Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    V zoologické zahradě byl každý

    Jak známo, i sebedůmyslnější umělecké dílo lze zesměšnit banálním převyprávěním děje. Zasedání magistrátního výboru pro kulturu naštěstí mezi umělecké výkony řadit nemusíme, i tak působí zápis z jeho jednání (15. dubna 2012) kouzlem nechtěného. Než se budeme věnovat dubnové kauze Divadla Na zábradlí a Studia Ypsilon, poslechněme si, jak se zrodila.

    Šplouchání v hrošinci

    Dovolím si pro lepší orientaci zneužít jména dramatických postav. Slovo si bere Jago (alias předseda výboru Ondřej Pecha z ODS): V divadelní sféře krize přetrvává. V některých námi zřizovaných divadlech návštěvnost a ekonomická efektivita stoupá, někde stagnuje a v některých divadlech je propad. Příkladem stoupající tendence návštěvnosti je Švandovo divadlo na Smíchově. Zato v případě Divadla Na zábradlí byl zaznamenán meziroční pokles ekonomické efektivity, soběstačnost se snížila, a proto je třeba situaci v divadle prověřit a personálně zasáhnout. Doporučil bych spojit výběrová řízení na ředitele divadel s transformací příspěvkových organizací města na obecně prospěšné společnosti. Stejnou situaci spatřuji i v případě Studia Ypsilon.

    Navazuje mladý mouřenín Othello (Lukáš Kaucký z ČSSD): Celkový pokles soběstačnosti a dalších ekonomických ukazatelů shledávám i v případě Hudebního divadla Karlín.

    O slovo se hlásí obživlý Yorick (Jiří Liška z TOPky): Nezapomínejte, že Divadlo Na zábradlí provozuje svou činnost v budově, která je v majetku hl. m. Prahy. Osobně v těchto prostorách spatřuji šanci pro začínající mladé soubory, a proto bych doporučil ponechat objekt nadále v majetku hl. m. Prahy.

    Jago nenápadně zlomil pod stolem svou vycházkovou hůl a promluvil klidným hlasem: V žádném případě nenavrhuji zrušení divadla, pouze připomínám, že by se výběrovým řízením a transformací přispělo k novému, pružnějšímu vedení, k novému repertoáru, k jinému hereckému obsazení.

    Zasáhl Fortinbras (Václav Novotný z TOPky): Připomínám, že forma obecně prospěšné společnosti se bude nadále projednávat vzhledem k novému občanskému zákoníku. S politováním konstatuji u našich organizací zhoršení ekonomických ukazatelů a připouštím nutnost personálních opatření.

    Ke slovu se konečně dostal i Polonius (Petr Bříza z ODS): Jak vysoké budou výdaje na výstavbu nového slonince a hrošince v Zoologické zahradě hl. m. Prahy?

    O nových pavilónech pro pražské tlustokožce už média neinformovala, tím více se věnovala zprávě, že by snad ředitelka Zábradlí Doubravka Svobodová a principál Ypsilonky Jan Schmid měli být za špatné „ekonomické ukazatele“ svých divadel odvoláni.

    Vzhledem k tomu, že jak Ypsilonka, tak Zábradlí patří ke scénám, které už mají svůj pavilón slávy v historii českého divadla jistý, se jistý rozruch mohl očekávat. Přeskočím teď hojně navštívenou tiskovku v Divadle Na zábradlí, abych se nejprve pokusil reprodukovat své dva telefonické hovory − s Jagem a Othellem.

