Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Met: Zářivý bibelot od Shakespeara, Händela a spol.

    Dnes v 18.45 hodin obnovuje Metropolitní opera přímé přenosy v HD. Na pořadu je opera Kouzelný ostrov. Považujete se za informovaného příznivce operního umění, a přitom jste o tomto titulu dosud nikdy neslyšeli? Nic si z toho nedělejte: Kouzelný ostrov měl světovou premiéru 31. prosince 2001. Je to montáž či pastiš z barokní hudby, která využívá díla Händela, Vivaldiho, Rameaua a řadu jiných skladatelů. Z různých barokních arií, recitativů, kantát, oratorií i orchestrální hudby (celkem přes šedesát čísel) inscenátoři sestavili operu na úplně nové libreto. Příběh je rovněž kompilát, a to ze dvou Shakespearových her BouřeSnu noci svatojánské. Ten, kdo je dobře obeznámen s oběma kusy, nebude mít problém se v představení orientovat, i když libretista mnohé přepsal i připsal. V každém případě doporučujeme, aby ti, kdo se na představení chystají, pročetli níže vyvěšenou recenzi z New York Times, která děj detailně popisuje.

    Neptun - Plácido Domingo - ve své říši. Foto Ken Howard/Metropolitní opera.

    Kouzelný  ostrov je typická operní inscenace naší doby a snad se dá i říci, že je to zároveň mikrokosmem newyorského kulturního života, který má vysloveně babylonský ráz.  Libretista Jeremy Sams, režisér Phelim McDermott a jeho asistent a  scénograf Julian Crouch jsou Angličané, lighting designer Brian MacDevitt je Američan. Skupinu 59 Production, která vytvořila animace tvoří  Skotové, choreografka Graciela Danielová pochází z Argentiny. V hudební sféře převládaji Američané: dirigent William Christie, kontratenoři David Daniels a Anthony R. Costanzo, tenor Paul Appleby, mezzosopranistky Joyce DiDonatová a Elizabeth DeShongová, a sopranistka Lisette Oropesaová. Dále zpívají španělský tenor  Plácido Domingo, kanadský barytonista Elliot Madore, venezuelský basbarytonista Luca Pisaroni, australská sopranistka Danielle de Nieseová, a kanadská sopranistka Layla Claire. Kolik příslušníků různých národností je ve sboru a orchestru si ani neodvažuji odhadnout.

    Živě provedená inscenace byla jedním z vrcholů sezóny. Je to ale kus, který je závislý do značné míry na „hi tech“. Jak to bude vypadat v přenosu, těžko předpovědět. Dobrou zábavu!

    Layla Clairová jako Helena a Luca Pisaroni v roli Kalibana. Foto Ken Howard/Metropolití opera.

    Zářivý bibelot od Shakespeara, Händela a spol.
    Anthony Tommasini, New York Times

    Zapomeňme na tradiční novoroční píseň Auld Lang Syne. Vhodnější hudbou k této příležitosti se zdá být Rozbřeskl  se nový den, radostný chorál, jímž končí Kouzelný ostrov, důmyslná montáž, která měla premiéru v Metropolitní opeře v poslední den roku 2011. Toto chórové finale pochází z Händelova Aleluja, jímž končí jeho oratorium Judas Maccabaeus. Autorem nového textu je libretista Jeromy Sams, který vymyslel celý příběh a sestavil tento fantaskní, chytrý a jímavý pastiš z arií, ansámblových a chórových výstupů a tanců. Vybíral z díla Händela, Vivaldiho, Rameaua a jiných, méně známých skladatelů barokní éry.

    Autorství nápadu však náleží Peteru Gelbovi, generálnímu řediteli Met, jehož kariéru v čele Met od 2006 provázejí silné i slabší okamžiky. Tento jeho nápad patří k těm dobrým. Gelbovu představu skvěle zhmotnil Jeromy Sams, společně s výborným souborem, dirigentem Williamem Christiem a celkově brilantním inscenačním týmem pod vedením režiséra Phelima McDermotta. Jde o stejný tým, který uvedl v Met pozoruhodnou inscenaci Glassovy Satyagrahy.

