Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    W. Shakespeare: Král Lear, Národní divadlo Praha

    Inscenace Jana Nebeského Král Lear, která měla premiéru v pražském Národním divadle 10. listopadu, vyvolala vlnu velmi rozdílných recenzí i diváckých ohlasů. Využíváme toho pro zavedení nové rubriky na i-DN nazvané – zatím pracovně – Hyde Park. Nepravidelně v ní budeme nabízet vždy nejméně dva různé ohlasy na kontroverzní inscenace umožňující veřejnou diskusi a spory „o divadlo“.

    Tentokrát na straně „plusové“ nabízíme úplnou verzi recenze našeho redaktora Vladimíra Hulce, jež vyšla v deníku E15, a na straně „mínusové“ ohlas režiséra a bývalého šéfa Divadla Divadla na okraji a později Rokoko Zdeňka Potužila, který publikoval ve svém zdejším (i-DN) glosáři Potužíraviny (No. 3). Současně pod oběma texty nabízíme „linky“ na dostupné recenze na internetu, které budeme dle možností aktualizovat.

    My zatím řeknem, co jsme skrývali… Snímek BOHDAN HOLOMÍČEK

    :::

    Král Lear v Národním je divadelní událostí roku

    Na scéně je závodní bazén, na skokanskou věž vchází jurodivý stařec s dlouhými šedými v bílém froté županu. Sundává jej a jen v plavkách stoupá nahoru. Odtamtud vyzývá své dcery, aby předstoupily. Je to Lear (David Prachař) a rozhodl se rozdělit jim své království. Zpoza stěny přicházejí závodnice, svlékají se do plavek a stoupají do bloků. Jsou to Learovy dcery Goneril (Eva Salzmannová), Regan (Petra Špalková) a naposled Cordelie (Kateřina Winterová). Jejich projevy doprovází grafická projekce jejich jmen na zadní stěnu proměňující je ve shluky písmen. To vše doprovázeno živou elektro-rockovou hudbou čtyřčlenné kapely stojící v pravé části jeviště.

    Tak začíná nejnovější produkce činohry pražského Národního divadla Král Lear v režii jednoho z nejosobitějších současných našich režisérů Jana Nebeského. Snad už by se ani nemělo říkat, že je to Shakespearův Lear, neboť inscenace je daleko spíš autorskou Nebeského variací na motivy z Leara či razantní interpretací vybraných témat. Doba se vymkla z kloubů a šílí, dalo by se to témat asi nejpřesněji charakterizovat. Onen bazén je totiž možná součástí skutečného blázince, jehož jsou postavy hry pacienty. Všichni jsou blázni a všichni jsme pacienty. Není kladných postav v této apokalyptické době, kdy se civilizace hroutí a nová doba nepřichází. Cordélie je klaun či Blázen, který svého otce Leara po celou dobu doprovází a ochraňuje. Mění kostým, mění vzhled i chování, jednou je citlivou duší, jež choulí otce do náruče, jindy je drsná rockerka brojící proti všem a všemu. Mluví, zpívá, pláče. Je hlavní postavou inscenace, a přesto nepatrná a malá. Doba i události se valí přes ni i nás a žádné tragédii nelze zabránit. Postavy intrikují, bloudí po jevišti, uzavírají se do svých autistických světů. Nepomáhá sprcha po koupeli, nezahřeje je oheň. Zoufale směřují k sebezničení a smrti. Jsou oběťmi i aktéry. Proměňují se v rudooké skřety (Edmund Saši Rašilova), bezpohlavní mutanty (Oswald Jana Bidlase) či planě deklamující svalnatce (Edgar Davida Švehlíka). Jsou směšní a zoufalí. Není jim pomoci. Doba se vymkla z kloubů a šílí…

    V druhé části představení – po přestávce – se celá scéna mění. Ocitáme se na vernisáži postmoderního umění a Lear s Cordelií jsou jedněmi z exponátů. Nikdo si jich nevšímá. Všichni jsou zahleděni do sebe, míjejí se, nevšímají si okolí, promlouvají monology, mlčí. Na konci zdá se i umírají. Anebo to byl možná jen odraz nás samých, chodících na vernisáže, sedících v hledišti a bez pochopení,  bez opravdového citu zírajících na svět. Sledujících jeho zkázu, destrukci civilizace, konec sebe samých. Nezúčastněně popíjíme kávu a chodíme kolem jednoho exponátu k druhému. Raněný papež s kamenem nad svým tělem (odkaz na slavné postmoderní dílo), vězni z koncentračního tábora, abstraktní obrazy… vše splývá do jediného obrazu chladu a neprostupnosti. Umíráme, aniž bychom žili.

