Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vzpomínky antihrdiny (No. 7)

    Pokračujeme s ukázkami ze vzpomínek herce a bývalého uměleckého šéfa Divadla na provázku a HaDivadla a vedoucího Studia Marta, jež právě vydává nakladatelství Barrister a Principal. (Předchozí díly nejdete v rubrice Paměti, záznamy a deníky nebo v sekci Seriály a blogy.)

    Pod rudými prapory

    Protože jsem neměl určenou místnost, kde bych své kosti složil, poflakoval jsem se chodbami a nakukoval do učeben. Před aulou jsem si připomenul své poslední setkání s profesorem Antonínem Kuršem.

    Antonín Kurš (1901-1960). FOTO archiv HD Jihlava

    Bylo to někdy v červnu 1959, čekal jsem právě tady, ve vojenské uniformě a s krátkým ježečkem na vylepané hlavě, na výsledek talentové zkoušky. Věhlasný pedagog vyšel z vysokých dveří, zakoukal se na mě a nepříjemně tvrdě řekl: Tohle že je hérec? Tohle že jsou vlasy? Nechat dorůst! Na podzim vás chci vidět normálního.

    Když jsem koncem října nastoupil do výuky, bylo mi sděleno, že náš herecký ročník povede profesorka Lola Skrbková, protože šéf katedry Kurš během prázdnin zemřel.

    Lola Skrbková (1902-1978). FOTO archiv CSFD

    Paní Lola byla jednou z vůdčích osobností slavného Burianova Déčka, výtečná filmová herečka a skvělá pedagožka, která si mě oblíbila. Často mi říkala, jakou mám pěknou maminku, a nabádala mě, abych na ni nezapomínal. Maminka je to jediné, co člověk na světě má… Na hodinách mluvy nebo uměleckého přednesu mi vyprávěla, jak byli u Buriana všichni levicoví, jak jim kvůli tomu hitlerovci zavřeli divadlo a jak přišlo do divadla gestapo zatknout jejich šéfa. Barvitě povídala o svém působení v inscenacích Osvobozeného divadla: Byl tam režisér Frejka, hrál Emil František a dělaly se nádherné věci, jenomže pak přišli Voskovec s Werichem, chytří a tvrdí hoši, tak jsme z Osvobozeného odešli… Hezky mluvívala o Frejkově divadle Dada, a když měla dobrou náladu, tak mi přednášela pasáže z Nezvalovy Manon, z Máchova Máje nebo vysvětlovala princip Burianových voicebandů…

    Byl jsem nadšen a snažil jsem se dělat vše, co po mně chtěla.

    E. F. Burian (1904-1959). FOTO archiv

    Několikrát mi připomenula mou podobnost s E. F. Burianem. Do mé první role na prknech studentské Marty v inscenaci Milenci z kiosku, do otce Simonida, mi nechala pod nos nalepit huňatý knír. Abych prý byl jako Emil František. Když jsem na ročníkových zkouškách přednášel Burianovu povídku o bídě stolařského učedníka, zářily paní Lole oči štěstím. Jardo, Efík by měl z tebe velkou radost!

    Paní Lola byla zároveň i tvrdým strážcem majáku komunismu. Jak někdo sáhl na rodnou matičku stranu, bylo zle. Odnesli to mnozí, své dostal i správce Marty, žvatlavý dobrák děda Ošťádal.

    S paní Lolou jsme totiž nastudovali k výročí vzniku strany úderné recitační pásmo se zpěvy a předvedli jako semestrální práci v aule. Děda Ošťádal spolupracoval na Bayerově ulici s uličním výborem strany i s místním klubem důchodců, a protože se chtěl pochlubit, jak to v Martě dobře kočíruje, uspořádal pro ně večer avantgardní poezie: Tužku, všiči še dajó do gala a pšindó šem jak do koštela. Uvidíš. To pášmo, čo šte nažkóšali š profešorkó Škrbkovó, ši tady švihnete. To je tutovka. Rudé bášničky, rudé píšničky, to bude žrádlo, ty revolučionáži! Dyž ši dáte žáležet, budete mět šukčeš! Já še tak štrašně těším, že še šnad ani nedošpím. A jak že še to vlaštně menuje? No, to pášmo

    Pod rudými prapory, pane Ošťádal.

