Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Začínalo to před domem (II) aneb Idea, nebo párky?

    Principálovi Divadla Orfeus Radimu Vašinkovi bylo letos osmdesát. Pokračujeme v jeho ohlížení se za jím provozovanými bytovými a plenérovými divadly. Minule jsme končili v Bytovém divadle ve Zborovské 47 na Smíchově v Praze.

    Radim Vašinka

    Radim Vašinka coby už trochu obstarožnější Othello v inscenaci přenesené z Divadelní poutě na Střeláku FOTO IVO VODSEĎÁLEK

    Po uvítání byli návštěvníci zváni do kuchyně. Ta i s malým sousedícím pokojíkem jim byla cele vyhrazena. Seděli kolem stolu, dostali čaj, kávu nebo zelňačku a taky tam byly k dispozici jakési dalamánky vlastnoručně upečené paní domu. Ty si kolikrát mnozí odnášeli i domů. A v malém kamrlíku, bezprostředně sousedícím (dříve to asi býval onen „pokojík pro služku“), pobývala nebo později i spala dcera Lucie. Tehdy, když jsme začínali, jí bylo, tuším, šest. Občas jsem tam před představením pustil kazeťák s nahrávkou Paganiniho Capricios, posléze ji zarazil a po chvíli pak z toho pokojíku prošel s houslemi v ruce mezi hosty do herecké šatny. Ta byla v naší ložnici. Obývák byl zastavěn židlemi pro diváky a náznakem scény, později i malým pódiem tvořeným dvěma praktikábly. Napřed jsme to v mezidobí všechno stěhovali o poschodí výš, do bývalé prádelny, ale pak nás to omrzelo, a měli jsme z nich v pokoji takovou dosti úctyhodnou pyramidu. (Jednu dobu nám bylo divné, že k nám chodily za Lucií děti ze školy, Lucie je zavedla do pokoje, ony zadumaně postály a zas odešly. Totiž, nikdy jsme nebyli bohatí, a tak když se děti ve škole vytahovaly, co všechno mají (už tehdy!, rok po tzv. sametové revoluci!), usadila je Lucie prohlášením, že my máme doma čtyřicet židlí. Nevěřily, a tak se chodily dívat…).

    Na bufetu jsme si dali záležet. Objevili jsme vynikající bílé víno z jižní Moravy, z Vrbovce. I zajeli jsme si pro ně. Je to pár kilometrů, co by ne. Bylo to někdy v lednu. Dojeli jsme, nakoupili a jeli zpět do Prahy. Jenže v nenasycenosti jsme přívěsný vozík přetížili, kolečko to nevydrželo a prasklo. A tak jsme nechali u vozíku hlídku a s Tomášem Baldýnským vyjeli – v noci! – shánět po okolí náhradní. Neuvěřitelně se nám to poštěstilo (Ještě jsem byl podroben zkoušce vědomostí, když mi dárce ukázal jakousi napnutou na dveřích kožku: Co myslíte, že to je? – a já suverénně odvětil: Tchoř. Zavládlo obdivné ticho a pak uznale pravil: Ja, schoř.) A tedy jsme jeli. Dojeli jsme do Prahy, hosté už hodinu čekali na začátek představení, vynosili náklad do toho našeho čtvrtého poschodí bez výtahu a pak jsme zjistili, že dobrá polovina nákladu doznala úhony: víno zmrzlo, proměnilo se v led. Ale lahve vydržely. Aspoň to. Jako amatérští podnikatelé jsme byli blbci, i když dobré vůle.

    Uvedli jsme Bondyho poezii, inscenaci O Lidunce z textů Svobody-Plumlovského, samozřejmě i Othella, bytovou verzi populárního představení z Divadelní pouti ze Střeleckého ostrova, Čaj Šárky Smazalové, kvůli níž byl na udání sovětské ambasády zlikvidován starý, malostranský Orfeus, Obaldiu, mám dojem, že i nějakého toho Camiho…

    Jiskřivé zrcadlo života

    A Seiferta. Žena Irena si libovala, že v Seifertově večeru mohla svůj part odpřednášet z kartonu vyrobenou troubou vleže z postele v ložnici, když se otevřely a pak zase zavřely spojovací dveře vedoucí do „divadelního pokoje“.