    Nebeského Lear je velké postmoderní jevištní dílo, jaké zatím v Národním divadle snad nebylo. Není pro každého, a kdo očekává od divadla převyprávění příběhu, bude zaskočen a možná i pobouřen. Vyžaduje plné soustředění a vnímání obsahu a témat především skrze obraz, hudbu a fyzické jednání. Je třeba vnímat každé slovo, každý obraz a situaci řadit do mnoha kontextů a významů. Objevují se v něm odkazy na výtvarné umění, řadu hudebních stylů od popu po vážnou hudbu a rap, citáty z řady autorů i politických zpráv a textů. Nelze je plně pochopit při jediném zhlédnutí. Postavy si vyměňují role, střídají repliky, situace se často odehrávají v pozměněném sledu, většina Shakespearova textu vypadla. Herci se plně oddali jevištnímu obrazu, a i když mají zatím trochu s pojetím svých postav – včetně Davida Prachaře v titulní roli (jde v podstatě o pokračování jeho hamletovské linie, kterou s Nebeským započali už v půli devadesátých let) – obtíže, na konci se všichni propojí v působivý herecký chorál zvěstující z jeviště apokalypsu tohoto světa s intenzitou hodnou vrcholných děl světové kultury.

    Nebeského inscenace se směle může řadit po bok těm nejlepším projektům současného evropského divadla, jak je mimo jiné nyní v Praze mapuje právě probíhající Pražský festival německého jazyka.

    Vladimír Hulec (Hodnocení: 90%)

    ///

    Zlý duch mě kouše do zadku. Snímek BOHDAN HOLOMÍČEK

    :::

    LearNárodním, to byla směsice hrůz

    a. Připadal jsem si úplně blbej, že jsem někde, kam vůbec nepatřím, popřípadě, že jsem měl být už dávno mrtvý, popřípadě, že jsem 120-letý stařec, který opravdu vůbec nic nechápe.

    b. Bazén přes celé jeviště bez vody! Tu si i Špalek v chudém Kašparu sežene, s jakýmisi asi třema dcerami na skokanských můstcích (probůh, že Nebeský s Prekovou oblíkají kluky zcela příšerně, no dobře, ale udělat tohle s padesátiletou herečkou, co udělali s Evičkou, no comment).

    c. Nevím, k čemu jsou mikroporty, když hercům není rozumět ani na skokanském můstku ani na forbíně.

    d. Zaslouží si velký herec Švehlík, aby ho někdo vláčel ve slipech po forbíně?

    e. Dokonce se dá sprchovat i na forbíně – na pracovním stole mám sošku Davida a Věstonické Venuše, troufám si říci, že rozumím i ženské i mužské kráse, a troufám si říci, že Nebeský ne.

    f. Davida Prachaře mám rád, ale jeho postava se od ramen zužuje zvláště, má-li takový kostým, jako měl v Hamletovi (Komedie) nebo teď v Learovi.

    g. Jeho nahota na forbíně – no comment.

    h. Ale hlavně žádný příběh, nesrozumitelný vztah postav, nevkusný naschvál s Židama do plynu, podivné zpěvácké exhibice, a to za státní peníze, které prý v kultuře chybí.

    Takže jsem se dost intenzivně trápil, co s tím, a bohužel mám na to jediné resumé. Grafomanský blábol.

    Zdeněk Potužil

    ///

    Jestlipak, páni, víte, že jsem král? Snímek BOHDAN HOLOMÍČEK

    :::

    Král Lear jako divadelní esej

    Národní divadlo má novou inscenaci Krále Leara. Režie Jana Nebeského je výjimečná formou i precizním výkladem. Mluví jazykem vizuálně provokativních a do značné míry také hermetických obrazů. Sebevážnosti se brání nadsázkou. Oč míň se zabývá dějem, o to víc obsahem a smyslem Shakespearovy hry.

    Úvodní scéna dělení království mezi Learovy tři dcery se odehrává v prostoru, který může být miliardářským sídlem nebo obří jachtou, jako spektakulární výjev určený objektivům kamer a fotoaparátů. Při pohledu na Leara (David Prachař) brázdícího okázalými tempy bazén, se nám klidně může vybavit do půl pasu nahý Putin na lovu či jiný vládce tohoto světa, pěstující svou veřejnou image před zraky novinářů.

    Součástí Learovy sebeprezentace je i ono slavné vyznání lásky z úst dcer, které má před „lidem“ potvrdit jeho velikost a dcerám zajistit dědický podíl. K inscenované podívané patří také ochotný skok obou žen, obnažených po otcově vzoru do plavek, do bazénu, kam jim Lear povýšeně z kapitánského můstku hází z talíře kusy dortu symbolizující části království jako psům žrádlo.

    Objemnější a přímočařejší Goneril (Eva Salzmannová) se do vody nemotorně svalí, ale co by člověk pro majetek a moc neudělal. Druhá dcera Reagan (Špalková) si při ponižujícím ceremoniálu zachovává jistou noblesu a rafinovanost, ale podstata je táž. Manželé obou ambiciózních dam, kteří je snaživě do bazénu doprovodí, jsou povahou bezvýznamní statisté. Což hraje roli později, když se obě „dámy“ sexuálně ucházejí o zloducha Edgara (Saša Rašilov).

    Cordélie (Kateřina Winterová) odmítá v této „mediální“ hře účinkovat. Kazí otcův plán a sklízí jeho vztek. V roli šaška pak doprovází Leara, na trpké cestě za poznáním nicoty světa. Král, který nedokázal rozeznat skutečnou lásku, je konfrontován nejen se zlobou svých dcer, ale i s šílenstvím moci, s obrazy holocaustu, které se představením mihnou možná až příliš doslovně.

