Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vzpomínky antihrdiny (No. 5)

    Pokračujeme s ukázkami ze vzpomínek herce a bývalého uměleckého šéfa Divadla na provázku a HaDivadla a vedoucího Studia Marta, jež právě vydává nakladatelství Barrister a Principal. (Předchozí díly nejdete v  rubrice Paměti-záznamy-a-deníky nebo v sekci Seriály a blogy.)

    ///

    Dádulička, Peter a létající bágl

    V jedničce před námi se otevřely dveře a z nich vylétl bágl. Sletěl do příkopu, odrazil se a kutálel po stráni. Za ním letěl kastrol, pak kufr. Ukázala se Dáduliččina hlava, ale tu vtáhla dlouhá ruka do auta. Pak ještě letěl spacák…

    Dádulička Alena Ambrová s dětmi na zahradě Biskupského paláce, Divadlo v pohybu II, 1982. FOTO JIŘÍ DOBROVOLNÝ

    Havrda přibrzdil: Co se děje? Vidíš to taky? Co mám dělat, mám zastavit?

    Ne, objeď jedničku, víš, že jsem placený za vedení! Oni nás dojedou.

    Havrda šlápl na plyn, kolona také. Kabinou se rozlehl hlas Jennifer Rush zpívající píseň Síla lásky.

    Po dlouhé chvíli se Havrda ozval Peterkovým hlasem: Rozumíš tomu, Havrdo? Jedu, jedu a zčistajasna Dádulička začne házet ze dveří bágle. Řvu na ni, pičo, čo to robíš? Dyť to budeme potřebovat. A ona že dobře, že pro to skočí! Jarošu, rozumíš tomu? Toto je na hlavu. Já se z toho poseru! Havrda se řehtal jako houpací kůň. Jennifer dozpívala, Havrdovi se spustily slzy. Vytáhl kapesník, sundal brýle, zpomalil…

    Jeď dál, nic se neděje. Je to jenom taková malá krize vztahů lidí středního věku.

    A doprdele, jdeš na to odborně. Dádulička se asi chce vdávat. Když už mají v Brně tu malou holku…

    Jakou holku?

    No teda, ty zas hovno víš. Tak to je ťažké, Jarošu, nula bodou!

    Přece jenom zastav. Uděláme pauzu!

    Po půlhodině jednička dojela a zařadila se na konec kolony. Nasedli jsme a pomalu vyrazili. Dalších devět škodovek také.

    Havrdo, je to na nás, držíme směr Pskov. Zabloudit nemůžeme.

    Havrda pustil směs ruských hitů, co chvíli zakroutil hlavou a peterkoval: Chápeš to? Chápeš to? Věrná Dádulička a teraz bunt! Ale za to možeš ty, Jarošu, kdybys Dáduličke vysvětlil, že sa režisérovi nesmí nic vyčítat, že Peterko je bůh, ale to ty ne, ty pořád jenom perestrojka, perestrojka, a co s tím včíl budeme dělat?

    Když jsme se dochechtali, řekl jsem: Je strašně těžké něco vymyslet. Peter mně vyprávěl, jak na jednom výjezdu do Polska si napsal do zápisníku osnovu pro výchovu herců souboru, každý musí umět jednu řeč, umět hrát nejméně na jeden hudební nástroj, soubor by měl mít živou kapelu. Každý herec musí zvládnout žongláž a pantomimu… Pak to chtěl realizovat, jenomže ostatní režiséři to z praktických důvodů zahráli do autu, protože Provázek není jenom Scherhauferův. Takže něco vymyslit je jedna věc, a realizace je věc druhá. Přinutit všechny okolo, aby dělali, co tys vymyslel, je strašně těžké. To máš jako s tou perestrojkou.

    Jarda Havrda zapeterkoval: Co to meleš za pičoviny, můj milý? Já mluvím o Dáduličke a ty patleš žongláž s perestrojkou. Jarošu, Jarošu!

    Motor hučel, zamyslel jsem se.

