Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vzpomínky Matěje Kuře I

    „Legenda“ Zdeněk Potužil, jak o sobě s oblibou říká, spoluzakladatel Divadla na okraji, patřícího do z tzv. hnutí studiových divadel 70. a 80. let minulého století, vyzpovídal Zdeňka Duška z tehdejšího hereckého souboru. Ten hrál hlavní postavu v inscenaci Kuře na rožni (podle stejnojmenného románu Jiřího Šotoly). Pro generaci dnešních čtyřicátníků a padesátníků bylo sklepní působiště „okrajáků“ v malostranském klubu Rubín místem iniciačním. A Kuře na rožni jedním z múzických rituálů divadelní imaginace. Pro evokaci atmosféry představení a pro jistou spřízněnost životních postojů herce Zdeňka Duška a jeho hrdiny Matěje Kuře, českého kočovného loutkáře, tu a tam proložíme text rozhovoru krátkými úryvky z textu Potužilovy dramatizace.

    Zdeněk Dušek s Věrou Mrázkovou

    Ve školní inscenaci DAMU Nasredin – s Věrou Mrázkovou a nalepenými lýkovými vousy FOTO ARCHIV

    Doufám, že se na dnešní rozhovor těšíš jako já. Ne všichni čtenáři Divadelních novin tě ale znají – můžeš říct, kdo jsi a jaký byl tvůj divadelní osud?

    Myslím, že zázrakem je už to, že jsem se divadlem dokázal živit celý život.

    Bohatým ses ale nestal…

    To ani vzdáleně, ale šťastným u divadla být můžeš. Občas mívám pocit, že kdo nebyl u divadla, ani nemohl být šťasten. Každý si ale štěstí převažuje podle svého.

    V kolika divadlech jsi hrál?

    V jedenácti. Začínal jsem v Příbrami, přes Prahu do Ústí nad Labem a zase zpátky a ještě dál. Kočovnej herec, ale jenom trochu.

    Jaká byla tvoje životní role?

    Jedna z nejkrásnějších a určitě životních byl Matěj Kuře v Divadle na okraji. Můj osud se tam začal formovat jiným směrem. Mohl jsem si zahrát pravýho, prapůvodního, poctivýho komedianta, co se jako nomád protlouká od štace k štaci a osud mu dává ty nejhorší rány.

    Kuře Dnes poprvé a pouze jedenkrát hraje se Nevěsta z pekla aneb Doktor Faust, komedie pro velké i pro děti, s pimprletem, čertem a mořskou havětí…

    Hlas Dnes poprvé a jedenkrát? Že ty sis, Matthias, vybíral? Podle toho, co po tobě zůstalo, sis v životě moc nevybíral, nemám pravdu? Co?

    Kuře Mně je to všechno už dost jedno, víš? Nech mě hrát!

    Hlas Inu… budeme se snažit. Ty ses taky snažil.

    Kuře Já se nesnažil!

    Hlas Měls přece poslání.

    Kuře Já? Přeskočilo ti? Neměl jsem ani rukavice.

    Hlas Každý má poslání.

    Kuře Kozla. Poslání má první tragéd. Já jsem byl…

    Hlas CO?

    Kuře NIC. Já jsem jenom tak chodil.

    Hlas PROČ?

    Kuře Proč se chodí? Přece aby bylo veselo.

    Vraťme se k tvému životu. Odkud ses vzal? Co maminka, tatínek?

    Oba se vyučili jako obchodní příručí. Tatínek se stal úředníkem státní správy, maminka byla rodičkou – měli pět dětí. Žili jsme v Obecnici na Příbramsku.

    Tatínek zůstal po celý život úředníkem?

    V podstatě jo. Před válkou, po válce. Samozřejmě, že byl ve straně.

    A tys byl ve straně?

    Nikdy, nikdy jsem tam nevstoupil a ani jsem o to nestál, protože mi to přišlo dost divný, ti straníci. Prvně jsem se s nimi setkal v příbramském divadle, mladí lidi, pro které bylo to členství výhodný. Ani později na škole jsem k nim necítil žádné sympatie.

    Tví rodiče ti přišli také něčím divní?

    Moji rodiče k těm divným nepatřili – byli úplně normální, protože ani nemohli jako ti herci ze členství nijak profitovat.

    Matěj Kuře

    V titulní roli potulného komedianta Matěje Kuře v Potužilově inscenaci Kuře na rožni (Divadlo na okraji) FOTO ARCHIV

    Jak jsi vůbec čuchnul k divadlu?

    Přes ochotníky v padesátých letech. V Obecnici vedl soubor předválečný režisér pan Vohradský – na repertoáru měli Sirotka od Kvapila. Posadili mi na hlavu zrzavou, aspoň sto let starou paruku, která tak intenzivně voněla mastixem a pudrem, že ve mně probudila touhu u divadla zůstat, ačkoli jsem ještě žádné představení snad neviděl. Všichni ti ochotníci si strašně rádi lepili vousy, tmelili nosy, asi si pak připadali tak zamaskovaní, že je nikdo nepozná, a oni se tedy nemusí stydět. Zároveň se chtěli na veřejnosti ukazovat a předvádět, to je až mile vzrušovalo.