    Jako v každé pohádce je i v Nebeského Learovi přítomno dobro a zlo. Ztělesňují je – opět s přiléhavou, zábavnou nadsázkou – synové hraběte z Glostru (Alois Švehlík). Levoboček Edmund (Saša Rašilov) vypadá jako kníže zločinu Joker z Batmana. Intriky hněte (doslova) jako těsto na servírovacím stolku a podává své úskoky stejně vlezle jako protagonisté kuchařských show recepty na své speciality. Manželský syn Edgar ( David Švehlík) je poctivý trouba, folkový srdcař. Jeho zpěv by na Portě určitě doprovázely kymácející se plamínky zapalovačů.

    Skvělou hudbu a „brechtovské“ songy do této inscenace napsal Aleš Březina. Lear se zpěvem i gesty prezentuje jako zestárlý rocker, který přišel o slávu a vydal se na cestu zmoudření. Jeho nestydatě obnažené starší dcery (autorkou kostýmů je Jana Preková) zpívají v žánru moderní opery i zlostného rapu. Cordelii sluší výsměšné „lidové“ popěvky.

    V druhé polovině inscenace se ocitneme na vernisáži a v žánru lehkého swingu a šansonu. Mezi obrazy Margity Titlové-Ylovsky z cyklu Kresby ve tmě visí Lear s Cordelií jako exponát. Kolem s šampaňským v ruce a pečlivým stylingem kulturních snobů se motají postavy ze shakespearovy hry. Čumí, předvádějí se, a nevidí. Situace ze závěru Krále Leara se odehrávají jako bizarní performerské akce. Takhle, voayersky, vnímá současná společnost lidské tragédie?

    Přitažlivost zla, které si narozdíl od tichého dobra umí zjednat pozornost, inscenaci rámuje. Edmundovým-Jokerovým kuchařským entré začíná, koketním šansonem Zločin, krásný zločin končí.

    Publikum, které přichází do Národního divadla s představou víceméně konvenční shakespearovské inscenace, může mít s přečtením Nebeského Leara velký problém. Možná by mělo dostat do rukou synopsi, jako když jde na operu. A pak by už mělo stačit málo: dívat se na tuhle divadelní esej s pohádkovými motivy se zvědavostí, otevřeně a bez předsudků.

    Marie Reslová

    :::

    Národní divadlo Praha – William Shakespeare: Král Lear. Překlad Milan Lukeš, režie Jan Nebeský, hudba Aleš Březina, scéna Jan Nebeský, Jana Preková, kostýmy Jana Preková, dramaturgie Iva Klestilová. Premiéra 10. listopadu 2011.

    ///

    Na internetu dosud přístupné recenze/ohlasy:

    Adéla Křížová, StudentPoint.cz, 14. 11. 2011: Tradiční Král Lear v netradiční podobě

    Vladimír Hulec, E15, 15. 11. 2011: Král Lear v Národním je divadelní událostí roku

    Zdeněk Potužil, i-DN, 15. 11. 2011: Potužíraviny (No. 3)

    Veronika Steffanová, StudentPoint.cz, 15. 11. 2011: Král Lear modernizuje Národní divadlo až příliš

    Jana Machalická, Lidovky, 17. 11. 2011: Král Lear v Národním: šifra Jana Nebeského

    Zuzana Drtilová, iDNES.cz, 18. 11. 2011: Král Lear v Národním je zahleděný do sebe

    Barbora Šimečková, Topzine, 19. 11. 2011: Král Lear do Národního divadla nepatří, chybí mu příběh i vkus

    Marie Reslová, Hospodářské noviny, 22. 11. 2011: Král Lear jako divadelní esej

    Marie Reslová, iHNED.cz, 24. 11. 2011: V moderním Králi Learovi se mísí opera s rapem, vystupuje v něm i Joker

    • Autor:
    • Publikováno: 22. listopadu 2011

    Komentáře k článku: W. Shakespeare: Král Lear, Národní divadlo Praha

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Viděl jsem II. premiéru.
      Nemám tu hru rád (mea culpa), ale tentokrát jsem byl nadšený. Dramaturgická úprava, souhra veršů s hudbou, aktualisace skutečně po smyslu hry. Jsem a vždy jsem byl konzervativní, ale toto sebeméně neuráželo. Už dlouho jsem v ND něco tak silného neviděl (pravda, moc tam nechodím).

      22.11.2011 (6.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Michal Zahálka

      Michal Zahálka

      Dovolím si upozornit,
      že autorkou článku na Studentpoint.cz není Veronika Štefanová, nýbrž Veronika Steffanová, což jsou dvě výrazně odlišné osoby.

      22.11.2011 (8.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Michale,
      díky za upozornění. Opravuju a omlouvám se.

