Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zahradní slavnosti hrádečkovské (II)

    Andreje Kroba jsem poznal 8. června 1991 v Karlových Varech na svatbě Zlatky Zemkové a Martina Klepala. Na svatbě jsem byl ženichovým svědkem, stejně jako byl Andrej 15. července 1967 svědkem na svatbě Martinova otce, výpravčího železniční stanice Bečov nad Teplou, legendárního kulisáka a herce Divadla Na zábradlí, Ládíka Klepala. Naše společné svědectví nás s Andrejem okamžitě sblížilo a já se začal účastnit Andrejových pravidelných srpnových Zahradních slavností na Hrádečku.

    Červenobílá vlajka svobodného Běloruska v okně domu  Václava Havla, Hrádeček 2007  FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK

    Červenobílá vlajka svobodného Běloruska v okně domu Václava Havla, Hrádeček 2007 FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK

    Rád vzpomínám na devadesátá léta, vzpomínky jsou to ale dosti abstraktní a vyprávět se vlastně vůbec nedají. A když už si i vzpomenu na něco konkrétnějšího, je to tak bizarní, že sám pochybuji o svých smyslech, mně samotnému se zdá, že jsem si to nejspíš všechno vymyslel. Takže první věcí, kterou jsem si jist, je, že jsme na Hrádečku v létě 2000 zkoušeli s Nejhodnějšími medvídky a Divadlem Na tahu mou hru Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou, kterou Andrej režíroval. Chodil jsem po louce, nosil jsem na koni svého tehdy patnáctiměsíčního syna a Irenka Holemá kolem mne jezdila na kole. Na Hrádeček jsme přijeli z jakéhosi rockového festivalu, kde jsme hráli Chilliastru, sportovní drama Davida Doubka, shodou okolností s námi byl i spoluautor mých vědeckých článků René van den Brink ze Svobodné univerzity v Amsterdamu a mezi divadelními zkouškami jsme na verandě společně diskutovali neřešené problémy z kooperativní teorie her.

    Na Hrádeček jsem jezdil dlouho jen tiše poslouchat, někdy staré příběhy, někdy naopak rozhovory týkající se reálií zcela současných. Vzpomínám, jak jsme jedné chladné srpnové noci přišli s Irenkou Holemou od venkovního ohně dovnitř, kde zuřila vášnivá debata mezi Václavem Havlem a Jáchymem Topolem o bratrech Mašínech. Tiše jsme stáli v kuchyni a napjatě poslouchali. Když pak asi po hodině debata skončila, šli jsme si ven v klidu zakouřit. Okamžitě za námi vyběhl rozhořčený Martin Věchet a obořil se na mne, co že jsme to s tou mou nabušenou blondýnou za typy, že bychom mohli alespoň předstírat, že nás rozhovor zajímá, že jako von to chápe, že jsme tam pracovně a máme toho dost a chtěli bychom jít spát, ale tahle naše demonstrativní profesní nezaujatost je vopravdu k nesnesení, ve tři hodiny ráno. Domluvil a odešel a mně trvalo dobrých deset minut, než mi došlo, že si Martin naši tichou přítomnost vysvětlil tak, že jsme Havlova ochranka. Já a ta „nabušená blondýna“, já se svými 165 centimetry na špičkách a Irenka, která má centimetrů celých 152. Pokud má podpatky, které ovšem u táboráku na Hrádečku většinou nemá. Nicméně Martinův výstup dodnes považuji za důkaz, že dokážu mlčet velmi přesvědčivě. Alespoň když je se mnou nabušená blondýna.

    Andrej Sannikau a jeho syn Danik,  Hrádeček 2014 Foto Bohdan Holomíček

    Andrej Sannikau a jeho syn Danik, Hrádeček 2014 Foto Bohdan Holomíček

    Ze své anonymity bodyguarda jsem po roce 2000 začal pomalu vystupovat. Na srpnových Zahradních slavnostech byly postupně uvedeny snad všechny mé hry a poté mne Andrej vybídl, abych na Hrádeček začal zvát naše běloruské divadelní přátele. Jako první přijel v srpnu 2007 Mikalaj Chalezin a jeho žena Natalia Kaliada, Václav Havel na jejich počest vyvěsil z okna svého domu na Hrádečku bíločervenou vlajku svobodného Běloruska z roku 1991, kterou Aljaksandar Lukašenka v roce 1995 nahradil současnou červenozelenou vlajkou, která je mírnou modifikací vlajky Běloruské socia­lis­tické republiky z dob SSSR. V roce 2008 už Chalezin, jinak umělecký vedoucí undergroundového běloruského Svobodného divadla, vystoupil s monodramatem Generace Jeans a mezi návštěvníky z Běloruska se poprvé objevil Andrej Sannikaŭ. Sannikaŭ byl pak v prosinci 2010 hlavním kandidátem běloruské opozice v prezidentských volbách, v nichž, podle všech nezávislých (též ruských) zdrojů postoupil společně s Lukašenkou do druhého kola. Výsledky prvního kola byly ovšem Lukašenkou zfalšovány a Sannikaŭ byl za organizaci protestů odsouzen na pět let a uvězněn. Když byl pak po šestnácti měsících na nátlak Evropské unie propuštěn a byl mu udělen politický azyl ve Velké Británii, jedna z jeho prvních cest vedla opět na Hrádeček. A poté do Naivního divadla v Liberci, které uvedlo mou dramatizaci Sannikaŭových pohádek, které ve vězení psal pro svého syna Danika. Inscenace se jmenuje Proletět duhou, režírovala ho Michaela Homolová a stále se ještě hraje. A aby bylo propojení někdejšího českého a současného běloruského disentu dokonáno, Andrej Krob vyzval Andreje Sannikaŭa, aby pro něj napsal na základě svých zkušeností vězně svědomí divadelní hru. Sannikaŭ hru opravdu napsal, Saša Bačkovský ji přeložil do češtiny a Andrej Krob se ji chystá nastudovat se svým Divadlem Na tahu.

