Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
VZPOMÍNKA: Jiří Bartoška o divadle s Evaldem Schormem
Následující text vznikl jako interview s Jiřím Bartoškou do vzpomínkové publikace 21. ročníku festivalu Finále Plzeň Mlčenlivý host Evald Schorm. Sešli jsme se v březnu 2008 v prostorách MFF Karlovy Vary v Panské ulici, oba ze sebe navzájem trochu nervózní, ale za půl hodiny jsme byli hotovi, řekli si i několik osobnějších věcí a já pak jeho vzpomínání přepsal jako čistý monolog, své otázky jsem vynechal. I dnes mám za to, že nejde jen o vzpomínku na osobnost Evalda Schorma, ale také o autentickou reminiscenci vlastních Bartoškových zejména divadelních počátků, se vší otevřeností a sebekritičností. A zdá se mi, že v záplavě hlasů při Barťákově odchodu by měl zaznít také jeho vlastní, byť už starý skoro o dalších dvacet let od Schormovy smrti. Doplnil jsem jen mezititulky.
O Evaldovi jsem mluvil tolikrát, že mám pocit, jako bych už jenom plácal veslem do vody. Byli jsme přátelé – když s někým pracujete na dlouhou trať, což je divadlo vždycky, nemůže mezi vámi přátelský vztah nevzniknout.
Karel Heřmánek a Jiří Bartoška v inscenaci Schormových Bratrů Karamazových Foto Karel Meister
Měli jsme to štěstí, že Evald měl to neštěstí, že nesměl točit, ale mohl aspoň dělat divadlo na oblasti. Přišli jsme v roce 1972 z brněnského Divadla na provázku do Činoherního studia v Ústí nad Labem, a tam jsme se s ním potkali. Pro něj šlo samozřejmě jen o náhradu a nebyl v dobré náladě: člověk v rozletu, a najednou jako by jen dojížděl. My jsme to na něm ale nepoznali – to až později, po letech, když jsme společně přešli do Divadla Na zábradlí a věděli o sobě už víc, jsme pochopili, že to pro něho nebylo nejšťastnější období.
Nebyli jsme zrovna Don Perignon
Pro nás znamenalo setkání s Evaldem úplně novou zkušenost: setkali jsme se s filmovým režisérem, který i na divadle pracoval filmovým střihem. Když jsme dělali Profesionální ženu (1975), Evaldovu vlastní dramatizaci románu Vladimíra Párala, bylo to úplně jako ve filmu: pršelo, najednou svítilo sluníčko, někdo měl lyže na nohách a vzápětí z něho bylo prase. Evald navíc využil toho, že divadlo jsme sice ještě moc hrát neuměli – to se na škole nenaučíte, to přinese až praxe –, ale nebyli jsme v Ústí ničím rozptylováni, žádným dabingem, televizí.
Dělali jsme divadlo v tom nejčistším slova smyslu, a byť jsme měli ještě všelijaké technické nedostatky, z jeviště bylo asi vidět, že chceme opravdu hrát. To mělo právě v sedmdesátých letech obrovský úspěch, protože tehdy řada divadel ustrnula v pouhých šablonách a nástěnkách k výročím. Proti tomu bylo ústecké divadlo dočista jiným světem, a navíc jsme měli šanci hrát třikrát čtyřikrát do měsíce i v Praze. Nebyli jsme zrovna Don Perignon, ale aspoň třeba čerstvě otevřený sekt Venuše.
Evald byl pro nás bůh, velký filmový režisér, a s námi to uměl. Používal taktiku, která každému herci samozřejmě konvenuje: „Děti, vy už víte o té roli víc než já, vy už to máte v rukou…“ – „Co budeme dělat, já nevím…“ – a přitom přesně věděl, kam to chce dotáhnout. Příjemná maska, ale když ji dneska zpětně vyhodnocuji, vlastně trošku podvodná – to bylo to jeho jihočeské: „Jářku, co s tím budeme dělat?“ Měl jednu nevýhodu: neuměl nikomu říci, co zrovna dělá špatně, byl ke všem hodnej. Viděl jsem ho jen jednou rozčíleného, když jsme v Ústí zkoušeli Diogena cynika (1974). To mu ruply nervy, na scéně byly takové malé plůtky, a on je rozkopal. Dneska se mi to zdá skoro neskutečné.
Všichni jsme byli naladěni na stejnou strunu
Mně osobně víc později vyhovoval režijní styl Jana Grossmana – ten víc úkoloval. Evald neúkoloval, ale zase uměl vytvořit dokonalou atmosféru. Grossman vytýčil poměrně úzké mantinely, a v nich vám dal svobodu. U Evalda naopak byly ty mantinely velmi široké.
Když jsme zkoušeli Jakuba a jeho pána (1975), nevěděli jsme, že autorem dramatizace je Milan Kundera, bylo nám ale jasné, že ji nenapsal Evald. „Schůdky, odpočívadlo, záclonky“ – takhle Evald nepsal, nikdy. U něj se věci teprve společně hledaly, kdežto důkladnost Kunderových scénických poznámek trošku připomínala hry Václava Havla. Havel také přesně předepíše, kolik schodů kde má být, kolik dveří a které mají mít špehýrku. Skutečné autorství hry jsme se dozvěděli až časem, kdy už bylo možná veřejným tajemstvím a kdy myslím věděli už i ti nahoře, že hru nenapsal Evald.