      22.11.2011 (10.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Veronika Štefanová

      Avatar

      Děkuji Michalovi Zahálkovi
      za objasnění nedorozumění. Veronika Steffanová skutečně píše na Studentpoint.cz a skutečně se jmenuje Steffanová a taky se tak podepisuje. Já také píši recenze, nikoli však na Studentpoint.cz a zásadně se podepisuji tak, jak se jmenuji -Veronika Štefanová. Chápu, že je tam jistá podobnost jmen, ale opravdu bych nerada, aby byly články slečny Steffanové vydávány za mé (kvůli nám oběma). Děkuji, že jména opravíte a doufám, že toto nedorozumění zveřejněné na webu přispěje k tomu, že už si nás nikdo nesplete (neb už jsem to kolegům kritikům vysvětlovala několikrát)! Děkuji

      22.11.2011 (11.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Oběma Veronikám
      se ještě jednou omlouvám. A upozorňuju, že v úvodním textu přibyla další recenze na inscenaci Krále Leara – napsala ji Marie Reslová a dnes vyšla v Hospodářských novinách. Na netu ale bude dostupná později, tak ji nabídla k publikování přímo. Děkujeme.

      22.11.2011 (11.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      moje recenze je v aktuálním Týdnu,
      pouze v tištěné verzi, na s. 68. jmenuje se Národní království Nebeské(ho).

      22.11.2011 (13.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. JUDr.Martin Mikyska

      Avatar

      Král LEAR.
      V mých očích patří do kategorie Her všech her. Jsem konzervativní divák, který očekává tlumočení myšlenek her prostřednictvím slova, strukturovaného děje, herecké akce. My dříve narození diváci máme asi nevýhodu v tom, že máme před očima to či ono minulé provedení, na které s nostalgií vzpomínáme. Já vidím před očima pana Josefa Vinkláře.
      Novému způsobu inscenování Krále Leara v Národním divadle jsem příliš nerozumněl. Kladl jsem si otázku: tomuto způsobu provedení klasiky jsem již asi věkem vzdálen. Jsem oslovitelným divákem? Bude toto provedení pro našeho syna ve věku 18 let sdílnější? Do budoucna se asi budu příště více dopředu zajímat o to, jak je klasika režisérsky pojata. Ale půjdu na LEARA v Národním ještě jednou, zda-li přece jen…..

      22.11.2011 (14.32), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    8. Marie Reslová

      Marie Reslová

      Myslím,
      že za nový pokus Lear určitě stojí. Troufám si sama sebe počítat mezi zkušené diváky a přiznávám otevřeně, že jsem šla taky dvakrát. Měla jsem po premiéře určitou nedůvěru, zda některé ty provokativní obrazy nejsou jen formální a náhodné. Po druhém zhlédnutí, připomenutí si textu atp. vím, že nejsou. Považuji to představení za výjimečné a pro ND důležité, zásadní. Bylo by asi ideální, kdyby na ně šel divák připravený a vědomý si toho, co ho čeká. Myslím, že v tom směru i ND nějaké kroky chystá.

      25.11.2011 (8.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    9. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Nebeského Lear
      je myslím i nadějně festivalová produkce, byť bude velmi náročně přenositelná (bazén, voda, projekce…). Docela by mne zajímalo, jak by zaujala v kontextu německého, rakouského či vůbec evropského divadla. Její problém (vedle oné přenositelnosti) vidím v jediném — v názvu. Stačilo by, aby ji Nebeský nazval Doba se vymkla z kloubů a lidé šílí aneb Král Lear (anebo jakkoli obdobně), a připravenost diváků i jejich reakce poté by byly myslím daleko vstřícnější a chápavější. Odliv a rozhořčenost jsou prý velké.
      Jak to bylo při druhém zhlédnutí, Marie?

      25.11.2011 (12.34), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    10. Marie Reslová

      Marie Reslová

      No, po pauze odešla tak čtvrtina lidí,
      dost těch, kteří zůstali, brblalo 🙂 Ale zas tak čtvrtina sálu šla s představením. Byla to normální repríza a atmosféra nebyla nějak napjatá, spíš živá. Třeba za mnou seděly dvě tetky z Moravy, k sedmdesátce jim mohlo být. Trochu se divily, ale jinak bylo z jejich rozhovoru o pauze zřejmé, že ty obrazy nějak bezprostředně, skrze svoji běžnou zkušenost čtou.
      Myslím, že největší problém mají ti, co už nějakého Leara viděli nebo mají svoji představuju, jak to má vypadat. Bohužel jsem jednu takovou paní vzala na premiéru sebou a celou dobu jsem se pak cítila „vinna“, na co že jsem jí to vzala. Hrozně mě rušilo, když jsem viděla, že se nudí, vzdychá, pohoršuje. Zkrátka, když jde člověk do divadla pracovat, má tam chodit sám. 🙂
      Na podruhé už jsem si to představení krásně užila.

      25.11.2011 (23.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    11. Martin J. Švejda

      Avatar

      Nebeský dostal příležitost
      režírovat v Národním divadle a režíroval zde jak je jeho zvykem. Je ale kvalitou Nebeského rabiátský (či, jak se teď módně říká, punkový) styl sám o sobě nebo až v kontextu s prostorem, ve kterém probíhá? Zdá se mi, že pro mnohé fanoušky JN platí varianta číslo 1. JN na „parametry“ Národního divadla nebral ohled a vznikla po mém soudu „utopená“ a až na pár okamžiků nudná inscenace.
      Proč jsem při ní pořád musel myslet na první (a bohužel také poslední) činoherní režii Hany Burešové v Národním divadle, Zázračného mága (1995), která tu šílenou ratejnu dokázala tak výborně ovládnout…