    V nedávném rozhovoru Gelb řekl, že barokní repertoár v Met hodlá uvádět neotřelým způsobem. Skutečně, proč ne pastiš? V období baroka bylo běžné vypůjčovat si hudbu z jedné opery do druhé, s novým textem a v jiném dramatickém kontextu.

    Ariel ( Danielle de Niesová) a zmatení milenci v lese. Foto Ken Howard/Metropolitní opera.

    Tento nápad mohl ale snadno skončit představením plným povrchních efektů a splácaninou z hudebních motivů. Naštěstí Sams, autor, režisér, překladatel a skladatel filmové hudby, dokázal rozpoznat myšlenkový i humorný potenciál výsledného díla.

    Příběh vycházející ze dvou Shakespearových her autor sestavil s okouzlujícím důvtipem. Vévoda Prospero, zádumčivý protagonista Bouře, žije v nuceném exilu na pustém ostrově se svou dcerou Mirandou. Svůj čas tráví studiem okultních knih, obsahujících návody, jak vyrobit  elixíry a provádět magii. Čarodějnice Sykorax, o níž je v Shakespearově dramatu jen zmínka, je v této verzi bývalou Prosperovou milenkou a ústřední postavou. Prospero vykázal Sykorax do temných končin ostrova,  přivlastnil si jejího služebníka, ducha Ariela a z jejího syna Kalibana udělal svého nevolníka.

    Prospero chce zajistit Mirandě budoucnost a zároveň ukončit své vyhnanství. Dá Arielovi za úkol rozpoutat na moři bouři, aby loď, na níž cestuje princ Ferdinand, ztroskotala na pobřeží ostrova. Prospero doufá, že Ferdinand si vezme jeho dceru za ženu. Avšak toto kouzlo překazí Sykorax, která přivodí ztroskotání jiné lodě, na jejíž palubě je čtveřice aténských milenců z jiné Shakespearovy hry, Snu noci svatojánské. Ariel však chybně aplikuje elixír lásky, takže se vytvářejí neplánované a nevhodné milostné dvojice.

    Kouzelnému ostrovu dodává osobitý půvab především hluboká úcta ke krásné vypůjčené hudbě. V úvodní scéně charismatický kontratenor David Daniels (Prospero) slíbí Arielovi (skvělá sopranistka Danielle de Nieseová), že ho pustí na svobodu odměnou za přivolání bouře. Hudba, jíž je užito pro Prosperovu kouzelnou árii, je převzata z Vivaldiho kantáty. Daniels ji zpívá jímavě a  zároveň s velikou energií. Ariel odpovídá patřičně emotivní i zchytralou árií „Mohu ti vykouzlit oheň“. Energická hudba je převzata z Händelova oratoria Il Trionfo del Tempo e del Disinganno. De Nieseová zvládla árii bravurně.

    Ve většině výstupů se Sams neomezil jen na árie, přepracoval i recitativy užitím nových slov. Kde bylo třeba složit vlastní recititivy, udělal to tak umně, že lze těžko rozeznat, co je původní a co nové.

    Mezzosopranistka Joyce DiDonatová se v roli Sykorax objeví na scéně nejprve v chatrném oděvu (autorem kostýmů je Kevin Pollard). S účesem – změtí neupravených copánků –  vyhlíží trochu jako členka karibské náboženské sekty Rastafariánů. Jeviště ovládla od prvního okamžiku, v němž  plánuje pomstu Prosperovi árií „Možná brzy, možna teď“ na hudbu z Händelova Tesea.