Karel Heřmánek a Jiří Bartoška v Schormově inscenaci hry Milana Kundery Jakub a jeho pán Foto archiv Divadla Bez zábradlí
O režimu se moc nevyjadřoval, nebylo to potřeba, všichni jsme byli naladěni na stejnou strunu. Ale občas jsme od něj slyšeli skvělé hlášky. Nikdy nemluvil sprostě, nebyl vulgární, tak si dovedete představit ten šok, když jednou prohlásil, že „jediný, co drží dělnická třída pevně v rukou, je pták při chcaní na hajzlu“. Jiný jeho pověstný výrok zněl: „Soulož, to je auto chudejch.“
Praha nás rozptýlila
Vždycky jsem měl dojem, že tak jak vypadal, se už narodil, a od té doby se nehnul o milimetr. Baret podivně posazený na stranu, kožená bunda s náplety, manšestráky, černý kabát a velká kožená taška, ve které měl tuny léků v igelitovém pytlíku a hned je rozdával: „Tohle by ti mohlo pomoct.“ Jeho zvláštním zájmem byly lidské uši, byl ucholog. Říkal: „Ale to je hezký ouško…“ a studoval každému boltce. Nevím, jak dalece to měl probádané, ale možná to souviselo s jeho hudebními zájmy a s jeho přátelstvím s dirigentem Václavem Neumannem. I divadlo proto jako by stavěl na modelu symfonického orchestru. Říkával: „Musíte hrát rychle, abyste pak mohli hrát pomalu. Musíte hrát nahlas, abyste pak mohli hrát potichu. Vždycky hrajte tak, aby když v divadle budou cizinci, vám rozuměli.“
Řekl jsem, že neuměl vytknout chyby. Dělal to jinak: „Počkejte, sedněte si…“ a vzal Seneku a přečetl kapitolu. Všichni si hned říkali: To myslí na mě… Tím docílil, že člověk byl kritický sám k sobě. Udělal obecnou připomínku, ale protože jsme ho všichni znali, že nechce věci říkat direktně, aby neublížil, aby nevnášel do souboru dusno, každý si ji vztáhl na sebe. Mělo to ovšem za následek, že jsme později téhle jeho dobroty zneužívali a vlastně mu tím ubližovali. Zejména když jsme už hráli v Praze a začali hodně točit, vědělo se, že kdo za ním přijde a řekne mu: „Hele, Evalde, já bych potřeboval v úterý v jedenáct už jít…,“ tomu odpoví: „Jó, tak jó…“ Ale myslím, že tím hodně trpěl. To v Ústí nebylo, tam jsme žili divadlem od rána do večera. Praha nás rozptýlila. Z toho byl asi rozčarovaný.
Láska je schopnost myslet na bližního
Jestli s námi někdy vysedával po hospodách? Ani v Ústí ne, protože obyčejně po zkoušce hned běžel na vlak směr Praha. Přijížděl každý den ráno, jen málokdy zůstal a nočním životem nežil. Proto taky ani nebyla příležitost k nějakým úplně osobním hovorům. Takovým blízkým člověkem byl pro Evalda asi Honza Kačer ještě z dob počátků Činoherního klubu. Ani vůči nám si ovšem žádný odstup neudržoval, kdyby za ním člověk přišel, byl by první, kdo by řekl: „Sedni si a zkusíme to vyřešit.“ Šlo spíš o to, že my jsme tu potřebu neměli. V Ústí byla parta, která žila divadlem, a že by přišel Evald, dal někomu hlavu na rameno a začal si stěžovat a pobrečel si, že nemůže točit filmy, k tomu nemohlo dojít. Na zábradlí to pak byl už kolotoč a takový fofr, že se na nic jiného ani nedalo myslet.
Z jeho pytlíku s léky jsme získali pocit, že je permanentně nemocný. Asi byl, ale my jsme to postupně brali skoro jako jakési jeho hobby. Na práci to totiž nebylo absolutně znát. Zemřel v prosinci 1988, pohřeb byl snad jen rodinný, my jsme se účastnili zádušní mše u sv. Ignáce. A zase to byl celý Evald: jako by on sám tam všechny ty lidi pozval, a když pak zasvítilo svrchu boží světlo, zdálo se, že je všudypřítomný.
„Láska je schopnost myslet na bližního,“ říkával. Křesťanská víra se u něho promítala silně do veškerého jeho jednání. Někdo říkal, že je to pokrytectví, jiní měli za to, že to byla červená nit, vinoucí se celým jeho životem. Co představuje Evald pro mě? Víte, jak to je: dobře se pomlouvá, a blbě se chválí. Evald byl vzácný člověk. Divadlo je jako koláč – když ho rozdělíte, určité procento je talent a určité procento štěstí. My jsme měli štěstí, že jsme se s Evaldem setkali, když jsme v divadle začínali. Evald nás ho naučil hrát, a to nám zůstalo, i když u toho už on sám pak nebyl. Naučil nás stejně hrát i stejně divadelně myslet.
Komentáře k článku: VZPOMÍNKA: Jiří Bartoška o divadle s Evaldem Schormem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