      01.12.2011 (23.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    12. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Styl
      či poetika či přístup je určitě to, co na Janu Nebeském oceňuju. Téměř vždy, byť je někdy násilně – jak říkáš – rabiátský či samozvaný. Spíš než do punkové kultury (kterou vnímám jako záměrně syrovou a neumětelskou, která skrz vědomý amatérismus/neprofesionalitu zdůrazňuje energii vlastního názoru a postoj – jako třeba Myra Bambušek, soubory Seconhand Women či Nejhodnější medvídci nebo projekty Petra Marka, především jeho Láhor/Soundsystem) bych jej řadil do dekomponující postmoderny. Na rozdíl od povrchních či pouze formálních dekompozic inscenovaného díla a jeho zasazování do jiných kontextů (což zatím zhusta dělá Nebeského žák Jan Frič – např. Orestek či Kabaret Hašek) se ale Nebeský ve svých nejlepších režiích dopracovává silně působivých aktuálních výkladů či dokonce novátorských interpretací. Proto si myslím, že mu lépe vycházejí dekompozice velkých a známých titulů, kdy může lépe a důsledněji pracovat s jejich obecnou diváckou znalostí a kulturní zakotveností. Proto si z jeho díla nejvíc cením linie, již nazývám hamletovská, s Prachařem a Fajtem (od dob Komedie po NoD), kteří navíc jeho přístup dokážou kreativně rozvádět. Nejdál podle mě v tomto směru došel v Neúplném snu. A nyní myslím poprvé (byť styčné body s předchozími inscenacemi v ND či DvD by se jistě našly) se mu podařilo obdobně osobní a osobitý přístup přenést na velké jeviště.
      Nechápu, že jsi jej, Martine, mohl nazvat nudným. Tolik výtvarně intenzivních obrazů, překvapivých zvratů a nejistoty, co se v další chvíli bude na jevišti dít, se málokdy vidí. Prostorově využil Nebeský celé jeviště na tolik způsobů (výška, hloubka, projekce, oheň na předscéně, vysoká rampa, voda, světla…), že mě opět překvapuje vyvyšování Burešové Zázračného mága, byť to byla inscenace – především po tematické a herecké stránce, ale jistě i výpravou – silná. Nebeský je však divadelně současnější, s textem pracuje nebývale odvážně s vědomým propojováním mnoha kulturních, civilizačních i historických kontextů. Připomínám například projekce rozkládajících se a opět skládajících slov a vět, na pád všemožných symbolů na jedno smetiště. Každá postava je vypouklou charakteristikou nějaké lidské (a ne jediné) vlastnosti, typu či vztahu. Nebeský pracuje s více či méně dekódovatelnými odkazy na mnoho současných kulturních a estetiku současné doby (a celého XX. století) ovlivňujících fenoménů, např. na filmy Tima Burtona (Edmund Saši Rašilova), bláznivou psychedelii 60. a 70. let (Oswald Jana Bidlase), dandysmus (vévoda z Cornwallu Davida Steigerwalda), kult tělesnosti (Edgar), popu (mnohé hudební/muzikálové písně a jejich choreografie) a sportu. A využívá i přímé citace – vězeňský/koncentráčnický oděv Cordelie, výtvarná díla na vernisáži v druhé části – a provokativních spojení (sprchy mohou sloužit po vykoupání v bazénu i jako plynové komory). Tímto agresivním a vůči osudu člověka apatickým (postmoderním) světem prochází Cordelie s Learem, tedy dcera s otcem.
      Je to jistě apokalyptický obraz dnešní doby, ale současně Nebeský do (bolestné) hloubky zachycuje i stáří či stárnutí jako takové, které s sebou přináší pro otce (rodiče) a jejich děti těžko řešitelný úsek života. To vše jsou ale vždy jen střípky, které si divák musí sám (aktivně) skládat do obrazů a interpretací. Jedno zhlédnutí nestačí. Navíc věřím, že herci (především David Švehlík, ale i Saša Rašilov, David Prachař, Eva Salzmannová…) budou časem suverénnější, jejich nasazení fyzičtější, střihy ostřejší, situace odlišenější, jednání vystupňovanější, což je má jediná podstatná výtka k premiéře.
      Nebeského Lear je velký, vůbec ne utopený (ani na jevišti ani jinak) obraz doby, monumentální dílo, jaké na jeviště ND rozhodně patří a divadlu dělá velkou službu, neb je proměňuje v aktuální umělecký prostor. Velká výhra nejen režiséra, ale i dramaturgie, uměleckého šéfa a ředitele ND! Pokud to – pochopitelně – ustojí. Vzpomeňme na Vojcka v DnV. A to byl Vojcek v porovnání s Learem tradiční interpretační divadlo. Sám bych Nebeského Leara spíš spojoval s Léblovým Rackem.

      02.12.2011 (1.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    13. Martin J. Švejda

      Avatar

      Milý Vladimíre,
      seděl jsem v prvé řadě na balkónu a z jeviště ke mně nedolehlo téměř nic. To, co zde píšeš, je výklad toho, co chtěl Nebeský zřejmě sdělit. O. K. Ale já bych byl v prvé řadě jaksi rád, kdyby mě inscenace do svého dění dokázala vtáhnout. Téměř nedokázala. Jediný nápad, který pro mne plně zaplnil prostor, byla vizualizace promluv postav do mikrofonu na zadní plátno.

