Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Všechny šatny byly zamčené…

    Bylo to před pěti lety, kdy jsem se vypravila za herečkou, kterou jsem znala nejen z jeviště,n televize a filmu, ale hlavně ze spolupráce na Vyšší odborné škole herecké. S Václavem Martincem tam vedla ročník. Společně se studenty si zahrála v inscenaci Beckettových Šťastných dnů. Při našem posledním setkání, v době, kdy už byla trvale upoutána na vozík, jsem obdivovala, jak své bolesti nesla. Bylo pro mě ohromující, s jakým humorem a nadhledem dokázala brát věci, které by mnohého jiného dávno stáhly na dno deprese.

    Antonie Hegerlíková v roce 2010. FOTO MAREK PÁTEK

    Prožila jsem nádherný hluboký, opravdický život. Nic dobrého ani špatného se mi nevyhnulo, ale tím víc jsem si života vážila. Ze všeho jsme se dostala, třikrát jsem utekla hrobníkovi z lopaty… Teď jsem v takovém stavu, že mi postupně vypovídají službu všechny orgány, a prakticky se už vůbec nemůžu sama hýbat, řekla mi. A pak se dala do vyprávění, které trvalo více než hodinu…

    Narodila se v roce 1923 v Bratislavě, kde její otec tehdy pracoval. I když tatínek odešel, když mi bylo osm let, dokázal mi vštípit několik důležitých rad, které mi byly užitečné po celý život: 1) Nejdřív konej, pak teprv breč. 2) Dokud o tobě lidé drbou, je vše v pořádku. 3) Zamysli se nad sebou v momentě, kdy jim nebudeš stát ani za drb. Tyto rady se jí pak v životě – zdůrazňovala – často hodily.

    Tatínek se snažil předurčit svým dvěma dcerám i profesionální kariéru – o dva roky starší Anička se měla stát lékařkou, Tonka profesorkou zeměpisu a tělocviku. Anička se lékařkou stala (a to prý vynikající), Tonka ale toužila být umělkyní. Poté, co se přestěhovala se sestrou a maminkou do Prahy, začala studovat balet u Jelizavety Nikolské a poté na její doporučení přestoupila na dramatickou konzervatoř. Absolvovala v roce 1943 a hned začala hrát v Intimním divadle a také u E. F. Buriana. V té době se zamilovala. Dlouho si schovávala dopis a obrázek, který dostala od svého pozdějšího manžela, režiséra Antonína Dvořáka: Tebe je nutno milovat, jsi krásná, laskavá a talentovaná. Svatba byla, ale Dvořák si nepřál dítě. Byl v tom naprosto důsledný – když bylo malé Toničce 9 měsíců, od rodiny odešel… Mezitím se ale odehrála důležitá událost, která předurčila život Antonie Hegerlíkové na dalších padesát osm let. V roce 1946 přišla od Jiřího Frejky nabídka angažmá v Divadle na Vinohradech. Pro mladou herečku byl vstup na tuto prestižní scénu skutečný křest ohněm. Na jedné straně Frejkova až nesnesitelná režijní drezúra, na druhé neocenitelná „škola divadla“. Musely jsme zvládnout úplně všechno. Hrály jsme staré, mladé, denně jsme byly připravené – a také nasazované – na všemožné záskoky. Byl to život na divoce roztočeném, nezastavitelném kolotoči… Ale právě za to jsem pak byla Frejkovi vděčná. Ukázal mi, zač je toho v divadle loket.

