Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
VZPOMÍNKA: Fréharův majstrštyk byl Mein Kampf
Režisér Jiří Fréhar zemřel dnes v Praze po těžké nemoci ve věku 87 let.
Napadá mě taková jednoduchá věta, která se ale nedá říct o každém: Jirka Fréhar byl slušný člověk a dobrý režisér. Odjakživa planul nadšením pro divadlo a tenhle entusiasmus mu vydržel i ve stáří, do divadla chodil pravidelně a měl rád mladé tvůrce a fandil jim, jako „režisér ve výslužbě“ jim upřímně přál úspěch. Ostatně naposledy jsem ho viděla na premiéře Pygmalionu na Palmovce v režii Michala Langa. Zrovna Langův styl měl rád ale i jiný, myslím, že se zájmem sledoval i uskupení CD 94. Jirku jsem poznala koncem 80. let jako režiséra Realistického divadla, později Labyrintu. V paměti mi zůstane, jak se trochu potahuje za věneček vousů a vykládá, že hra, která se mu právě dostala do ruky, je naprosto úžasná, nadchnul se vždycky a bylo to až dojemné. S Jirkou jsem přičichla k dramaturgování, i když on moc dramaturga nepotřeboval, leda tak na program, byl typ režiséra, který si všechno chtěl ošéfovat sám. Dělali jsme spolu Horváthovu hru Don Juan se vrací z války s Robertem Jaškówem v titulní roli a pak Jirka přinesl hru Dária Fo Archandělé nehrají biliár a moc ji chtěl uvést. Je to raný a u nás jen jednou uvedený text italského dramatika, ale už má všechny atributy jeho poetiky. V roce 1962 ho přeložila Eva Bezděková, byl to takový provozní překlad zřejmě i narychlo pořízený. Bylo třeba ho znovu přeložit a upravit a dost jsem se na tom nadřela. Zadávali jsme už texty písní a muziku, ale Labyrint skončil a bylo po plánech. Jirka mi ještě pak dlouho pokaždé, když jsme se potkali, říkal, že to určitě někde uděláme.
Patřil ke generaci, která měla své nejlepší období v sedmdesátých a osmdesátých letech, ale i v devadesátých letech měl na svém kontě zajímavé inscenace. V roce 1990 nastudoval Taboriho Mein Kampf, to byla jeho vrcholná režie: dokonale postavená fraška se skvělými hereckými výkony. Pojetí vtipného a hravého textu bizarně fabulující prehistorii Hitlerova vzestupu Fréhar založil na střídání žánrových poloh, vysokého a nízkého a také dbal na hereckou souhru, zvlášť dobře vyšel duel Jana Novotného, který hrál Hitlera, a Pavla Rímského jako Šlomo Herzla, jejich absurdní hovory doplňoval Leoš Suchařípa jako potrhlý filosof Lobkowicz. Fréharovi se dařilo i v nově vzniklém Studiu Divadla Labyrint, uvedl tam Claudelova Prótea jako půvabnou jemně ironickou hříčku, v kontrastu k ní adaptaci temné a existenciálně laděné Dostojevského novely Něžná. Nemohu nevzpomenout dramatizaci románu Job Josepha Rotha, kterou pořídil Michal Lázňovský. Neměla dobré kritiky, myslím si, že neprávem. Fréharovi se podařilo vytvořit sugestivní prostředí jednoduchou obrazivostí a do inscenace vtělit duchovní přesah, který novela má. Nastudování dominoval Rudolf Stärz v titulní roli, jeho výkon byl psychologicky přesvědčivý, niterný. A diváci silné emoce tohoto nastudování oceňovali.
Pavel Landovský a Jiří Fréhar v pohádce O pasáčkovi, Severomoravské oblastní divadlo Šumperk 1961 Foto Archiv JF
Fréhar se k divadlu nedostával jednoduchou cestou. Narodil se v Brně, ale jako kluk žil na severní Moravě a vychovávali ho hlavně prarodiče. Dědeček byl správce fotbalového hřiště a sokolovny, kde byl i kinosál. V dávném rozhovoru pro Divadelní noviny mi vyprávěl, jak tam trávil spoustu času, ještě ani neuměl pořádně číst a už viděl spoustu filmů. A že prý se vylíhl jako Brouk Pytlík ze dřevěného zábradlí na balkoně starého kina. Horší bylo, že ho strčili na vojenské gymnázium a to z úplně pragmatických důvodů, studium nic nestálo. Absolvoval Školu důstojnického dorostu v Kremnici, maturoval v roce 1956 a pak ještě krátce působil v Leteckém technickém učilišti. Nakonec se mu podařilo zdrhnout do civilu a rovnou k divadlu – do Šumperku jako elév, dělal tam technikáře a také hrál. S chutí a špatně, jak říkal. Přinesl mi fotku z pohádky o pasáčkovi, kde s Pavlem Landovským něco klohní v kotli. Je to úžasná fotka, dva mladí fešáci u ohýnku… Po dvou letech se přihlásil na DAMU na herectví, ale nevzali ho, tak to další rok zkusil na režii a to už dopadlo. Po škole šel do tehdejšího Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci, kde se posléze stal šéfem činohry. Od roku 1977 byl v angažmá v pražském Divadle E. F. Buriana, kde spolupracoval s dramaturgem Zdeňkem Hořínkem a inscenoval hry od klasiky až po současné texty, Bondovo Moře, Jakobowski a plukovník Franze Werfela, pár Shakespearů, třeba málo hraný Konec vše napraví, Albeeho Baladu o smutné kavárně. Také hostoval v Chebu, v Šumperku. U Burianů se ovšem nedokázal ubránit režii příšerné prorežimní slátaniny Na kůži se neumírá a také tam vstoupil do KSČ. V roce 1986 odešel do Realistického divadla, kde se již předtím dobře uvedl temně baladickou inscenací Preissové Její pastorkyně. Za rok se tam stal ředitelem a byl jím do roku 1991 až do rekonstrukce divadla. Jeho slušné vedení a podpora souboru i dalších kolegů byly důležité ve složité situaci závěru 80. let, kdy v Realistickém divadle vznikaly výrazně protirežimní kusy jako byly divadelní koláže Res publica I. a II.
Komentáře k článku: VZPOMÍNKA: Fréharův majstrštyk byl Mein Kampf
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
