hordubala: zleva Zuzana Stavná (Oxeňa, Hordubalova švagrová), Igor Orozovič (Mechajl, Hordubalův bratr), Zuzana Stivínová (Polana, Hordubalova manželka), Sarah Haváčová (svůdnice Marta Bobalová) a Radúz Mácha (Štěpán Manya, Hordubalův sok) FOTO MARTIN ŠPELDA

    Tvůrci Národního divadla se rozhodli traktovat příběh Hordubalova návratu z Ameriky, jeho krátkého života v rodné obci Krivá i vyšetřování jeho smrti bez přítomnosti titulní postavy. Rezignovali na rozdělení románu na tři části, z nichž každá vypráví stejný příběh z jiného hlediska, a zahrnuli vše do klasického půdorysu tří dramatických jednot – veškeré dění se odehrává v hospodě na karu po Hordubalově pohřbu. Autorka dramatizace a dramaturgyně inscenace Ilona Smejkalová rozdělila sentence Čapkova prozaického textu mezi dvě desítky postav. To docela odpovídá intencím autora, kterému šlo o to, že skutečnost se skládá z mnoha verzí, z nichž každá má jak svou pravdu, tak svůj díl nevědomosti a své skryté úmysly.

    Z víceméně uzavřené obecní komunity se vyčleňují dva četníci: starší Gelnaj a mladý aspirant Biegl. Zatímco starší, který v obci slouží už 25 let a všechny místní lidi zná, jde řádně na pohřeb, aspirant mezitím v hospodě nenápadně vyšetřuje. Rozbíhá se hra, ve které ale všechny postavy nemají potřebné karty. Platí to především pro Hospodskou, které chybí vlastní téma, její repliky se omezují na napomínání opilých a všelijak vyvádějících chlapů (Johanna Tesařová). A přímo nepřirozeně z příběhu trčí Tulačka (Martina Znamenáčková) ve výmluvně romském kostýmu (u Čapka šlo o cikánku), která průběžně glosuje děj průpovídkami, na něž ostatní postavy nemají co říct.

    Fakt, že v inscenaci nevystupuje titulní hrdina, komplikuje roli Radúzi Máchovi, představiteli Hordubalova soka v hospodářství i v soužití s Polanou Štěpána Manyi. Skutečnost, že milovníkovi koní Štěpánovi autorka dramatizace neumožnila ani monologicky vyprávět o jízdě s Hordubalem do města, je skoro nepochopitelná: odepřela divákům možnost spoluprožít, co oba muže nesmiřitelně rozděluje, ale i nahlédnout, že oba mají jistou společnou vůli. Štěpán tak především plní úlohu podezřelého, na nějž aspirantova zjednodušená teorie o vesnické lakotě a hamižnosti sedí až příliš jednoznačně.

    Nový kmenový režisér Činohry ND Michal Vajdička se rozhodl pro v podstatě realistickou inscenaci. Průběžné jednání mnoha postav ji ale přetěžuje (markýrovaná opilost, rvačky, flirtování sousedky Marty, akce muzikantů). Především však se takové pojetí nesrovnává s herectvím souboru Národního divadla. Starý četník Gelnaj v podání Vladislava Beneše je až příliš uhlazený, David Prachař prostě nevypadá a nepohybuje se jako starý bača, který v horách skoro zapomněl mluvit a jen sejde z hor, aby vyřídil Hordubalovo svědectví, že Polana byla vždy dobrá a věrná žena. Zuzana Stivínová v roli Polany vypráví o prvním setkání s mužem po jeho návratu s tak expresivním odporem, že v něm zmizí i rozpaky a zoufalství obou manželů z neřešitelné situace. Realistická koncepce vyžaduje realistické figury, které představitelé jednotlivých postav, snad s výjimkou Aleny Štréblové jako sousedky Juliany, nevytvořili.

    Čapkova předloha by přitom umožňovala i širší interpretaci. Inscenační koncepce ale nevytváří předpoklad pro jemné komentáře, které by odkazovaly k faktu, že příběh z primitivní vesnice v Karpatech napsal městský intelektuál a hrají ho v 21. století herci Národního divadla.

    Čapkův román je škoda inscenovat realisticky. Konflikt litery zákona a životní zkušenosti, který zosobňuje dvojice četníků, je jedním ze základních konfliktů lidské spravedlnosti. Smysl příběhu pracovního emigranta a jeho nešťastného návratu do prostředí, které s ním už nepočítá, je drásavě aktuální stále. Hordubal de facto jede z Ameriky po osmi letech domů umřít (i bez ohledu na to, jakou smrtí), jeho bratra Mechajla to nevaruje a chce i přesto do Ameriky utéct před místními poměry (a na to, co si počne jeho těhotná žena, nedbá). Že je na konflikt primitivního světa podkarpatské vesnice a moderního světa průmyslových měst krátký hodnotový rámec četnického aspiranta Biegla, je přenositelné na desítky podobných konfliktů a hodnotových rámců současného světa. Ale realistické inscenační prostředky věci berou tajemství a s ním i interpretační otevřenost (onu tajemnou a nevysvětlitelnou Čapkovu „šlépěj“) a dělají z Hordubala detektivku.

    Výtvarná stránka inscenace evokuje sokolskými detaily první Československou republiku (která skutečně na Podkarpatské Rusi sokolství etablovala). Estetika sálu, kde se kar za Hordubala koná, se dost podobá luxusní architektuře Zemského úřadu v Užhorodu od Františka Krupky. Kostýmy jsou směsí venkovského odění od roztrhaných hadrů opilce Gejzy až po ženské kroje (pak je ale divné, že Polana jde na pohřeb svého muže oblečená nedbale jako na dvůr). A z postav Starosty či Gelnaje činí současný šedý oblek obyvatele světa o mnoho let mladšího – jako takové se ale v podání Jana Bidlase, respektive Vladislava Beneše neprojevují. Celkově působí estetika inscenace nedomyšleně.

    Intence Činohry Národního divadla je zřejmá: uklidnit atmosféru rozháranou odchodem předchozího vedení a vytvořit obecně přístupnou inscenaci klasického námětu. Je škoda (a chyba), že dramaturgyně je současně i autorkou dramatizace, spolupráce dramaturga inscenaci viditelně chybí.

    Čapkův Hordubal by si zasloužil odvážnější, hlubší interpretaci. Inscenace Michala Vajdičky se tváří jako pokorný převod literární předlohy, ve skutečnosti je však její povrchní ilustrací. Navzdory odvaze vynechat postavu Hordubala.

    Národní divadlo, Praha – Karel Čapek: Hordubal. Režie Michal Vajdička, dramatizace a dramaturgie Ilona Smejkalová, scéna Pavol Andraško, kostýmy Katarína Hollá, hudba Michal Novinski. Premiéra 1. prosince 2022 v Národním divadle (psáno z druhé premiéry 2. prosince).


    Komentáře k článku: Zbytečně realistický Hordubal

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,