      02.12.2011 (10.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    14. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Martine,
      v tomto ohledu (že Tě inscenace nedokázala vtáhnout) asi s Tebou nelze a nemá smysl polemizovat. Každý máme nějaký emoční potenciál, estetické záliby či nechutě a těm se těžko ubráníme. Jako kritik bys ale podle mne měl dokázat povznést se nad své pocity (které jsou tentokrát myslím přehnaně subjektivní) a vidět, jak podstatná je ona inscenace nejen v kontextu Národního divadla, ale také v rámci českého divadla. Ty jí ale upíráš základní divadelní hodnoty, když ji degraduješ na nudné (psudo)estetické formální cvičení, u kterého ses nudil. Někoho „nevtáhne“ a nudí se na Zázračném mágovi, jiný na Pařízkovi, Mikuláškovi (viz aktuální text Táni Švehlové), Láhor/Soundsystemu či Petru Macháčkovi a někdo zas na Learovi, Léblovi či Bambuškovi. Víc než o těchto inscenacích a tvůrcích to ale vypovídá o něm.
      Já se snažím v této diskusi ukázat, že i přes jakékoli možné výhrady by mělo být jasné (a kritická shoda), že jde o poctivé soudobé divadlo, na jaké u nás nejsme zvyklí, a proto je mnohdy nedokážeme chápat a přijímat. Že jde o intelektuálně promyšlený, formálně i obsahově prokomponovaný celek, který je důstojným partnerem tomu nejsoučasnějšímu evropskému a možná i světovému divadlu, jež z přímé zkušenosti známe pouze z PDFNJ, Divadla Plzeň, Tance Praha a sem tam nějakého hostování zahraničních souborů v Arše, na 4+4 dnech v pohybu či Letní Letné. Ale na profesionálních českých jevištích takové inscenace bohužel zatím příliš nevznikají. Z letošních produkcí mě napadají jen Silní v MeetFactory, Morávkův Janáček v Huse a – byť v jiném estetickém kódu – snad vše v Komedii. Že si myslím, že v případě Leara jde o nádherné, ba přímo fascinující představení, na které nikdy nezapomenu a ještě několikrát rád půjdu, je už jen ryze mé, vůči takovému umění pozitivní estetické nastavení. Od něj se zase neodpářu já.
      Ale přít bychom se mohli nad výkladem textu a práci s ním. Anebo nad formálním tvarem. Pojmenovat herectví, hudbu, práci s citacemi, symboly, znaky, odkazy… Mnohým vadila scéna odkazující na plynové komory koncentračních táborů…

      02.12.2011 (19.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    15. Martin J. Švejda

      Avatar

      Hm, já myslím, Vladimíre,
      že bavit bychom se nejprve měli o tom, jak toto práce funguje v daném prostoru. A teprve poté o tom, jak v kontextu Národního divadla či českého divadla a jaké jsou její formální a obsahové náležitosti. Podle mě v daném prostoru nefunguje a od toho se celý můj postoj k ní odvíjí.

      04.12.2011 (0.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    16. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Hm…
      rači bych volil jiná – již předeslaná – témata, ale budiž.
      Tedy proč konkrétně podle Tebe inscenace na jevišti Zlaté kapličky nefunguje?
      Hloubku, šířku i výšku jeviště využívá nadobvykle, hraje se dokonce i na předscéně, hudba je živě, je tam spousta vizuálních efektů. Nic z toho není – podle mne – samoúčelné, dekomponovaný (možná by se mohlo psát destruovaný) text nutí diváka jej vnímat každý okamžik, herci jsou velmi efektně kostýmováni včetně paruk a výrazného líčení, scéna se stále mění a to v různém výtvarném či spíš tematickém kódu (bazén, blázinec, sídla Goneril a Regan připomínající fabriku, krajina po bitvě… + vernisáž), což všechno jistě doléhá až na 2. balkon. Co víc nabídnout jako obhajobu toho, že inscenace – podle mne – je do daného prsotoru velmi dobře komponována a funguje v něm už tím, jak je výtvarně opulentní. Nemluvě – jak jsem říkal – o obsahu. Jediné, co podle mne zatím není dostatečně „energeticky“ výbušné, je fyzické herectví, které – kdyby bylo obdobné třeba maďarskému ND v inscenaci Led, jak jsme ji oba viděli v Plzni – by mohlo (podvědomou) působivost, „energetičnost“ představení ještě posunout dál. To se ale pravděpodobně při reprízách ještě doladí, to je normální situace u tohoto typu – v rámci souboru – novátorských počinů. Samozřejmě, někteří herci (zvl. Milan Stehlík coby hrabě z Kentu) jsou už teď na limitu možností, ale na nich inscenace nestojí.
      Takže napiš konkrétněji, v čem si myslíš, že inscenace v daném prostoru nefunguje a proč. Zatím mám z Tvých argumentů spíš pocit, že je to jen Tvůj ryze osobní dojem, který nelze o nic jiného výrazněji opřít.

