Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vzory

    Člověk si mnohdy ani neuvědomuje, jak moc ho ovlivňují vzory. Na některých lidech je to poznat na první pohled. Když potkám chlápka v parkeru s knírem a vrabčím hnízdem na hlavě, je mi jasné, že je to fanda Schimanského. Ale většina vzorů se projevuje mnohem záludněji, usídlí se člověku v hlavě a ovládají ho zevnitř. Když jsem za éry Petra Lébla pracoval v Divadle Na zábradlí, půlka zaměstnanců podvědomě převzala jeho výrazná gesta, mimiku i způsob mluvy. Takže se běžně stávalo, že u stolu v kavárně sedělo Léblů hned několik. Ani já se tomu nevyhnul.

    Měl jsem se vzory potíže už od dětství. Nejdřív jsem chtěl být komikem jako Pierre Richard nebo Louis de Funès, ale styděl jsem se tak, že jsem nebyl schopen svá komická čísla předvádět víc než dvěma divákům, z nichž nejméně jeden byl plyšový. Potom v pubertě jsem toužil být svůdníkem jako Marcello Mastroianni, který v tolika filmech – a většinou úspěšně – dobýval mou lásku Sofii Lorenovou. Spokojil bych se nakonec i s Delonem, ale ani to nevyšlo. Problém nebyl v tom, že jsem nebyl tak hezký, ale nějak mi chybělo jejich charisma a navíc jsem byl šíleně stydlivý.

    Zkusil jsem ještě Picassa, protože i přesto, že byl malý a připadal mi šeredný, dosáhl všeho, co chtěl. Začal jsem tedy malovat, jenže mi po prvních nepřesvědčivých pokusech došlo, že to nebude jen tak. Zřejmě to chtělo vydržet, ale já byl příliš netrpělivý.

    Pak ale přišel ten pravý. Koktavý, přiměřeně stydlivý a navíc psal legrační hry. Sice se mi nikdy nepodařilo vypěstovat si takový knír, ale legračních her jsem pár napsal a můj nový vzor, Václav Havel, mi za jednu z nich dokonce předal jakousi cenu a potřásl mi rukou.

    A tím jsem se vzory skončil. I když v něčem mi ten rozesmátý prezident zůstal vzorem dodnes. Snad tím nezdolným optimismem nebo schopností vidět v lidech vždycky spíše to lepší… nevím. Z dnešního pohledu mi přijde neuvěřitelné, že jsem mohl mít za vzor prezidenta.

    To se už jen tak někomu nepoštěstí…

    02 Vzory_komiks_fmt


    Komentáře k článku: Vzory

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,