Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Za ta léta, co jezdím po festivalech a přehlídkách…

    Za ta léta, co jezdím po festivalech a přehlídkách amatérského divadla, jsem pochopil, že jejich největší význam není v jednotlivých inscenacích, ale v kontextu, který na takové akci vzniká. Což platí i pro festivaly a přehlídky divadla profesionálního. Jakmile vybrané a předváděné inscenace vytvoří festivalový repertoár, vzniká jedinečný „vnitřní“ kontext dané akce. A nastupuje automaticky, přirozeně srovnávání, které ledacos mění, posunuje, upřesňuje. Před časem byla na příklad na festivalu v Plzni uvedena inscenace vinohradského divadla Jakobowski a plukovník, která před tím došla velkého uznání. Ovšem jako součást plzeňského repertoáru byla ostře kritizována; s nevyslovenou otázkou: proboha, proč je to tady? Kdyby však diskuse šla dál, dostala by se k tomu, že v plzeňském kontextu tato inscenace otevírá jisté aspekty současného stavu české činohry, o vinohradském divadle nemluvě.

    Vedle „vnitřního“ kontextu se na takové divadelní události rodí i kontext „vnější“. Miroslav Petříček píše ve studii Komparatistika jako způsob myšlení, že je jako obor zajímavá tím, že nejen problémy řeší, nýbrž také – a možná častěji, než si uvědomujeme – problémy objevuje. Každý divadelní festival je příležitostí k takové komparatistice. Píšu tuto Dědovu mísu poté, kdy v různých článcích a diskusích proběhla hodnocení letošního 18. mezinárodního plzeňského festivalu DIVADLO a většinou s ním nevyjádřila spokojenost. Asi je to tím, že na něm nebyla inscenace, která by všechny strhla svou kvalitou, navíc vlastně vždycky existovala k jednotlivým inscenacím diametrálně různorodá stanoviska. Tak rozdílné postoje se potom zajisté promítnou i do stanoviska k plzeňskému festivalu 2010 jako celku. Jsem však přesvědčen, že pro komparatistické přemýšlení tato až protikladná různorodost byla přímo optimální a může přinést cenné podněty, když od jednotlivých inscenací přejdeme k tomu, co Petříček ve zmíněné studii nazývá rezonancí (odezvami, ohlasy), která proměňuje pole, v němž inscenaci vnímáme. Abych byl zcela konkrétní: měl jsem – a mám nadále – vůči polské inscenaci Platonova řadu výhrad. V rámci festivalových kontextů však proměna příběhu, jehož geniální princip uspořádání v tomto textu Čechov teprve nahmatává, v agresivní, brutální a děsivý vizuální obraz destruované reality nabývá jiných dimenzí, jež rezonují s některými klíčovými otázkami současného divadelního jazyka a dosahují do oblastí jiných médií a jiných umění. Festivalové zkušenosti mne poučily, že čím větší nevyrovnanost a rozpornost inscenací, tím více se nabízí příležitostí k onomu komparativnímu uvažování. Z tohoto důvodu mne plzeňský festival uspokojil, protože těchto příležitostí nabídl skutečně dost. Chtěl jsem ovšem především upozornit na to, že nejlepší klíč k posuzování festivalů není v aditivním skládání jednotlivých inscenací, tím méně potom pouze v návštěvě a hodnocení některých představení. Mají-li divadelní festivaly nějaký smysl, pak zřejmě v tom, že jsou systémem, který svou schopností utvářet nové kontexty, a tím i rezonance, otevírá problémy divadla přítomnosti.


    Komentáře k článku: Za ta léta, co jezdím po festivalech a přehlídkách…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,