      04.12.2011 (3.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    17. Markéta Dlábková

      Avatar

      Včera jsem představení viděla i s následující debatou s tvůrci. Režie Jana Nebeského z Komedie 90. let patří k tomu nejlepšímu co jsem v divadle kdy viděla. Z Leara mám ale rozpačité pocity. Jednoznačně skvělé herecké výkony, výborná práce s hudbou (u mě vedou countrysongy Davida Švehlíka), nápaditá projekce. Samotný příběh ale jakoby se skrýval pod záplavou toho všeho až příliš důkladně. Když jsem viděla Hamleta s Davidem Prachařem, byl to můj úplně první divadelní Hamlet. Byla jsem konsternovaná a dlouho se nenašla inscenace, která by se této rovnala. Příběh tam byl plně přítomen, snad ještě přítomnější než kdyby Hamlet běhal po hradbách v renesančních punčochách a Ofélie neměla dredy. Síla toho představení byla neobyčejná. Režisér dokázal z originálního textu vydobýt to podstatné a převést jej do účinné zkratky, aktualizace nebo ujetosti nebyly násilné. V Learovi se to myslím úplně nepovedlo. Hra je skvělá tam, kde se zpomalí, až do nekonečné pomalosti a opuštěnosti postav, které nakonec sedí až úplně vzadu, malí a ztracení ve ztraceném světě. Šaškovými glosami občas unikne bolestný úsměv Kordélie, Lear šílí ve swingovém rytmu, je to přesné i tím, jak nekonečně dlouhé jsou jejich monology, které jsem místy přestávala poslouchat a poprvé jsem vnímala Shakespeara jen jako záplavu slov, která už nic neznamenají. Slova, která říkají dva blázni sami sobě, do větru, do bouře.
      Místem, kde se podle mě režijní úprava minula cílem, jsou naopak scény dějové, násilné, kruté. Postavy Goneril, Regan a Jokera Edmunda mají v sobě nenaplněný potenciál, „vynechání příběhu“ z inscenace tady podle mě citelně chybí. To Zlo je příliš pasivní, osekané na hysterické výkřiky dvou ženských a nedotaženou potměšilost zlého klauna. Chybí tam souvislosti, hru jsem neměla úplně v čerstvé paměti, takže dešifrovat, jakým způsobem zemřel Reganin manžel jsem musela až doma v knížce. Režisér by asi namítl, že to není podstatné, ale pak to tam nemuselo být vůbec. A největší problém mám se samotným popřestávkovým vernisážním koncem. Jakožto občasný návštěvník podobných akcí jsem se samozřejmě bavila warholovskými parukami a ležícím papežem, pochopila jsem metaforu povrchnosti světa, ve kterém je všechno jen na efekt a kde má každý prostor pro svou performace. Ale pořád se mi to zdá nějak málo. Zdá se mi to jako příliš snadné vybruslení ze závěru hry, působí to na mě, jakoby režisérovi došly nápady a síly, jako smáznutí všeho a všech jedním velkým povrchním nabubřelým gestem. Když už, tak aspoň někdo měl zůstat naživu. Joker se mohl komiksově zachechtat, nebo Edgar mohl zapět nějakou od Nedvěda. Inscenace, která celou dobu kritizuje povrchnost světa bez hodnot, najednou do něj se zalíbením spadá. Teď když to píšu, dochází mi, že na tom možná něco je.:)
      Na závěr ještě malou poznámku – hercům místy opravdu nebylo dobře rozumět ani při zpěvu ani v řeči a na závěrečné debatě mi bohorovné sebevědomí a rádobyhumor pana režiséra trochu, vlastně trochu víc lezly na nervy. To s tou debatou myslím nebyl úplně dobrý nápad. Jinak ale musím říct, že by mi nevadilo vidět to znova. Tentokrát bez vedle sedících slečen, co z nudy píšou esemesky. I když teď mě napadá, jestli to nebyla součást hry. 🙂

      19.01.2012 (17.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    18. Mrázek Jiří

      Avatar

      Představení mi očividně překvapilo,hudba byla vynikájící vadili mi některé interpretace ze záznamu,herecké výkony hodnotím vysoko.Jednotlivé pasáže působí odtrženě a pokud neznám detailně obsah těžko a požděně chytám ideu což je velká škoda.Čili program s popisem asi jako v opeře je nutný.Po studii díla jej hodnotím velmi vysoko ale až potom jsem plně pochopil vše.Dospěl jsem k názoru,že taková díla do ND patří a všem zainterosovaným děkuji.Ale myslím si že dlouho něco takového v ND neuvidím.

      25.01.2012 (11.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    19. Emilie Kozdonová

      Avatar

      Který divák
      chodí do Národního divadla na jedno představeni dvakrát za sebou, aby mu porozuměl? Není to náhodou umění pro umění?

