Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zápisy za zlínských setkávání 2019 (No. 3)

    Užitečný hmyz

    Bez mučení se tímto přiznávám, že mne již dlouhou dobu intenzivně irituje převládající dramaturgická neodvaha řady domácích činoherních divadel. Neustálé neinvenční návraty k mnohokrát převařenému dramatickému kánonu (pět inscenací Revizora v jedné sezoně opravdu nepotřebujeme!), hrstka prozaických kultů, jež se na česká jeviště vrací častěji než Vetřelec na plátna kin (Anno Kareninová, slyšíš mně?), pár filmových licencí, jako divadelní morová nákaza šířících se zemí (Zamilovaný Shakespeare se v první vlně ostatně nevyhnul ani Zlínu), či několik málo současných textů, většinou z pera důkladně prověřených autorů (Yasmina Reza, Tracy Letts či Martin McDonagh, např.), případně nesoucích pochybný punc celoevropské popularity (von Schirachův Teror), toť v podstatě dramaturgický strop mimo velká centra. O totálních uměleckých perifériích, kde i v sezoně 2018/19 či dokonce příští! považují za invenční premiérové tituly Splašené nůžky, Krejčovský salon, či Amadeus, ani nemluvě.

    Svět vědy je vizuálně tematizován kreativně využitou a fluidními tvary neskrblící futuristickou scénou Petra B. Nováka, jejíž organickou součástí je i precizní light design. Foto Marek Malůšek

    Netvrdím samozřejmě, že poměr divákům dobře známých titulů a dosud neprověřených novinek nemá být vyvážený, ale setrvalé hledání a především soustavný příval nové, čerstvě okysličené krve do divadelních dramplánů je jedním z nezpochybnitelných aspektů umělecké progrese, jež divákům otevře nové obzory, vybudí kreativní schopnosti inscenačních týmů, hereckým souborům poskytne vzrušení z ochutnávání ovoce dosud nepřežvýkaného i posouvání výkonnostních hranic a oddělení propagačnímu možnost ventilovat vlastní nakumulovanou originalitu. Je tedy nesmírným potěšením divadelního punkového publicisty prohlásit, že péče Městského divadla Zlín o budoucnost české činohry je v tomto ohledu příkladná: nezlomným důkazem budiž na festivalu Setkání Stretnutie uvedená inscenace hry britské autorky Lucy Kirkwood Moskyti.

    Čerstvý objev zlínské dramaturgyně Kataríny Kašpárkové Koišové, který si svou světovou premiéru odbyl v roce 2017 v londýnském National Theatre, je v kontextu současného českého divadla svým významem srovnatelný z Higgsovým bosonem, což je v podstatě Svatý grál současné vědy i jeden z dílčích motivů dramatické konstrukce Moskytů. Dokazuje totiž, že kvalitní současná dramatika, která otevřeně a moderním jazykem hovoří o aktuálních problémech, může být bez větších problémů přitažlivá i pro široké, různorodě vzdělané a multigenerační publikum. Autorka, která ve své tvorbě jednoznačně navazuje na tvorbu Caryl Churchillové, zde podobně jako dramatici David Auburn (drama Důkaz/The Proof z roku 2001), Peter Parnell (QED/Kvantová elektrodynamika, 2001) či Michael Frayn (Kodaň, 1998) obrací svou pozornost k fascinujícímu světu fyziky, aby jeho prostřednictvím podala komplexní výpověď o komunikačně-vztahových komplikacích napříč hustou sítí generačních, genderových, emocionálních i intelektuálních bariér. Hra, v jejímž dějovém epicentru stojí kvarteto rodinně navzájem provázaných příslušníků, může tematicky i způsobem, jímž rozmarně mísí motivy vážné i humorné, vyvolat vzpomínku na vynikající film Muži, ženy a děti (Men, women & children) režiséra Jasona Reitmana z roku 2014.

    Jevišti nekompromisně vládnou Milena Marcilisová, Tamara Kotrbová a Marta Bačíková v rolích Karen a jejích dcer Alice a Jenny. Foto Marek Malůšek

    Zkušený režisér a vynikající znalec schopností uměleckého souboru Městského divadla Zlín Petr Štindl za pomoci svých osvědčených spolupracovníků stvořil intenzivně vtahující inscenaci, která sice pokorně ctí původní dramatickou předlohu, zároveň se však nevzdává své inklinace k výraznému režijnímu gestu. Svět vědy je zde vizuálně tematizován zejména kreativně využitou a fluidními tvary neskrblící futuristickou scénou Petra B. Nováka, jejíž organickou součástí je i precizní light design. Scénografickou hi-tech vizi doplňují kostýmy Lucie Halgašové, které jsou stylizovanou variantou civilního oděvu. Tato kontrastní výrazová koexistence je výtvarnou artikulací skutečnosti, že se v exkluzivních kulisách hraje o problémech sice běžných, nikoli však banálních.