    S panem Pechou jsem nikdy osobně nemluvil, ale i telefonický kontakt na mě udělal dobrý dojem. Věcně neuhýbavý, sebejistý politik, který se jen tak nenechá vychýlit z předem určené dráhy. Přednostně mě zajímalo, jestli onen zápis ze zasedání kulturního výboru příliš nezkresluje úroveň debaty? Podle pana Pechy v zásadě odpovídá. Další otázka se týkala divadelní krize. Z jakých informačních zdrojů čerpá? Navrhoval jsem tajné poradce, rešerše, odborný tisk. Termínu poradců se pan Pecha shovívavě zasmál a pravil, že si svůj názor na divadla utváří ze čtení tisku, i toho odborného. Do divadla osobně chodit nemusí, zejména v posledních dvou třech letech do umělecky stagnujícího Studia Ypsilon a Divadla Na zábradlí. Zeptal jsem se, jestli není nefér srovnávat u ekonomických výsledků jen poslední dva roky, zvláště v případě Zábradlí, kde nastoupil nový umělecký šéf se svým programem, na jaký si diváci nemuseli ihned zvyknout. Pan Pecha odvětil, že mají ukazatele návštěvnosti řadu let zpátky, ale tentokrát srovnávali poslední dva roky. A jiná divadla − jmenoval jsem Švandovo divadlo, Městská divadla pražská, Divadlo pod Palmovkou − z tohoto srovnání vyšla dobře? Pan Pecha − Jago, pravil, že tato divadla jsou stabilizována.

    Upřímně řečeno, nevím, zda padlo právě toto anebo jiné slovo z politické hantýrky. Smysl je týž: stabilita uspokojivé návštěvnosti. Za jakou cenu, to Jago důmyslně neřeší. Poslední otázku jsem směřoval k Ypsilonce Jana Schmida. Divadlo, do kterého dáváme hodně peněz, patří hlavnímu městu Praha, nepatří panu Schmidovi, pravil věcně správně pan Jago. A četl jste…? skočil jsem mu do řeči. Ano, četl, skočil si také Ondřej Pecha. Oba jsme měli na mysli komentář v MfD od Karla Steigerwalda, v němž úvahu o odvolání zakladatele Ypsilonky označil za možnou jedině ve státě, jemuž říká Buránie.

    Pan Kaucký, s nímž jsem se osobně už setkal, je i po telefonu takový milý politický benjamínek. Na rozdíl od Jaga se s divadelními poradci radí a do divadel i zavítá. Každopádně je schopen, tak jako protřelejší Jago, páchat „zločiny“ − nezkušenost neomlouvá − mám tím na mysli pozastavenou transformaci divadel anebo nešťastné výběrové řízení na provozovatele Divadla Komedie. Nebyl jsem ale překvapen, když označil vystoupení pana Pechy za nečekané. Absurditu kolem Ypsilonky si ale uvědomoval: Možnost výběrového řízení na Ypsilonku bych odsouval na úplně poslední termín, už kvůli nešťastné situaci pronájmu. Oprávněně si píchnul do Hudebního divadla Karlín, které se chová jako soukromý podnik, a přitom pobírá subvence, o jakých si Zábradlí či Ypsilonka mohou nechat jenom zdát, a přitom se také potýká s návštěvnickým propadem.

    Vítejte v Buránii!

    Vraťme se k již zmiňované tiskovce ve foyer Divadla Na zábradlí. Škoda jen, že se nedostavili výše citovaní řečníci z kulturního výboru. Museli by uznat, že kdo dokáže takto dobře připravit obyčejnou tiskovku, musí stejně cílevědomě vést i divadlo. Hovořila Doubravka Svobodová, ředitelka, David Czesany, umělecký šéf, a Václav Novotný, radní pro kulturu (Fortinbras). Paní ředitelka přesvědčivě ozřejmila propad návštěvnosti, umělecký šéf se pochválil za odvážnou dramaturgii, pan radní se uměřeně kál za rozhodnutí kulturního výboru (Hlasování: 6 pro − 0 proti − 1 se zdržel hlasování), které navrhuje ono personální opatření v organizacích vykazujících zhoršení ekonomických a výkonových ukazatelů. Mimochodem, pan radní je ve zvláštní schizofrenní situaci. Ač není členem kulturního výboru, na jeho jednání se dostavuje a výsledky hlasování nemůže nerespektovat. Tiskovku opouštěl − na cestě za Janem Schmidem − s ujištěním, že vyhlášení výběrových řízení podmiňuje jejich maximální transparentností, aby si před dotěrnými novináři nemusel připadat jako idiot.