    S Cenou Thálie za celoživotní mistrovství (2005). FOTO archiv

    Začínala osmdesátiletou slepou tetou z Lorcovy Domu Doni Bernardy, následovala Lady Macbeth, pro niž ale byla – oproti obyčejům – mladá, a proto musela snášet nejrůznější ústrky od služebně starších hereček. Poté – abych snad nezpychla – dostala miniroli sedmé princezny ve Hoři z rozumu. Ale já jsem si dokázala i v tak maličké roli vymyslet pro sebe etudu. Frejka mi tehdy pochvalně řekl: Tonka, ty se u divadla neztratíš. Vinohradské prostředí však nebylo pro mladou adeptku herectví nikterak vstřícné. Všechny šatny byly zamčené, žádná herečka mě do té své nevzala. První týdny jsem se líčila a převlékala v místnosti u žehlicího prkna. O divadle a svých kolegyních jsem ztratila veškeré iluze, což mi později pomohlo překonat mnohé zlé chvíle. Až za nějaký čas jsem se spřátelila s Jiřinou Štěpničkovou. Přijala mě do své šatny, takže jsem s ní o několik let později intenzivně prožívala krušné okamžiky před jejím útěkem. Za padesát osm let, která Hegerlíková strávila ve vinohradském angažmá, změnilo divadlo několikrát název. Nejkurióznější byla doba padesátých let, kdy se stalo armádním: Zpočátku jsme museli chodit v uniformách a každý dostal hodnost podle výše platu. Já jsem byla kapitán. K povinnostem uvědomělých herců patřilo, že o vánočních svátcích jezdili hrát do pohraničí vojákům. Ona – dáma v sametu a střevíčkách – se tak každoročně tloukla vojenskými gazy, část cesty bylo často potřeba dojít pěšky. Tyhle doby nebyly pro Hegerlíkovou příliš šťastné i proto, že svou malou dceru musela nechávat v péči rodičů a sestry.

    V roli chůvy s Klárou Jernekovou (Bohdanka) v televizní pohádce Ludvíka Ráži Sedmero krkavců (1967). FOTO archiv FDB

    Před kamerou se poprvé objevila už v roce 1943 ve filmu Bláhový sen. Po válce byla zařazena do dobového typu prosté uvědomělé proletářské dívky či ženy – objevila se například ve snímcích Vstanou noví bojovníci či Nástup. Hrála ve zhruba padesáti filmech a televizních inscenacích, ale celostátně ji proslavila jen jedna jediná role – maminka v F. L. Věkovi (1971). I ona ji prý měla ze všech nejraději.

    Po dobách padesátých a šedesátých let, kdy se o ní v uměleckém světě vědělo a dostávala atraktivní herecké nabídky v divadle, filmu i televizi, nahradila léta hubená, kdy o roli nezavadila. Starala se o nemocnou maminku, prožívala poslední chvíle se sestrou umírající na rakovinu a sama překonávala nejrůznější zdravotní svízele. Několikrát prý stála na pokraji smrti. Nikdy ale život nevzdávala…

    V devadesátých letech dostala nabídku učit na Vyšší odborné škole herecké. Učení a své studenty doslova milovala. Koncem devadesátých let – v době, když už žádný velký herecký úkol neočekávala – přišla nečekaná nabídka od tehdejší ředitelky DnV Jiřiny Jiráskové: role Ženy A ve hře Edwarda Albeeho Tři velké ženy. Napsala jí: Je to role buď pro mě, nebo pro tebe. Ale jedná se o velkou ženu, a mně by takovou postavu nikdo neuvěřil… Za roli byla nominovaná na Cenu Thalie. Úspěch byl ale těžce vydřený. Měla jsem ze zdravotních důvodů zakázanou chůzi po schodech, a zkoušky se odehrávaly ve zkušebně úplně nahoře, kam žádný výtah nejede. Takže jsem si každý den přivstala, abych ty schody zvládla. Trvalo mi to třeba i hodinu a půl. Navíc to byla po dlouhé době spousta textu a diváci strašně blízko… Měla jsme z toho hrůzu, ale nesměla to nikomu dát najevo, vzpomínala.

    A ještě jedna událost v jejím životě dokázala, že se nikdy nevzdává. Bylo jí sedmdesát, když se znovu provdala – za kolegu Karla Fridricha, vdovce po své kamarádce Marii Mottlové. Po jeho smrti žila s dcerou a její rodinou. Její největší radostí se stala pravnučka Anička.


    Komentáře k článku: Všechny šatny byly zamčené…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,