Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zachovejte operní fabriku!

    Odboráři předali Senátu petici proti sloučení příspěvkových organizací Národní divadlo a Státní opera Praha k 1. 1. 2012, přestože ministr Jiří Besser oznámil, že zůstanou zachovány dosavadní obchodní značky, orchestry a sbory, sloučí se pouze ansámbl sólistů a baletu, nikdo z uměleckých pracovníků nebude propuštěn, zeštíhlí management. Srovnají se platy na úroveň Národního divadla, dodal ředitel obou institucí Ondřej Černý, a už s Roccem, kterého od července jmenoval uměleckým šéfem SOP, naplánovali premiéry v obou domech. Zaměstnanci si tedy polepší a pominulo reálné nebezpečí, že SOP bude ze zákona uzavřena pro opakovaný schodek rozpočtu. Proč tedy protesty neskončily?

    Protože, jak už to bývá, o operu a umění jde až na posledním místě. Ministr chce především tvrdě kontrolovat hospodaření svých příspěvkových organizací, však už přišel s požadavkem schvalovat každý jejich výdaj. Radim Dolanský s odboráři chtějí nadále provozovat operní fabriku, která dává vydělat jim i dodavatelským firmám – proto za ně tak ostře bojuje majitel agentury Richard Kolář. Ti lidé slyší jen na prakticistní a ekonomické ukazatele a nechápou, že by se mohlo transformovat i z jiných důvodů než ušetřit a dát vydělat spřáteleným firmám. Inu, podle sebe soudím tebe, ale nakonec co jiného v našem prostředí očekávat?

    Spolu s několika dalšími se snažíme ukázat, že evropské operní domy nejsou jen fabriky, i radíme napravit zdejší prostředí tak, aby umožnilo a iniciovalo skutečnou uměleckou tvorbu. Praktikům jsme pro smích, ministr nás možná alespoň jedním uchem poslouchá. Lidé chtějí od umění, tedy i opery, výjimečnosti, události, a ne strojovou výrobu. Odtud i ony „výstřelky“, jak estetické inovace, pravda i krajní, naši operní fabrikanti hanlivě označují, podporováni částí kritiky a některými pamětníky. Ani oni však nemohou přehlédnout, že zdejší fabrická výroba ztrácí i prostou řemeslnou kvalitu. Politikové, kteří podle očekávání z problému vytloukají politický kapitál, většinou nepoznají ani to.

    Ale Státní operu brání i obecná kulturní veřejnost, protože se u nás sluší bránit kulturu proti politikům. Rád bych se zeptal třeba Jiřího Suchého a dalších členů Semaforu, proč petici podepsali. Ptal jsem se i zástupců České hudební rady na důvody, pro které transformaci odmítají, ale žádné konkrétní jsem neslyšel.

    Věř dobrým nebo špatným úmyslům, kdo chceš. Ale pokud se transformace nepodaří, pak opera v budově SOP časem skončí. Pokud zůstane jen u sloučení dvou operních domů a dál se nepůjde, vznikne opravdu moloch dle receptu Zdeňka Nejedlého. V obou případech diváci začnou definitivně chodit na operu raději do kina.


    Komentáře k článku: Zachovejte operní fabriku!

    1. Richard Kolář

      Profilový obrázek

      „Parturiuntur montes, nascitur ridiculus mus“ (Horatius). Josef Herman těžce nese, že jeho skrovný pokus o koncepci opery a řízení divadel v Praze nebyl přijat s tak velkým potleskem, v jak velkých bolestech jej porodil. To mu však nemůže být polehčující okolností, když se jal některé ze svých oponentů kriminalizovat.

      Cituji z Divadelních novin 13/2011: „Radim Dolanský s odboráři chtějí nadále provozovat operní fabriku, která dává vydělat jim i dodavatelským firmám, proto za ně tak ostře bojuje majitel agentury Richard Kolář. Tito lidé slyší jen na prakticistní a ekonomické ukazatele a nechápou, že by se mohlo transformovat i z jiných důvodů než ušetřit a dát vydělat spřáteleným firmám.“

      Hermanovo vyjádření je nečestné, je zavádějící co se týče podstaty naší velké divadelní kauzy a je nactiutrhačné co se týče všech jmenovaných. Pomluva je trestným činem. Žádám Josefa Hermana o veřejnou omluvu na stránkách příštího tištěného vydání Divadelních novin.

      Především: Se Státní operou Praha mě nepojí žádný obchodní vztah. Můj zájem o její osud je odborný a občanský.