    A nežíkej, tak Pod rudéma fanglama. Výštižný titul. To byšte tady měli hrát furt. To by byl, Tužku, nával. Každé deň.

    Pod rudými prapory… FOTO archiv

    V den dé jsme na marťanském jevišti nastoupili do trojúhelníkové formace, za klavír se usadil kolega z hudebního oddělení, vynikající improvizátor, student Arne Linka, a před nás na forbínu nakráčel do smokingu napasovaný děda Ošťádal. Lidé v sále začali tleskat. Děda Ošťádal vytáhl z kapsy černého saka brýle, nasadil si je na nos, pak z jiné kapsy vydoloval papírek a zašermoval rukama: Tož, šoudružky a šoudruži, šu rád, že šte tu. Naše šoudružka Lola Škrbková še švéma študenty připravila pro váš pášmo. Nažvala ho veliče důštojně… Včil to, herdek, nemožu přečíst. Počkéte… Takto, Pod rudéma žávěrama. Vlaštně né, Pod rudými žávěry. Pšeju vám veliké umělečké žážitek. Děčka, špuštite to!

    Martou se rozezněly velebné akordy, my se přidali a pak už bez problémů celé pásmo odmluvili a odzpívali. Závěrečnou píseň Stále vpřed, stále vpřed, stále vpřed… s námi zpíval i děda Ošťádal. Společně s ním jsme se ukláněli, diváci plácali, děda zatáhl oponu. Jenže návštěvníci se nerozcházeli, tak se děda protáhl oponou a řekl: Tož to je všečko, lidi, běžte dom! Už nič víč nebude! Šlyšíte? Běžte, běžte! Šakra, vžbuďte še, už je koneč!

    Doba sametová

    Na katedře mě uvítala tajemnice PavlincováTo je dost, že se ukážete. Pořád sem někdo volá, že je vás zapotřebí. Paní Hršelová je nervní, neví, co s uložením kostýmů, do skladu zatéká a vy nikde. To víte, ona to rozhodnout nemůže. A pan Holubář vám chce vysvětlit návrhy na zakoupení mixpultu a osvětlovacího přístroje. Měl byste si zajistit svou kancelář s telefonem, nejlépe v sídle techniky na Bayerově. Chci se vás již delší čas dotázat, vy nemáte ve svém bytu telefon? Ne? Tomu nerozumím. Deset let ve funkci šéfa dvou divadel, a vy jste bez telefonu?

    Na telefon jsem neměl peníze. Ono také získat přístroj a linku nešlo tak jednoduše…

    Ale no tak, Jardo, dnes už se přece telefon získat dá. Musíte se více starat. Zajděte za kvestorskou, jistě vám pomůže. Doktorka Pavlincová vstala od stolu: No a teď musím do výuky. Zaskakuji za dva odešlé a k tomu vyučuji své dva předměty.

    Ladislav Lakomý (1931-2011). FOTO archiv

    Sotva odešla, vstoupili do sídla katedry tři pedagogové. Okamžitě mě spatřili a šušky, šušky. Vyrozuměl jsem, že rektorka oznámila vznik divadelní fakulty a že zajišťuje vhodnou osobu na funkci děkana. Herec Ladislav Lakomý si z věšáku sundal baloňák, rozloučil se a s úsměvem odešel. Vyrazil jsem na chodbu za ním: Pane Lakomý, nevíte, kdo by měl být děkanem?

    Pan Lakomý pozbyl úsměv: Nevím, Jardo, nevím, opravdu nevím.

    Vy byste byl dobrý děkan.

    Děkan! Nechci. Mám své práce víc než dost. Nepotřebuji být děkanem

    /Pokračování v pátek 21. prosince/

    Jaroslav Tuček. FOTO archiv


    Komentáře k článku: Vzpomínky antihrdiny (No. 7)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,