    Z početného, solidarizujícího chumlu novinářů se nikdo, včetně mě, neodvážil zpochybnit proslovy paní ředitelky a uměleckého šéfa. Takže dodatečně. S návštěvností prý zamávalo stažení diváckého hitu Perfect Days v režii Alice Nellis, na které se roky stahovali bulvárněji zaměření diváci, o jaké intelektuální Zábradlí tolik nestojí. Upřímně tomuto purismu nerozumím. Stahovat kasaštyk v době, kdy bojuji s návštěvností? A jak to je s odvážnou dramaturgií? Ta se sice srdnatě hlásí k odkazu tandemu Grossman − Havel, ale k čemu je takové vztahování se dobré? Svobodová − Czesany se zaštiťují programem původních her (8 světových premiér a 1 česká během dvou posledních sezon), vyjmenujme: Nebe nepřijímá, Spací vady, Ambrózie, Orestek, Česká válka, Domov můj, Kolonie, Asanace, Denně; autoři a režiséři: Denemarková, Schimmelpfennig, Frič, Bambušek, Czesany, Pokorný, Ferenzová, Havel, Tobiáš, Nebeský.

    Velikánský kus práce, a přece − skutek utek. Na rozdíl od magistrátního Jaga jsem zhlédl dobrou polovinu zmiňovaných inscenací, a ani jedinkrát jsem nenabyl kýženého pocitu, že právě začíná nová éra Divadla Na zábradlí.

    Na druhou stranu: Zábradlí disponuje jedním z nejlepších pražských hereckých souborů, jehož zásluhou se daly přežít i ty nejhorší dramaturgicko-režijní neobratnosti a umanutosti. Jinak řečeno, kredit Zábradlí se stále drží vysoko a zdejší angažmá patří mezi vysněné.

    Už poslední protivná poznámka. Z mého pohledu to Zábradlí přehnalo s tematickou koncepcí jednotlivých sezon. Chápu, že se nechalo inspirovat Morávkovým či Pařízkovým názvoslovím sezon, jenomže ukrutné slogany typu Koho nebe přijme? nebo Čí je to město? případně Nepřizpůsobiví? jej dovedly do slepé uličky, kdy se tlusté cpe do tenkého. Nejsem sice divadelní historik, ale s ohlédnutím na posledních dvacet let si nevzpomínám, že by se nějaká významnější divadelnická éra musela předem ověšovat podobnými formulkami. David Czesany má však nezpochybnitelné právo dokončit a naplnit svůj umělecký program. Dobře si vzpomínám, jak jsem v prvních letech Pařízkova šéfování v Komedii pospával mezi silně prořídlými řadami: co když se bude historie opakovat?

    Na rozdíl od stále se hledajícího Zábradlí mi kauza Ypsilonky připadá jasná jak facka: zdravému rozumu. Můžeme počítat na prstech, kolik takových příběhů české divadlo zná: Semafor Jiřího Suchého, byvší Nedivadlo Ivana Vyskočila, Divadlo za branou Otomara Krejči, Provázek zbývajícího Petra Oslzlého – kdo dál? Ypsilonka Jana Schmida. Zhruba před deseti lety jsem se rozhodl, že tam jako recenzent chodit nebudu. Nechtěl jsem svými kritikami trápit ani sebe, ani divadlo, jemuž jsem − shovívavě šeptáno do ouška − vůbec neporozuměl. Uznávám, že nemám pro poetiku Ypsilonky ty správné buňky, jsem ale schopen i objektivnějšího pohledu. Navrhovat odvolání Schmida může jenom kulturní buran (přesněji bylo jich 6, jeden se buranství zdržel). Ne že bychom tu v úřednické mašinérii neměli precedens: jistý Bohoušek N. z ministerstva kultury na vlastní zodpovědnost zlikvidoval Krejčovo Divadlo za branou II., které také nevykazovalo patřičnou návštěvnost. Říkal jsem do telefonu magistrátnímu Jagovi: A je vám jasné, že by tím Ypsilonka po padesáti letech skončila? Pan Pecha udělal údiv: To je zajímavá myšlenka, to mě ještě nenapadlo.