    Alena Ambrová (4.12.1955 – 20.12.2010). Původně se chtěla stát baletkou, ale po přetržení šlachy se zaměřila na herectví. Roku 1974 absolvovala balet a experimentální oddělení Státní konzervatoře v Brně. Tři rokystudovala na pražské DAMU (1974 – 1977). Už za studií od roku 1973 hrála v Divadle Na provázku, kde se nakonec stala řádnou a kmenovou členkou (1977 – 2010) a zůstala v něm až do konce svého života. FOTO archiv DHNP

    Alena Ambrová přišla do Provázku z brněnské konzervatoře, kde studovala balet. Obrovský taneční talent. Jenže úraz achilovky, operace a s luftúrami byl konec. Začala v Provázku hrát. Líbila se, režisér Scherhaufer ji obsazoval do všech svých inscenací. Objevil v ní půvab, divokost, smysl pro komiku i spřízněnost myšlení. V sedmdesátém osmém byla nastudována inscenace jednoaktové hy Bertolta Brechta Maloměšťákova svatba jako cirkusová show. Do hlavní role nevěsty byla Scherhauferem obsazena mladičká, ohebná Alenka. Partnerem jí byl již tehdy výtečný herec Oldřich Navrátil. Jejich výstupy naplnil režisér pohybovými špílci i obtížnými baletními prvky. Při zvedané figuře ženich uklouzl a nevěsta se zřítila na podlahu.

    Jarošu, představ si to strašné neštěstí. Úplně rozmlácená huba! V nemocnici museli Dáduličke sdrátovat čelist, zasazovat zuby, půl roku se hojila! Musela sa učit znovu mluvit! A nevzdala to, Jarošu. To je herečka, co? Ženský komik! Mět v souboru takový poklad je štěstí, Jarošu. To tady nedovedou docenit. Rozumíš, ona je výjimečná. A holt smolař. Tata sa jí udusil při požáru brněnského dabingu v Typosu, chtěli ji do moskevské baletní školy, nevydržela jí noha, začala hrát, partner jí rozbil hubu. Vybrala si ťa, váž si toho, budeš u ní hrát doktora. Šak víš, že ti ináč neřekne než doktore

    Měl jsem bílý doktorský plášť a vstupoval do Alenina snění jako stín…

    ///

    Není ti líto, že nehraješ?

    Jiří Pecha a Bolek Polívka v šatně Divadla na provázku, červen 1982. I tam žonglovali… FOTO IGOR ZEHL

    Dvanáctsettrojka vrněla ve vysokých otáčkách, kolem krajina, kde se oči nemají čeho zachytit. Čumím a nehýbu se. Šetřím tělo. Nemyslím na nic.

    Havrda řve: Hergot, seš mrtvej? Ptám se tě počtvrté — není ti líto, že nehraješ? Pamatuju tě z Mahenky, byl jsi dobrý herec, výborný…

    Když jsem nastoupil do Provázku, tak jsem možná hrát chtěl, ale brzo jsem zjistil, že jejich hraní je trochu jiné kafe. Rád se na Provázky koukám a mám radost, jak jim to jde. Jejich herectví je vyšší klas. Hrají ve vysokém tempu, žonglují, stepují, zpívají, kadence mluvy je úžasná. To chce denní trénink, Havrdo, a na to nemám čas ani sílu. Tak si vždycky stoupnu někam za sufitu a koukám se. Napadá mě, že to koukání je vlastně jediné pozitivum, co z toho šéfování mám. Zadarmo a kdykoli se můžu dívat na skvělý kumšt.

    Pokud není na blízku Šery! Mám pravdu, Jarošu?

    Havrdo, víš, že dívat se je někdy i lepší. Koukám na tebe, jak ti to jde, jak skvěle řídíš, věřím ti a jedeme oba. Představ si, že bych měl šoférovat já, tak to se nehnem z místa.

    Pravda, pravda, můj milý, chechtal se Havrda.

    Nebo jinak, představ si, že by vedle tebe seděl Peterko a pořád ti přikazoval: dej tam trojku!

    Víc plynu, vole, drž ten volant pevněji, zapni stírače, stírej… peterkoval Havrda.

    Herec musí být rád, že ho režisér obsadí, že mu dá roli. Hercova závislost na režisérech je mnohem větší než na nikotinu nebo alkoholu. Herec musí být vlezlý, o to tu běží, milý Hamlete. Dej pokoj, mám hraní dost! Lepší je se dívat!

    /Pokračování v pátek 14. 12./

    Jaroslav Tuček. FOTO archiv


    Komentáře k článku: Vzpomínky antihrdiny (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,