      26.03.2013 (22.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    20. Rudolf Kadleček

      Avatar

      Batmenův Jocker v Podolí
      – Přečetl jsem několik diskuzí a rencenzí k této inscenaci. Ptám se: je nutné, aby klasickou hru musel divák předem doma nastudovat? Je nutné chodit na stejnou hru dvakrát, abych ji pochopil? Jestli si pan Nebeský z diváků dělá šprýmy, dobrá, ale proč mě to stálo 800 korun? Bohužel jsem se šel podívat na KL do ND a očekával klasiku. Něco jako předvedl pan Tříska na hradě. Jocker byl prostě trapný – tahle postava proč? Podolská plovárna, náznaky koncentračních pochodů? Nuda. Tahle hra byla napsána před x stoletími, její síla je v myšlenkách obsažených v textech a na umění herců vyrvat ze sebe to nejlepší. Zde mi pan Nebeský předložil komplikovaně promítané texty, a to ještě špatně, nesrozumitelný text při zpěvu, koupací čepice, cachtání v bazénku, dialogy v angličtině a další panoptikum umělecovy kocoviny. Mělo by se to jemnovat „Nebeského rajc s náznaky Leara“. Umění pro umění. Nemám problém pochopit Hamleta atp. Ale bez znalosti díla divák tápe. O přestávce jsem odešel z úcty ke snaze herců. A nebyl jsem sám. Manželka byl zmatená komplet. Ostatní diváci byli zklamaní smutní a naštvaní. Utratili peníze, že půjdou na klasiku. Manželky přemluvily po roce manžele, aby s nimi šli do divadla, už se jim to asi nepodaří. Tato avantgarda či performance by měla mít místo na Nové scéně. Jestli se ND snaží snížit počet návštěvníků, pak podobné halucinogenní experimenty jsou tou nejlepší volbou. Hra mě udržela v pozoru, to ano, ale za jakou cenu? Přemýšlel jsem, jak mám číst text promítaný pozpátku, skládat slova z poletujících písmen atd. Tj. místo toho, aby se divák soustředil na to, co mu dramatik chce říct, soustředil jsem se na to, proč tam pan Nebeský dal tu a tu pitomost. Takže super představení na Technopárty, klobouk dolů, protože tady se očividně o dramitaka a to, co sděluje, nejedná, je to jen grafika přibližující se výjevu operní pěvkyně v 5 elementu 🙂
      Pan Nebeský zabíjí svůj talent na prknech ND, měl by se realizovat na Nové scéně nebo USA, tam si z něho sednou na zadek. Škoda času. Mrzí mě to o to víc, protože si herců v ND vážím a mám je rád. ALe umění pro umění.

      27.03.2013 (15.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    21. Rudolf Kadleček

      Avatar

      Ještě doplním.
      Rozíbíráte tu hru po stránce profesionální, ale do divadla chodí obyčejní lidé, chtějí něco jiného, než je v televizi. Hrát má herec, ne režisér. Dále mám pocit, že v našem rybníčku cokoliv je jiné, dostane hned 90%, ale to je doporučení specialisty – kritika který je přesycen obyčejností a klasikou. Udělejte anketu tohoto představení, u diváků dostane 40%. Koho zajímá, jak režisér využije prostor nebo jak je herec nalíčen, to jsou podružné sekundární prvky. Nebeský podružné věci vyzdvihl a důležité části v činohře upozadil. Srovnal vjemy. Vytvořil snový svět bez logických konsekvencí, ale obávám se, že to už neni činohra. Nechápu aplaus nad tímto dílkem na prknech činohry. Jak jsem již psal ano, ale jinde žádám ND o to, aby nemixovali hry pro náročného diváka z nové scény na prkna činohry. S touto nejistotou budu raději vyhledávat malá divadla, kde mám jistotu, že hrát budou herci, scéna bude upravena v rozumné míře a režisér nebude masturbovat před divákem v očekávaném výstřiku grafikonu celé scény. Bohužel Král Lear od Nebeského není hezká hra a odcházeli jsme z divadla smutní, ne naštvaní, ale smutní, že nám pan režisér zkazil hezký večer. Možná by ND mělo u her uvádět, že je to představení vhodné spíše pro kritiky (a i ti, aby je trochu strávili, museli na představení jít dvakrát). Pardon, ale divadel je v Praze dost, podruhé pujdu raději jinam než na hru, která se mi nelíbí – abych ji pochopil.
      Názor obyčejného diváka.

      27.03.2013 (16.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    22. Jitka Kučerová

      Avatar

      Byl to osudný podzimní den,
      první návštěva chlouby všech našich divadel, a také nejhorší návštěva divadla vůbec. A že jsem pro každou špatnost! Toto představení mě vysoce pohoršilo, to ani nemluvím o třiceti minutách pohledu na inkriminované místo herce Prachaře. Nejvíce mě pohoršily prvky, které ze mě dělaly ještě většího blázna než jsem. Pro člověka, který navštíví pozlacený Nároďák, je pán stříkající si holící pěnu či šlehačku na hlavu, docela číslo. Nevím, jestli jsem pochopila celé představení špatně, a neb jen špatně pochopila Shakespeara, ale jistě by se obracel v hrobu. Kdyby tato hra nevystupovala jako jeho dílo, ale pod názvem Král Liar, absurdní by mi už připadalo jen to, že se k noblesním prknům divadla nehodí. Jako fanoušek batmana ovšem oceňuji vyšperkovanost Rašilova. Ví prosím někdo, co mělo za účel kydání hadrů vidlemi v pozadí scény?

      08.05.2013 (20.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,