    René Levínský uvádí představení Svobodného divadla „Generace Jeans“, Hrádeček 2008 FOTO MARTIN KAISER

    René Levínský uvádí představení Svobodného divadla „Generace Jeans“, Hrádeček 2008 FOTO MARTIN KAISER

    Východní stopa se na Zahradních slavnostech dále jen prohlubovala, na Hrádeček nyní jezdí mimo Sannikaŭa i novinář Pavel Selin z RTVi, Irina Chalip z Novoj Gazety, rusista Ondřej Soukup, ukrajinistka Lenka Víchová, z běloruské redakce Rádia Svoboda pak Siarhej a Jan Šupovi, Alena Kovářová a další. Což ale neznamená, že by Zahradní slavnost byla uzavřena či nepřátelská jiným zahraničněpolitickým názorům. Vlastně mne nejvíc rozesmál facebookový status Tomáše Poláčka, který přijel na Zahradní slavnost v roce 2014, pracoval tehdy ještě v Mf Dnes. Poláčkovy názory na ukrajinský konflikt a zejména na konflikt v Jižní Osetii jsou diametrálně odlišné od mých i od názorů všech výše jmenovaných. Po skončení Zahradní slavnosti uveřejnil na facebooku fotku své dcery s popiskem: Tentokrát z Hrádečku, kam jsem se bál, ale lidi se tam sjeli milí a nakonec z toho byl jeden z nejhezčích dnů roku. Vím, neměl bych se smát, měl bych poděkovat za kompliment, ale nedá mi to. Koho se tak na Hrádečku bát?

    V každém případě je skvělé, že Tomáš svůj strach překonal, a doufám, že přijede i příště. Protože to je na Zahradních slavnostech to nejkrásnější, že se na nich sejdou lidé nějak podobní a přitom velmi různorodí.

    Navíc návštěvy našich běloruských přátel jsou spíš dojemné než politické. Nechci se pouštět do spekulací, jaký je (či byl) vliv českého divadla na divadlo světové či evropské, ale to, jakým způsobem inspirovalo české bytové divadlo podzemní divadla běloruská, je neuvěřitelné. Chalezin i Kaliada mají o českém neoficiálním divadle nastudováno snad vše, když jsem Chalezina poprvé v roce 2006 potkal ve Wiesbadenu, představil se mi (s lehkou dávkou humoru) slovy: já jsem běloruská Chramostová, obdiv a úcta běloruského Svobodného divadla k Andreji Krobovi je absolutní. Pro mne je vždy zajímavé, jak některé skutky fungují ve zcela novém kontextu. Andrej Krob uvedl světovou premiéru Havlovy Žebrácké opery v roce 1975 bez nějakých světoborných ambicí, chtěl prostě předvést se svými kolegy kulisáky hru, která tu byla a která se vlastně zcela nepochopitelně nesměla nikde hrát. Andrej neudělal nic jiného než to, že se jediný zachoval normálně. A je fascinující, jaký vliv má dnes, o čtyřicet let později, tento jeho akt normálnosti, na divadlo v zemi od nás více než tisíc kilometrů vzdálené.

    René a Matyáš Levínští, zkouška na Hrádečku, červen 2000  FOTO ZDENĚK ŠKRDLANT

    René a Matyáš Levínští, zkouška na Hrádečku, červen 2000 FOTO ZDENĚK ŠKRDLANT

    Kdybych měl nakonec Andrejovy Zahradní slavnosti charakterizovat jedním slovem, nevolil bych ani slovo divadelní, ani politické, spokojil bych se slovem úplně obecným, Zahradní slavnost je jednoduše setkání více než radostné. Také, jak by nebylo radostné, když uprostřed všech stojí se svým nejširším úsměvem na světě Bohdan Holomíček. Ve dvě v noci začne promítat své fotky na plátno sešité ze tří prostěradel a skončí, až když paprsky slunce osvětlí promítací plochu natolik, že promítat dál nelze. Pak Bohdan vypne promítačku a začne pro změnu fotit, aby byly fotky na příští rok. Hoří táborák, přesto je celkem zima, jak už nad ránem v Krkonoších bývá, a tak nezbývá, než aby Bohdan pustil z notebooku aspoň Olmerovou, když ne fotky. Mlžný opar se mísí s dýmem nad ohněm a kolem něj se všichni zahřívají tancem. Mimo Bohdana, který samozřejmě stále ještě fotí.


    Komentáře k článku: Zahradní slavnosti hrádečkovské (II)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,