    Ze zúčastněných mužů zaujali Pavel Vacek, v jehož vypravěčské figuře se v adekvátně namíchaném mixu potkávají profesionální pedagogická rutina, klukovská hravost i ladnost krasobruslaře, Gustav Řezníček v další sympatické variaci na „Medvěda v porcelánu“, tedy přes dobré úmysly opakovaně chybujícího muže, a především Štěpán Princ, jenž se v nejednoduché úloze emocionálně zjitřeného teenagera důsledně vystříhal všech otravných emo-stereotypů, potěšil přirozeným charismatem i velmi dobrou úrovní mluvy a navíc dokázal přesvědčivě vybalancovat formulační herecké nedostatky Kristýny Dufkové v roli Natalie. Ta se sice zjevně soustředí na v rámci možností srozumitelné vyslovení svěřeného textu a koordinovaný pohyb, avšak kolegiální empatii, jež je nezbytně potřebná k plnokrevnému hereckému partnerství, si zatím bohužel neosvojila.

    Při úctě ke všem aktérům inscenace jevišti nekompromisně vládnou Milena Marcilisová, Tamara Kotrbová a Marta Bačíková v rolích Karen a jejích dcer Alice a Jenny. Jejich interpretace rodinného trojboje o důstojnost, dominanci, porozumění i lásku, která je stejnou měrou hořce vtipná i bergmanovsky drastická, se do mě vryla jako tetování do baristova hrdla. Maně mně při jeho sledování v jednu chvilku dokonce napadlo, jaká je škoda, že Nobelova cena se sice uděluje za vědu, přispění k míru i literaturu, nikoli však za kolektivní herecký výkon. Milena Marcilisová je pro (často sebeironický) scénický sarkasmus zjevně stejně podstatnou personou jako Edith Piaf pro šanson, Tamara Kotrbová ve své roli nejlepší fyzikářkou, jakou jsem kdy potkal, i matkou k odpisu a Jenny Marty Bačíkové úsporně a bez citového vydírání ostrými rysy načrtnutou antihrdinkou. Živoucí poklady v příkladné kooperativní akci (naposledy mně do podobné extáze v dětství opakovaně uváděly Želvy Ninja!).

    Překlad Pavla Dominika v několika momentech nepěkně zaskřípe nepovedenými pokusy o nápodobu současného hovorového jazyka (např. při opakovaném použití termínu obchodňák!), bez pečlivé výslovnosti se zejména v pasážích „vědeckých“ rychle ztrácí význam replik a tím i divákova pozornost a ani ty nejpovedenější scény si ani tentokrát bohužel nemůžeme okamžitě přehrát znova (protože divadlo, jistěže!). Tím můj výčet negativ zlínských Moskytů v podstatě končí. Na místním jevišti se totiž zrodil hit, jenž může být spřízněným uměleckým subjektům hrdým vzorem. Jen tak dál, a klidně i víc. Intenzivní díky!

    Městské divadlo Zlín – Lucy Kirkwood: Moskyti. Režie: Petr Štindl, překlad: Pavel Dominik, dramaturgie: Katarína Kašpárková Koišová, scéna: Petr B. Novák, kostýmy: Lucie Halgašová, hudba: Petr Hromádka. Hrají: Tamara Kotrbová, Marta Bačíková, Štěpán Princ, Kristýna Dufková, Pavel Vacek, Milena Marcilisová, Gustav Řezníček, Petra Králová, Romana Julinová, Petr Lukáš, Hana Geržová / Anna Zitová, Nikola Zavřelová, Oldřich Bělka, Zdeněk Nedorost a ze záznamu Petr Štindl. Premiéra 2. 3. 2019 ve Velkém sále. Na festivalu Setkání Stretnutie 15. 5. 2019.

    ///

    Více o inscenaci na i-DN:

    Vědět a věěřit…

    Více o festivalu na i-DN:

    Setkání Stretnutie


    Komentáře k článku: Zápisy za zlínských setkávání 2019 (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,