    Zpívala ji klidně,  pevně ovládaným hlasem, který přecházel v odvážné a vzletné frázování. Basbarytonista Luca Pisaroni v roli Kalibana vyhlížel hrozivě a zároveň roztomile, díky kostýmu, který připomínal Zbabělého lva  s nabílenou tváří z divadla Kabuki. Zdálo se, že si v roli libuje. Obzvlášť vynikl v ustrašené árii „Matko, mně stydne krev“ (na hudbu z Vivaldiho Farnace). Lyrická sopranistka Lisette Oropeseová obdařila Mirandu okouzlující ušlechtilostí a jiskřívým hlasem. Kontratenor Anthony Roth Costanzo jako Ferdinand podmaňoval sladkým hlasem.

    Princ Ferdinand - Roth Costanzo - připlouvá. Foto Ken Howard/Metropolitní opera.

    Aténské milence ztvárnila pěvecky silná čtveřice: sopranistka Layla Claire zpívala Helenu, Demetria tenor Paul Appleby, mezzopranistka Elizabeth DeShongová ztvárnila Hermii a barytonista Elliot Madore úspěšně debutoval v roli Lysandra. Čtveřice se poprvé objeví na lodi, za zpěvu ansámblu „Dny štěstí, noce lásky nastaly“ (původně „nekonečné štěstí, nekonečná láska“ z Händelovy Semely).

    Tento výjev je příkladem režijní vynalézavosti Phelima McDermotta a jeho scénografa Juliana Crouche, který zároveň pracoval jako asistent režie. Scénografie nápaditě spojuje klasické barokní kulisy a sofistikované projekce. Poprvé vidíme loď, sestavenou ze zaoblených planěk, jak se lehce pohupuje na vlnách, jež se pohybují vzhůru a dolů. Ale když vypukne bouře, objeví se hrůzostrašné obrazy (autorství patří skupině 59 Productions), na nichž obrovité mořské vlny, kroupy a vítr ženou loď ke dnu.

    Jak by mohl existovat barokní pastiš bez hvězdného představitele? Tím je v této inscenaci Plácido Domingo, a to dokonce v roli Neptuna. Pro pěvce je to – dle jeho vlastních slov – již sto třicátá šestá role v řadě, boha však hraje poprvé. Neptun na scénu vstupuje oslnivě. V podvodní říši, s rozevlátým vousem a ve stříbřitém rouchu, obklopen chórem dvořanů, kteří pějí „Neptune náš, veliký“ (jde o úpravu Händelovy korunovační hymny Zadok The Priest). Čtyři nymfy se vznášejí na horizontu a Ariel, který přichází požádat Neptuna o pomoc, dorazí v potápěčské výzbroji.

    Ve strhujícím recitativu a árii, poskládaných ze skladeb Händela a Rameaua, si Neptun stěžuje na smutný stav světa a hořekuje nad devastaci vznešeného oceánu lidstvem, jemuž jej věnoval. V této krátké, ale klíčové roli se Domingo mohl plně uvolnit a opravdu zpívat, což učinil s velkým zápalem. Snad se však tento velmi zaměstnaný  umělec nebude muset v reprízách dívat tak často směrem k nápovědní budce.

    Přesně v duchu barokní opery je Kouzelný ostrov dlouhé představení. Snad až příliš dlouhé, zvláště v prvním dějství, v němž je přehršle kontemplativních árií. I tak se tento kus vyznačuje pozoruhodnou celistvostí a důsledností, a to přesto, že jde o hudbu různých stylů, sestavenou z různých zdrojů.

    Anthony Tommasini: Shiny Bibelot From Shakespeare, Handel & Co. New York Times, 1.1.2012.