    Nebo, v témže Seifertovi: Jedním z ozvláštňujících divadelních vstupů bylo ztvárnění zvídavé touhy mladinkého Seiferta podívat se na slečny ve Vlašské ulici, jak se ukazovaly polonahé v okně. V textu byla situace, kdy chlapec strnul při pohledu na vystavené obnažené dívčí prsy, sloužící za vnadidlo na zájemce. Já četl prózu, vzadu na pódiu, v inkriminovaném momentě se otevřely dveře v postranní stěně pokoje a jedna z našich mladých adeptek herectví tam statečně vystavila cudně rudě nasvícené dotyčné poklady své krásy v jejich oslnivé podobě. Pak se dveře zavřely, světlo pohaslo a děj šel dál. Jenže, jak jsem pak zjistil, nikdo z diváků si toho nevšiml, protože to bylo mimo jejich zorné pole. Dívka tak jen učinila marnou žertvu na oltář umění. Zcela marnou, protože byla i mimo zorné pole přednašeče. Tedy mne.

    Tato dívčina měla s námi vůbec smolu. Když přišla poprvé, jen tak, podívat se na představení Čaje Šárky Smazalové, zažila i můj dosti věrně odehraný infarktový záchvat, jímž jsme navodili přestávku omluvou, že diváci musí chvíli počkat, až se principálovi udělá dobře. Pak se bude pokračovat. Tak jaké to bylo? ptal se jí otec po příchodu z představení. Moc hezký, jen panu Vašinkovi se udělalo špatně, takže jsme museli počkat, až bude moci hrát dál. Otec pokýval hlavou. Přišla podruhé. Zase na Čaj. Tak jaké to bylo dnes? opět se ptal otec. Moc pěkné, jen panu Vašinkovi se zase udělalo špatně… Otec to nevydržel a rázně debatu ukončil: Poslyš, a nejseš tak trochu blbá?! Pak u nás začala hrát.

    Životního zážitku se dostalo jednou čekajícím divákům, co před představením posedávali v pokoji vedle kuchyně, když se tiše sesula moje knihovna zbudovaná z jakéhosi železného lešení. Složila se jako domek z karet. Tak jsme ji zase spolu s hosty postavili na sice vratké, ale přece jen jakési nohy…

    A tak jsme si žili, celkem šťastně, netušíce ještě, že jsme byli podvedeni dobou, jejíž hamižná nelidskost, později se stále stupňující, nebyla ještě tolik patrna. Jak praví hrdina Andreje Platonova v jednom z jeho románů (tuším, že jde o Co nám jde k duhu): O co vám jde, soudruzi? O ideu, nebo o párky? Žel, nakonec šlo spíše o ty párky.

    Na tuto dobu naivních nadějí vzpomínám skoro s dojetím. Snažil jsem se pak mnohé tyto divadelní prvky přenést po skončení bytové éry i do své následující praxe, ale už to tak nešlo. Ale trochu snad přece jen se mi to v tom našem krytovém Orfeovi povedlo.

    Co bych za to dal, kdybych věděl, o čem jsme tehdy po představení v kuchyni (vyzdobené pouťovými fáborky) s Egonem Bondym meditovali! A moci si to zopakovat!  FOTO JAN BEZUCHA

    Co bych za to dal, kdybych věděl, o čem jsme tehdy po představení v kuchyni (vyzdobené pouťovými fáborky) s Egonem Bondym meditovali! A moci si to zopakovat! FOTO JAN BEZUCHA

    Jak prosté

    Současných bytových divadel, resp. těch, která si tak říkají, je poměrně dost. Ale na skutečné, nefalšované bytové divadlo, které jsme po čtyři roky jednou týdně dělali, se skoro zapomnělo. Tak už to na světě chodí. Ale občas si přece jen někdo vzpomene. Onehdy se v jednom e-mailu zaleskla věta: Víte, po čem se mi stýská? Po balíku novin pod zadkem v bytovém divadle R. V. A hlavně po atmosféře, která tam vládla. (Na vysvětlenou: aby diváci vzadu líp viděli, seděli na balících novin. Jak prosté.)

    Vlastně i na FEMADu v Poděbradech se letos, po více než dvaceti letech, přihlásil jeden místní pamětník, nejen bytových produkcí, ale i dalamánků. Tak přece jen. Dnes, otráven realitou a spolkovým zákonem, začal jsem znovu uvažovat o svém návratu do dávné bájné postbolševické minulosti, byť v poněkud omezeném a skromnějším rozsahu, v bytě, kde máme dnes se ženou své domovské právo, 100 m od stanice metra, angl. undergroundu (u nás Plastici).