    Co tě to ale napadlo se pokoušet o DAMU?

    To kdybych věděl. Absolutní nesmysl, mladičký ochotník odněkud z Obecnice, však jsem se taky napoprvé nedostal. V Příbrami se ale v roce 59 otevíralo divadlo, kde jsem nastoupil coby jako kulisák, což jsem ale pochopil až ve chvíli, kdy mi šéf techniky řekl: Dušek, neseďte tady a jděte vozit postele. Pak mě ale přidělili na zkoušku, kdyby režisér něco potřeboval. Zkoušel se Poprask na laguně a mě hrozně překvapilo, co je to opravdický divadlo, jak se všichni zaobírají každou větou v textu, hledají, prostě něco docela jinýho než u ochotníků. Já třeba ani netušil, čemu říkají gag. Další den jsem šel na zkoušku zase, tak strašně se mi to líbilo, až jsem začínal chápat, o čem je řeč. Na DAMU jsem se pak znovu hlásil až po půlroční přípravě s mladými příbramskými herci – Pavlem Bártlem a Vláďou Tomešem.

    S kým jsi chodil na DAMU?

    Třeba s Vladimírem Pucholtem, Marií Poslušnou, Josefem Laufrem, Karlem Meisterem, Standou Šárským, Jardou Pešicem, Janou Březinovou, mou pozdější ženou, nás bylo opravdu hodně, snad pětadvacet v prvním ročníku. Učila nás Libuše Havelková, Ladislav Pešek a od druhého ročníku až do konce Leoš Spáčil. Hlavně Peška jsem měl moc rád, to byl zvláštní herec. Pozval nás do Tyláku na Revizora a o pauze i na jeviště, kde jsem potkal hereckého boha Pivce. Pešek měl v padesáti skvělou fyzičku, bez potíží přeskočil na scéně nějaké sofa, a chodil švihácky oblíkaný, šátečky a tak. Jednou jsem taky přišel s uvázaným šátečkem a on mě pochválil: Dobře, Dušek, dobře. Aspoň za šáteček, protože brzy ze školy odešel. Absolventské představení Loupežníka s námi úžasně nazkoušel režisér Jaroslav Dudek. Standa Šárský hrál Loupežníka, Mimi Marie Poslušná, Jana Fanku a já nejstaršího Šefla. Už tenkrát jsem měl vousy, i když se to nesmělo; jediný Felix le Breux je měl, a pak samozřejmě Werich. No a po škole to bylo jednoduché rozhodovaní: Jana dostala nabídku do Příbrami, měli jsme dvouleté dítě, tak jsem tam chtěl jít s ní. To se psal rok 65 a mou první rolí byl Charley v Charleyově tetě.

    Takže hned hauptka. Pěkný návrat bývalého kulisáka. Co si dnes myslíš o řemesle kulisáka?

    Je to dobrý život, každý den se stavěj jiný kulisy. Mně to přišlo nádherný: měkkej vrtík, šprajc, klíč, dnes jsou vrtačky a rozvrtá se podlaha, tenkrát se dával do jedný díry ten samý vrtík. Znamenalo to přivrtání šprajcu, což je opora, dřevěná nebo kovová. Měli jsme takový háky, kam se ten šprajc zasunul, a vrtík se ohnul do podlahy.

    Co nám řekneš o tahu, anebo jak se slangem říkalo závaží, nebo s čím se tehdy pracovalo v dílnách?

    Tahy jsou hrozně důležitý, v Příbrami, kde je jedno z největších jevišť v republice, je využívali, takže na zájezdech to bylo svízelný. Závaží je snad cihla, no a v dílnách se vše vyrábělo ze dřeva, až pak přišel polystyrén, co se natíral. S kulisákama jsem se vždycky kamarádil, i jako herec, bez nich nejde u divadla existovat.

    Hlas V bitvě u Marenga 14. července 1800 se infanterista Matěj Kuře ztratil, neznámo kam. Mrtvola nebyla nalezena. COS DĚLAL V ITÁLII, AHA, PAMATUJEŠ? BENÁTKY?

    Kuře Vskutku jsem okouzlen. Jste překrásná dáma a zasloužíte si býti milována. Amor vincit omnia! Pojďte, má spanilá, na pár šálků kávy do mé komnaty.

    Arlecchina Nezměnil ses, pollo.

    Kuře Třeba bych u vás chvilku zůstal. Nechá si mě tu?

    Arlecchina Co umíš?

    Kuře Nového? Střílet. Já jsem voják, arlecchina. Infanterist.

    Arlecchina Utekls? Odkud jdeš?

    Kuře Přímo od Marenga. Měl jsem tam bitvu.

    Arlecchina A vyhráls?

    Kuře Ani nevím. Bylo málo času. Spěchal jsem. Za vámi, kněžno. Ztrhal jsem stádo koní. Nechá si mě tu?

    Arlecchina Běž domů, pulcino. Tady to pro tebe není. Máš sedět doma.

    Kuře Mé panství v Čechách obléhají vojska, hraběnko. Vypadla jsi z necek? Já jsem zběh!

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Vzpomínky Matěje Kuře I

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,