    Doufám, že nejsem sám, koho napadlo, že tohle buranství nemůže trvat věčně. Konkrétně pan Pecha. Transformaci příspěvkovek si vzal za svůj stranický úkol, chvála jemu, zároveň se ale z čistě osobních důvodů pokusí odstřelit Doubravku Svobodovou a vypustí sépiový oblak Ypsilonky, hanba jemu. Protože má alespoň novinový přehled, dokáže svou animozitou nakazit zbytek „kulturního“ výboru. Co je to vůbec za lidi, kteří hlasují podle toho, co jim jeden nakukal? Pro srovnání jsem si požádal o zápisy z jednání správní rady transformovaného Činoherního klubu. Věcné, konkrétní řeči, žádné účelové plky, a navíc všichni do Činoheráku docházejí, nečtou jen noviny. Dokud neproběhne transformace příspěvkových organizací, kdy kulturní výbor nahradí správní rady, budeme svědky obdobného předvádění politických svalů. Než k této změně dojde, myslím, že je na čase, aby se magistrátní kulturní výbor začal seriózně zabývat otázkou trojského slonince a hrošince. V zoologické zahradě byl snad každý.


    Komentáře k článku: V zoologické zahradě byl každý

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Jak je to s životností autorských divadel?
      Autorskými divadly byla nesporně divadla W. Shakespeara a Molièra. Žádné se nedožilo dvaceti let.
      Z množiny divadel, o kterých je v článku řeč, si dovolím – systémově – vyjmout tři: Semafor, Ypsilonku a Nedivadlo. Jejich společnou charakteristikou je, že jde o divadla autorská. (Autorské bylo Zábradlí za V. Havla částečně také, ale to už je dávno.) Pro autorská divadla pak platí v evropském divadelnictví zvláštní zákonitosti, které u tzv. interpretačních divadel nenacházíme. Patří k nim, bohužel, i zpravidla na jednu generaci omezená životnost.
      Autorskými divadly minulosti byla např. divadla D 34, Osvobozené divadlo a Loutkové divadlo profesora Skupy (oficiální název). Dnes jsou jimi ještě, cum grano salis, Divadlo Husa na provázku nebo DS+H. Jak je to u nich s tou životností (trocha „srovnávacích dějin divadla“)?
      Předválečná autorská divadla skončila před okupací (Osvobozené), na jejím počátku (D 34) nebo na jejím konci (DS+H – uzavřeno 1944). Jejich tvůrci, nositelé osobité poetiky, (většinou conditio sine qua non autorského divadla), zmizeli buď v exilu (V+W) nebo ve spárech gestapa (J. Skupa, E. F. B.- ten dokonce v koncentráku).
      Po válce se pokusila všechna tři divadla, resp. jejich protagonisté, nějak navázat kontinuitu, pokračovat. V+W rozdělil nový exil J. Voskovce, reflektujícího politické poúnorové změny. J. Werich pak v Divadle ABC s úspěchem vyprodukoval tři „remaky“, inscenace přenesené v čase (samozřejmě s jistými úpravami a především s jinými herci). Se úspěchem srovnatelným s těmi předválečnými. Kdesi se ovšem vyjádřil, že už před válkou Osvobozené „šlapalo na místě“, a že i kdyby nepřišla válka, museli by s Voskovcem skončit a začít něco jiného a jinak – poetika se už vyčerpala. Tak to, dle svých vlastních slov, cítil.
      E. F. Burianovi, upevněnému v kramflecích jeho staronovou ideologií, tentokrát už ovšem vládnoucí, se, až na výjimky, už nedařilo.
      Doopravdy uspěl pouze Josef Skupa. Už roku 1945 zřídil první družstevní divadlo v poválečné ČSR a první stacionární profesionální loutkové divadlo u nás – v Římské ulici na Vinohradech. Dětem hrál v podstatě totéž co dřív a též dospělým se snažil opět dát satiru – nakolik to drastický režim počátku 50. let dovoloval.
