Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vražda jako divadlo

    Obávám se, že jsme to viděli. Těm, kteří se internetu důsledně vyhýbají, závidím. Není ale co. Měli by to vidět také. Jak příslušník jednoho ideologického kmene v černém popravčím hábitu podřezává hrdlo jinému zástupci lidské rasy v oranžovém. V záběru finále popravy není; už antické divadlo vědělo, že skutečnost, kterou si divák musí domýšlet a představovat, je daleko děsivější než ta divadelně markýrovaná. Strůjci oněch zločinů by ale byli spokojenější, kdyby ony vraždy nikdo necenzuroval. Nejprve kajícné přiznání, pak výzva nepřátelům, že vlastně umírají jako jejich oběti (nemohou znát statečnost Milady Horákové), až pak dojde na nůž, co ten ubožácký vrahoun nenápadně drží v ruce.

    Myslel bych, jak ostrý i dlouhý ten nůž musí být! Nemusí. Nedávno jsem se pozorně díval, jak najatý řezník zkušeně podřezává stádečko ovcí. Ty holky nevěděly, do čeho jdou, i když jejich krvácející kamarádky už škubaly do vzduchu nad sebou nohami. Řezník šlápl botou do ovčí tváře, aby ji znehybněl, a jediným rázným šmiknutím přeťal tepnu, a přestal si jí všímat. Mladinké ovečky dohasínaly několik minut bez jediného beknutí. S proříznutým hrdlem toho moc nenamluvíte. Chodí ale mezi námi představitelé, řekněme ekonomicko-pragmatického založení, kteří jsou ochotni obšírně vysvětlovat, jak hluboce jsme se mýlili v solidaritě s okupovaným národem: Ano, přístup předchozích vlád máme za příliš zploštělý, protože se na Čínu dívaly jen prismatem Tibetu. (…) Takové zploštění bylo skutečně nešťastné – vidět Čínu jen jako zemi, která ovládá Tibet, je nedostačující.

    Takže v našem národním zájmu musíme i s takovými státy vést plodný dialog, říká první náměstek ministra zahraničí Petr Drulák v interview v zářijových Literárních novinách, které mu poskytly takový prostor jistě jen proto, aby nám naskočila husí kůže z emociální lobotomie jistého ideologa.

    Jak souvisejí popravy zajatých amerických a anglických občanů s Tibetem? Určitě v krutosti, s jakou si islamisté či věřící v čínský ekonomický zázrak osobují rozhodovat o jiných lidských bytostech, jako by šlo jen o kus jehněčího masa. Víte, kolik se za posledních pět let upálilo Tibeťanů na protest proti čínské agresi? Sto jednatřicet. Ne, nepřepsal jsem se… 131 Palachů a Zajíců, dokáže si onen náměstek představit hrozivější výraz bezmoci? Pochopitelně, že nedokáže, patrně by se i při představení řecké tragédie podivoval, proč se o válečných hrůzách a rodinných mordech jenom mluví. Pro mě má náboženská či prostě jen cynicky ideologická zaťatost společného jmenovatele: krutou neschopnost empatie, neřku-li soucitu s utrpením těch, co nejsou naší víry. I kdyby se Drulákům v nekonečné smyčce promítaly záběry hořících lidských pochodní a podřezávaných zajatců, jenom by zívli jako na nudném divadle.


    Komentáře k článku: Vražda jako divadlo

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,