Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zápisky spokojeného diváka (No. 1)

    Hodláte-li k čemusi ponoukat své okolí, je nejlepší metodou jít na to pěkně postaru osobním příkladem. Závazek psát na těchto stránkách o čerstvých divadelních zážitcích jsem si konec konců dal už dávno, tudíž to vlastně znamená jít příkladem sobě samému. Potěšení ze splněného předsevzetí tak může být – výhledově – až dvojnásobné.

    A protože při podobných příležitostech bývá až příliš velkou samozřejmostí ostře nelítostný tón, zkusím být naopak co nejpozitivnější, dokonce snad až jaksi blbečkovsky radostný. Uvidíme,  jak dlouho se to dá vydržet.

    Dva roky po premiéře jsem vyrazil – přesněji řečeno, byl jsem doveden – na „intimní divadelní show“ Jakuba Folvarčného Ušima podzimu a byl to velmi příjemný zážitek (chcete-li se podívat, zkuste to tady). Folvarčný přenesl původně absolventské představení z Disku do Alfréda ve dvoře a zde po svém potvrzuje, že mimořádný úspěch jeho silného damáckého ročníku nebyl jen studentsky dočasnou bublinou.

    Folvarčný hraje o partnerském nedorozumění, kdy drobná nepochopení a šprajcy postupně přerostou do sporu, ve kterém jde doslova o krk – což taky názorně předvede sám na sobě s pomocí ostrého sekáčku. Jenže samotný příběh ani zdaleka není to hlavní, sám o sobě ostatně působí vcelku tuctově a předvídatelně; mnohem zajímavější a invenčnější je způsob, jakým ho jeho autor vypráví.

    Folvarčný předvede nejdřív muže (slyšíme pouze „jeho“ část dialogu), pak ženu (ukáže se, že debata probíhala úplně jinak, než to vypadalo) a nakonec oba dva na střídačku. Při této příležitosti taky trochu loutkaří, přesněji řečeno, oživuje dvě židle thonetky, rozložené na prvočinitele (tango bylo opravdu vášnivé). A taky spolupracuje s klavíristou Davidem Hlaváčem; především zpočátku děj meandruje v řadě samostatných pohybově hudebních etud, které volně doplňují hlavní téma. Oba dva přitom prokazují nejen vynalézavost a dobrou techniku, ale především vzácný smysl pro míru: mísí sentiment s ironií i s čirou absurditou, jsou nenásilně vtipní a případné hlubokomyslnosti shazují s elegancí, která má na hony daleko k pomrkávání typu „pozor teď si děláme velikou legraci“. Nenápadné, ale chytré a navíc velmi zábavné představení.

    Víte, že existuje cosi na způsob sdružení přátel architekta Pragera? Ano, právě toho, který má (kromě jiného) na svědomí třeba Novou scénu Národního divadla. A že to nejsou žádní normalizační staromilci, ale Vladimir 518, David Vrbík, Ondřej Anděra, tj. ctění a spolehlivě progresivní výtvarníci, performeři a hiphopoví muzikanti?

    Celou větou se jmenují Karel Gott Prager a snaží se vystupovat především v Pragerových budovách (podívat se můžete třeba na záznam vystoupení v bývalém Federálním shromáždění). No a nemluví samozřejmě o přátelství, spíš o tom, že jejich projekt „mapuje Pragerovu tvorbu, zpochybňuje neprávem vytvořená klišé kolem jeho osoby a nastavuje nový úhel pohledu na jeho rozporuplný umělecký odkaz.“ Nevím, nevím. Při pohledu na Novou scénu, abychom zůstali u divadla, se mi Prager nějak zvlášť moc kontroverzní nezdá…

    Ale abych aspoň v prvním dílu dostál závazku pozitivního přístupu: nedávno se mi poštěstilo pohlédnout též na budovu islandského Národního divadla a měřítka se náležitě srovnala. Vedle depresivního krematorního kvádříku, který si Islanďané zcela dobrovolně zarazili přímo doprostřed Reykjavíku, vypadá totiž Pragerův těžkotonážní hříbek úplně neškodně, invenčně a lehkonoze. Mimochodem, silně pochybuji, že budova islandského Nároďáku má nějaké sdružení přátel – pokud by to někdo chtěl vyzkoušet, otevírá se mu široké pole působnosti. Třeba plodná spolupráce s Klubem přátel žehu.


    Komentáře k článku: Zápisky spokojeného diváka (No. 1)

    1. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      ta budova islandského ND je skvělá – a to jsem ještě nebyl uvnitř. a Gudjón Samúelsson má na kontě řadu skvělých staveb!

      02.05.2010 (14.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Mikulka

      Profilový obrázek

      No vida, já naivka předpokládal, že žádný klub přátel nemá…

      02.05.2010 (21.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,