      Především se ale obklopil mladými, kteří vytvořili šestičlennou tvůrčí skupinu Salamandr (hlava, 4 nožičky, ocásek). V ní si vychoval kongeniálního nástupce, analogicky schopného ve funkcích principál, mluvič a vůbec herec, autor, dramaturg. A k němu i dva výtečné animátory – Homola, Šulc. Poetika přežila svého stvořitele, stal se zázrak, kterému po Skupově smrti (1957) někteří tehdejší rivalitní loutkáři velice nepřáli. M. Kirscher se světovými úspěchy vedl divadlo o 15 let déle než jeho zakladatel. Salamandr navíc ze sebe vydal i Jana V. Dvořáka, jehož určující podíl na tvorbě našeho nejslavnějšího poválečného loutkového divadla DRAK je nezpochybnitelný.
      Semafor se stal, především kvůli písničkám S+Š, které daleko přesáhly rádius divadla, jakýmsi nástupcem Osvobozeného. Hitmaker ovšem zemřel a J. Suchý již adekvátní náhradu nenašel. Bývalo to divadlo mého srdce, divadlo mého mládí, vyrostl jsem na něm jako jiní pak vyrůstali na Osvobozeném (to já ovšem – zprostředkovaně – také) nebo na Beatles, ABBě atp. Sledoval jsem je dál, občas i zašel, radoval se nad úspěchy (fenomenální Kytice), rmoutil nad neúspěchy. Fandou už ale dávno nejsem (za 40 let jsem o divadle napsal snad jenom 2x); jsem ale šťastný, že J. Suchý stále udržuje plamen a hlavně – má nové a nové generace diváků.
      Ypsilonka mi vždycky připadala jako nástupce na místo D 34 pokud jde o význam jejího místa v české divadelní kultuře. Naprosto originální, nikdy nevídaná a nenapodobitelná poetika, stojící, jak jinak, na principálovi, který se ovšem dokázal obklopit řadou stylotvorných herců. Zde jsem ale již v 90.letech začal pociťovat vyčerpání stylu a nakonec, shodně s kolegou Ermlem, jsem přestal chodit, aniž bych ovšem jiným návštěvu rozmlouval.
      Zbývají ještě dvě: Ivan Vyskočil s Nedivadlem přestal (umřeli mu postupně P. Bošek, O. Roubínek, L. Suchařípa), ovšem když jsem před lety uviděl na DAMU jakési jednorázové retro, které provedl s P. Rutem, byl jsem opět uchvácen jako vždy.
      Provázek také potkala dvě úmrtí zakládajících osobností i odchod B. Polívky, ale tam jde o něco jiného. Jádrem jeho tvorby není a nikdy nebyla nějaká jednotná poetika (to nebylo možné už kvůli třem režisérům), jádrem je neustálá touha hledat, experimentovat. Ta divadlo nikdy nepustila, a proto, s četnými personálními změnami, tvoří vesele dál, jednou více, podruhé méně úspěšně, ale rozhodně bez stagnace, bez stárnutí a kornatění tepen.
      Zmínku si v této souvislosti zaslouží ještě Divadlo na okraji, až na závěrečnou fázi – kdy se už poetika začala vyčerpávat – rovněž autorské. Začalo jako amatérské divadlo poezie roku 1969, ustaveno bylo 1972, okolo roku 1974 se soubor (agenturně, při PKS) profesionalizoval. V roce 1987 z podnětu Zdeňka Potužila bylo divadlo rozpuštěno. Celkem tedy opět necelých 20 let.
      Rezultát? Typické autorské divadlo, stojící na osobité poetice, nesené jedním či dvěma tvůrci, má svůj čas vyměřený zpravidla jednou generací. Pokud tuto výměru s uměleckým úspěchem přesahuje, jde o vzácnou výjimku.

      30.05.2012 (5.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Jak ale s oněmi (v případě Schmidových produkcí Ypsilonky nebo Semaforu), natvrdo řečeno, „skanzeny“ naložit? Pokud setrvává přízeň diváků, budiž. Ale co když natolik zeslábne, že ekonomické výstupy těchto divadel se stávají povážlivými? Jde o velmi citlivou záležitost. Vlastně ne nepodobnou situaci Divadla za branou II.

      30.05.2012 (22.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,