      Po svém odchodu z pozice zástupce šéfa opery Národního divadla v Praze – do níž jsem byl v prosinci 1989 řádně vybrán na základě konkurzu – působím od roku 1992 jako nezávislý operní manažer s těžištěm svých aktivit mimo české luhy a háje. Zastupoval jsem operní pěvce v zahraničí, spolupracoval jsem s BBC (na seriálu filmových projektů Great Composers), s Decca (na hudebních nahrávkách jako Der Scharlatan, Glagolská mše, Jonas Kaufmann), podílel jsem se na přípravě některých janáčkovských projektů Sira Charlese Mackerrase v Evropě. Vůči SOP jsem umělce naposledy zastupoval v roce 2008 (Taras Shtonda pro 1 hostovací představení), předtím v roce 2000 (Pauletta de Vaughn). Naopak: mám obchodní zájmy v Národním divadle – jedním z obchodních partnerů ND v prodeji vstupenek je od roku 2001 společnost, v níž mám majetkový podíl. Ubohou úroveň řízení Národního divadla poslední doby veřejně kritizuji navzdory naznačování, abych držel hubu a krok, jinak prý ohrozím své obchodní zájmy – náměstek ministra kultury učinil nejapný pokus přímo před petičním výborem Senátu PČR. Považuji za svoji občanskou povinnost poukázat na krizi Národního divadla, na neodbornost a zástupnost tzv. „transformace SOP a ND“ a na to, že hrozí drancování resortu kultury možná v souvislosti s mimokulturními zájmy ministra kultury (jako první prodej Anenského areálu ze správy ND).

      Obraz zaměstnanců SOP, kteří odvádějí umělecké výkony za odměnu klesající někdy k minimálnímu výdělku v ČR, jak hájí svou „fabriku dávající vydělat jim i dodavatelským firmám“, lze snad připsat autorově momentální intelektuální zemdlelosti. Navozovat představu Radima Dolanského, jak usiluje v SOP o své obohacení, je od Josefa Hermana už čirá zlolajnost: po dvanácti letech od Evy Randové byl Dolanský prvním vedoucím SOP, kdo ve své pozici před prospěchem vlastním usiloval o prospěch své firmy.

      Nejsme zdaleka sami – Radim Dolanský, odboráři SOP a já, kdo se stavíme proti probíhajícímu pokusu o tzv. „transformaci opery a baletu v Praze“. Josef Herman nechápe, proč je nás tolik? Lidi zdvíhá řada burcujících okolností: Dvě největší divadla v ČR se mají slučovat bez toho, aby byly vyhotoveny všestranné analýzy jejich dosavadní činnosti; jedna příspěvková organizace MK ČR má pohltit druhou bez toho, aby v obou z nich předtím proběhly audity (přičežm tu, která „jede na doraz“, rozhodnutím ministra kultury pohltí ta, z níž „prachy tečou do Vltavy“); špičkové soubory dvou divadelních oborů – opery a baletu – se mají transformovat bez toho, aby byla veřejně diskutována a v širší shodě přijata jejich budoucí koncepce. Josef Herman v tomto pokusu sehrává smutnou roli – nezneužili jeho práce, když z původního zadání jeho Koncepčního modelu nechal dnešní náměstek ministra kultury dodatečně vyjmout ekonomický aspekt?

      O předkládané DILETANTSKÉ podobě tzv. „transformace opery a baletu v Praze“ – bez analýz a bez seriózní koncepce – má vážné pochybnosti široká odborná i laická veřejnost. Podporu samostatné SOP vyjádřila Česká hudební rada sdružující 47 subjektů z celé České republiky, která zaslala ministrovi kultury otevřený dopis podepsaný ředitelem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK Iljou Šmídem a teatroložkou Olgou Janáčkovou. Nesouhlas s připojením Státní opery Praha k Národnímu divadlu v Praze veřejně projevily některé z nejvýznamnějších osobností našeho hudebního života jako dirigent Jiří Kout nebo zesnulý virtuos Josef Suk. Záměr ministerstva kultury nepodpořil ani Jiří Srstka, jediný odborník na řízení divadel, kterého si ministerstvo kultury oficiálně přizvalo ke konzultacím. Petici proti připojení Státní opery Praha k Národnímu divadlu podepsalo více než 18 tisíc lidí a věcné argumenty proti tomuto odborně nepřipravenému aktu naposledy přesvědčivě shrnula před petičním výborem Senátu PČR za petenty publicistka Helena Havlíková.

      Nakonec to, co MK ČR neslavně prezentovalo 6.6.t.r., není ani podle Hermana, ani podle Vídně, nýbrž podle Nejedlého… Odpor proti pochybnému aktu ministerstva kultury není partikulární a účelový, jak se Josef Herman pokouší podsouvat. Účelová je sama tzv. „transformace opery a baletu v Praze“.

      Toto je konkrétní a dost dobrý důvod proč podepsat petici za zachování samostatné SOP: DILETANTISMUS současného ministerského týmu spolu s pochybnostmi o jeho dobrých úmyslech.

      Richard Kolář

      20.07.2011 (18.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,