    A ještě dovětek

    To, co jsme nakousli v bytě, se snažíme realizovat i v tom našem Krytovém divadle Orfeus: způsob hraní i kombinace herectví profesionálů a amatérů jsou v podstatě stejné. Chybějící existenci bytové reality se snažíme nahradit zabydlením krytu, snahou učinit z něj náhražku onoho chybějícího bytu. A polidštěním nejen prostoru, ale i vztahem „účinkujících“ a diváků, které máme spíše za své hosty.

    Hukvaldy 1993

    A má to i svoji exteriérovou návaznost: To, co jsme nakousli v bytě, v kombinaci s tím, co jsme se naučili na pražských Divadelních poutích (z jejichž polistopadových připomenutí jsme celkem zdárně vymazáváni), jsme se pokoušeli uplatnit při našem patnáctiletém kočování po vlasti. Nesměle např. ve skanzenu na Veselém Kopci. Tady došlo dokonce k realizaci. I když šlo jen o drobnou ukázku, která postrádala to nejdůležitější: divadelní publikum, které bylo nahrazeno nic netušícími návštěvníky skanzenu.

    Děj Camiho Zelené Karkulky se odehrával v 1. dějství v chalupě, do níž diváci nahlíželi zvenku okny. Pak Karkulka putovala přes půl skanzenu k babičce, diváci měli jít za ní, a 2. dějství končilo minikomedií v babiččině chalupě, kde Karkulku očekával vlk v její posteli. A diváci se zase měli dívat okny. Jenže nikdo za Karkulkou nešel a turisté považovali obě chalupy prostě jen za skanzenově obydlené.

    Hukvaldy měly být velkolepější, i když jsme věděli, že to k ničemu nebude. Ale doufali jsme. Tušili jsme své už při pokusu recitovat Seiferta v plenéru, v noci, pod jabloní přizdobenou slaměnými klobouky se stuhami. Chystali jsme to dvě hodiny a nakonec nikdo nepřišel. Tentokráte to měl být zase náš oblíbený Cami. A nemělo to být večer, ale pro jistotu odpoledne, kdy se dalo počítat s nějakými návštěvníky. Vymyšleno to bylo nádherně, což o to: Zelená Karkulka: 1. výstup měli diváci sledovat ze vzdálenosti 15 m z mostu. Text, který by neslyšeli, by jim byl tlumočen průvodcem. Následovat mělo putování k babiččině chaloupce kdesi úplně jinde. Úvodní výstup ve Věnu osiřelé dívky měl začínat u keře, pod nímž jsme stloukli z pár prken a poházených hader hadrářovu chýši. Zločinný šlechtic pak měl ve zřícenině hradu velice romantickou kulisu. A Lukrécia Borgia byla skoro jako napsaná přímo pro Hukvaldy. V jiném skeči zas měli být herci situováni v hluboké jámě, která vznikla při budování hradu. Byl tam lámán kámen na jeho stavbu – byla asi 15 m hluboká, připomínala mravkolví past na mravence. Ke slovu by opět přišel průvodce.

    Upřímně řečeno, ani jsme se netěšili. Předem jsme věděli, že stejně nikdo nepřijde. Kdo taky? Hukvaldy jsou dědina a do Ostravy daleko. Stejně jako do Štramberka. Ale radovali jsme se z představy, že by se to skutečně odehrálo. Inu, byli jsme mladí. A měli jsme pravdu, tušení nás nezklamalo. (Po letech mi to připomnělo na obdobném principu vybudované představení Jak se dělá divadlo, které uvádělo Hanácké divadlo v Prostějově. I když jejich mystifikace byla realističtější.)

    Kdeže loňské sněhy jsou

    Onehdy jsem si pročítal záznam průběhu provázkovského Rozrazilu, jak jej vyvedli v lednu 2013 v Brně. Velice velkolepě, s množstvím herců, kostýmů, nápadů mnoha režisérů… Nebylo to snad totéž, jen v hýřivějším provedení daném možnostmi? Ne, nebylo, i když jsem si původně myslel, že ano. Převažovaly prvky happeningové hravosti, snad až hýřivého showefektu, ve kterém se sama idea musela trochu topit. Toho jsme se vždycky snažili vyvarovat. Celkem zdárně, protože k tomu je zapotřebí mít dost peněz. A to nám nikdy nehrozilo. A i sám smysl je někde jinde.

    Říkám si ach, kdeže loňské sněhy jsou, ale potají pořád doufám, že třeba napadne i něco nového sněhu. Jen ty moje roky trochu udusávají pořád doufající naději.

    (Konec)


    Komentáře k článku: Začínalo to před domem (II) aneb Idea, nebo párky?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,