    Ne všechny ohlasy ale byly tak jednoznačně vstřícné. Pro srovnání nabízíme ještě úryvek z recenze zveřejněné ve Wall Street Journal z pera Heidi Walesonové:

    Vznik Kouzelného ostrova, který měl premiéru poslední den minulého roku v Metropolitní opeře, se opíral o teorii, že moderní divák nemá trpělivost sledovat autentické provedení barokní opery: avšak že skvělé melodie z těchto děl a vynikající pěvci – specialisté v tomto oboru – by se v Met měli objevit. Jeremy Sams, režisér a libretista byl proto pověřen, aby sestavil „novou“ barokní operu s rychle se vyvíjejícím příběhem v anglickém jazyce na hudbu Händela, Vivaldiho, Rameaua a jiných. Byl to chytrý nápad. Avšak hvězdně obsazená a bohatě vypravená inscenace je v konečném výsledku jen trapná břečka, guláš z barokních prvků bez vtipu, hloubky a dramatické struktury, které dělají z originálů – nehledě na jejich délku – poutavou podívanou.

    Heidi Waleson: Promoting the Baroque in an ADHD world (The Wall Street Journal, 4.1.2002)


    Komentáře k článku: Met: Zářivý bibelot od Shakespeara, Händela a spol.

    1. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      UPOZORNĚNÍ

      Ačkoli v „Pod vložit komentář“ je uvedeno Jméno a příjmení povinné, můžete místo toho použít pseudonym: fiktivní jméno, zkratku apod. E-mail zůstává povinný, bez toho počítač nemůže komentář přijmout. Samozřejmě, vaše e-mailová adresa je přísně důvěrná. Vaše anonymita zůstává zachována.

      Anonymita diskusních příspěvků je světová norma, jíž jsme se zde přizpůsobili.
      .

      21.01.2012 (12.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. operaviva

      Profilový obrázek

      Já jsem šla o přestávce domů.
      Pěvecké výkony byly bez debaty prvotřídní, ale jinak mi to přišlo jako totální splácanina, kterou nezachránily ani prvoplánové vtípky. Co je platné, že tam byly prvky, které tvoří barokní operu, když dohromady to nějak nefungovalo? Hlavně libreto – kdyby aspoň toho Shakespeara „vykradli“ pořádně. Scéna jen umocňovala, že není co dělat a o čem zpívat. Ta ohavná tmavá konstrukce jak brána do pralesa a vzadu vizuální efekty jak z Ein Kessel Buntes. V popředí přehrávající zpěváci. Co mne opravdu porazilo nevkusností, byly ksichtíky sboristů vyčuhující z namalovaných těl ve scéně Neptunovy říše. A Neptun s Alzheimerem a s ekologickými kecy… sorry, děkuji, nechci, i když je zpíval Domingo. Možná bych nebyla tak naštvaná, kdybych před týdnem neviděla ze záznamu Massenetovu Popelku z Covent Garden – promyšlenější, jednodušší, ale účinnější, půvabnou, chytrou, bez laciných efektů, pohádkovou, okouzlující…

      21.01.2012 (23.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Michaela

      Profilový obrázek

      Je to na pokraji kýče,
      ale nikdy to kýč není: je tam vždy ironcký odstup. Např. scéna z Neptunovy říše je zjevná parodie barokních alegorických obrazů. A takových scén je více. Ale chápu, že se to může mnoha lidem nelíbit. Libreto je přehlednější a logičtěji sestavené nežli je tomu v mnoha romantických operách.

      21.01.2012 (23.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. pit

      Profilový obrázek

      Massenet není baroko,
      baroko má notnou dávku grotesknosti a překomponovanosti. A tomu je myslím produkce věrná, i když děj je posunut jinam.

      22.01.2012 (0.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. i.lederer

      Profilový obrázek

      Když jsem viděl “Kouzelný ostrov”,
      tak jsem si brzo uvědomil, že se inscenátorům podařilo zachytit duch baroka. Lze jim vyčítat různé věci, ale je to spektákl, kde technologické prostředky nejsou používány samoúčelně. Má to styl, vkus a poetické kouzlo. Je to baroko v moderním rámci.

      22.01.2012 (12.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Upozorňujeme
      na domácí recenzi, založené na sobotním HD přenosu:
      http://operaplus.cz/kouzelny-ostrov-je-plny-barev-krasy-a-emoci/

      22.01.2012 (19.32), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,