Divadelní noviny Aktuální vydání 5/2025

Kulturní měsíčník pro divadlo a jiné umělecké obory

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

5/2025

ročník 34
28. 5. 2025
Můj profil

Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

VZPOMÍNKA: Okouzlená duše Marie Tomášové

Marie Tomášová, líbezný zjev českého poválečného divadla, první herečka Krejčova Divadla za branou, odešla dnes v požehnaném věku devadesáti šesti let.

Věrně stála po boku svého životního partnera režiséra Otomara Krejči i v době, kdy bolševický režim slavné divadlo zlikvidoval. Oba dva se nikdy nesmířili s tím, že i v dobách svobody bylo jejich divadlo znovu zavřeno, nebyly na něj peníze. Nebylo to spravedlivé tím spíš, že Krejčovo polistopadové Divadlo za branou II. bylo i přes všechny výtky scénou výrazného režijního stylu a tématu. Kdo Krejčovi vzal divadlo, sáhl mu na život, řekl kdysi jeho životní souputník a dramaturg Karel Kraus a vyjádřil tak jeho trauma, které se opakovalo. Po listopadu 1989 už stát Divadlu za branou nedal šanci. A jak trapné bylo chtít po sedmdesátiletém režisérovi, aby jako první zakoušel transformaci divadla na podnikatelský subjekt. Po Krejčově smrti se Marie uzavřela do sebe a osobně mi řekla, že se k jeho osudu a všem peripetiím kolem něj i divadla už nikdy nebude vyjadřovat. Před sedmi lety vydala knížku s názvem Věřit napsaným slovům, koláž poskládanou ze vzpomínek, něco jako otisk duše. Vroucí, okouzlené, něžné, čisté a oddané. Její vzpomínání má zvláštní básnivost a až jímavé citové zabarvení, je v něm nepochybně ukrytá celá její senzitivní osobnost. Také její zvláštní dar, o němž mluvil i Josef Topol, a sice čistota a upřímnost, které dokázala tak přesvědčivě přenést i do svých rolí.

Jako Ofélie v Hamletovi (1959) Foto Archiv ND

Narodila se ve vesnici Dobrovice nedaleko Mladé Boleslavi a objevovala svět v tragické době protektorátu. Zbožňovala své rodiče, zejména otce, a jeho náhlá předčasná smrt ji zastihla jako studentku DAMU. Už za studií na DAMU (1948–1952) úspěšně hostovala v Národním divadle – hrála Aňu v Čechovově Višňovém sadu a prokázala svůj talent pro psychologické herectví, poloha mladé tragické hrdinky se napříště stala její doménou. Ještě na DAMU se potkala s mužem svého života, režisérem Otomarem Krejčou. Bylo to osudové setkání a v Národním divadle se brzo zařadila mezi „jeho“ herce, stala se jeho múzou. Ve svém „nezakázaném životě“, jak sama označila dobu do roku 1972, kdy komunisté zavřeli Divadlo za branou. Byla vždy oddaná, nesobecká, věrná svému krédu. „Ať to působí naivně, nebo hloupě… vím, že skutečná láska – je naprosto důvěřivá a bezvýhradná. A je už z podstaty obětavá. Vnímala jsem to u své matky,“ napsala.

V titulní roli Julie v Krejčově inscenaci Shakespearově dramatu s Janem Třískou (Romeo). Foto Archiv ND

V Národním hrála v důležitých Krejčových inscenacích – Zuzku v Hrubínově Srpnové neděli (1958), Ninu Zarečnou v Rackovi (1960), Irenu v Topolově Jejich dnu (1959), Olgu v Křišťálové noci (František Hrubín, 1961). V roce 1963 se stala idolem své generace, když hrála titulní roli v Shakespearově tragédii Romeo a Julie. Jana Třísku měla nesmírně ráda, byl to její nejmilejší partner na jevišti a velmi ji zasáhla jeho tragická smrt. Spolupracovala i s jinými režiséry, byla například Ofélií v Pleskotově Hamletovi s Radovanem Lukavským. V Národním ještě hrála další velkou roli – Marii v Topolově Konci masopustu (1964). Pak už přichází její sedmileté intenzivní působení v Divadle za branou, otevřelo se rolí, kterou jí Josef Topol napsal na tělo – Évi v Kočce na kolejích opět s Janem Třískou, následovala Máša ve Třech sestrách (1966), Ela v Topolově Hodině lásky, titulní role v Sofoklově Antigoně (1971), Máša v Rackovi (1972). Pak se už musela obejít bez divadla, což i pro ni bylo velice těžké.

Marii Tomášovou jsem poznala na počátku devadesátých let, a když jsme se pak potkávaly, připomínala mi Olgu Scheinpflugovou a její trpké poznání, že v divadle nikdy nikdo nikoho nepostrádal. Ji spasila Lyra Pragensis, která se pro ni stala záchrannou kotvou. Mohla se vrátit ke své lásce – uměleckému přednesu – a díky vrozené muzikálnosti i k melodramu. Ale dvacet let, kdy nemohla stát na jevišti, pro ni bylo krutých. Vracela se těžko, s vědomím úplné ztráty jistoty. Do obnoveného Divadla za branou vstoupila v roce 1991 rolí Raněvské ve Višňovém sadu a po třech letech se s ním rozloučila Ilsou v pozoruhodné Krejčově inscenaci Obrů z hor.

Marie Tomášová při přebíraní Ceny Thálie Foto CT

Marie Tomášová byla především divadelní herečka a divadlo jí přineslo slávu. Její filmové role nejsou tak podstatné. Přesto server iDNES přinesl její nekrolog pod stupidně bulvárním titulkem hlásajícím, že byla Annou proletářkou ve filmu, a ještě navodil dojem, že snad byla životní partnerkou Jana Třísky. Marie Tomášová se titulní rolí v tendenčním filmu podle Ivana Olbrachta trápila, přijala ji pod tlakem jako mladičká studentka, a když dostala scénář, šla roli vrátit, ostatně komunisté právě zavřeli jejího strýce. „Bylo to proti mému přesvědčení. Rozhodla jsem se, že ve filmu hrát nebudu, s odůvodněním, že chci studovat a že dávám přednost divadlu. Samozřejmě že mě prohlédli, řekli, že odmítám roli z politických důvodů, dovedli mě k řediteli Barrandova a musela jsem podepsat, že odmítám. Proč odmítám, na to jsem nebyla zvědavá, ostatně pro slzy bych to byla stejně nepřečetla – měla jsem strach, že mě vyhodí ze školy. Asi rok a půl jsem měla pokoj. Když se nakonec rozhodlo, že se točit bude, přišli na mě znovu. Škola souhlasila, roli mi započítali jako absolventskou práci,“ líčila v rozhovoru pro Lidové noviny, jakému tlaku byla vystavena.

Marie Tomášová hrála v divadle ženy hledající lásku, zmatené, bojující i prohrávající. Říkala, že nejbližší jí vždycky byla ta, kterou ten večer hrála. „A jako není možné litovat se, když v životě trpím, není ani možné litovat postavu, kterou právě hraji. Stránky deníku z období, kdy trpíme nejvíc, zůstávají prázdné.“ Nerozlišovala, jestli to byly postavy současné, nebo z minulosti. „Není příběh Niny Zarečné, nebo Ofélie, nebo Julie, Máši ze Sester, Máši z Racka současný? Co z milostných příběhů těchto žen se neopakuje v nějaké obměně? Odložíme-li věci nepodstatné, různé časovosti, poměry, zůstane od věků do věků stejný člověk.“ Připustila však, že měla mimořádné štěstí, že Josef Topol, stejně jako František Hrubín, psal ženské postavy tak, že se za ně mohla vydávat na jevišti.


Komentáře k článku: VZPOMÍNKA: Okouzlená duše Marie Tomášové

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*



Obsah,