Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Volker Gerling: Být na cestě je vzrušující

    Na skotském Fringe festivalu vedle nových titulů každoročně zazáří i úspěšné comebacky. Portraits in Motion (Portréty v pohybu) Volkera Gerlinga si odnesly nejvyšší ocenění za inovativní počin – Total Theatre Award – v roce 2015. Svou produkci loni prezentoval i v Praze na festivalu Nultý bod. Letos se Gerling do Edinburghu (konkrétně do experimentálního Summerhall venue) vrátil s dalšími svazečky fotek, které na scéně pod pojmem flipbooky prezentuje. Během představení drží své fotografické knížečky před videokamerou a bleskově projíždí obrázky jeden za druhým. Ty se na plátně za ním skládají v krátkou filmovou sekvenci. K ní pak vypráví příběhy, které se mu během cest či fotografování staly. Když nepořádá (divadelní) expozice, cestuje a pořizuje nový materiál. Své flipbooky vystavuje na starém kuchyňském podnose za symbolické „vstupné“ pro lidi, které na svých toulkách potká. Za posledních patnáct let údajně ušel 4 000 kilometrů.

    Procházel jsem se se svým podnosem po pláži a náhle se vedle mě objevily dvě sestry… Volker Gerling na jevišti FOTO FRANZ RITSCHEL

    Jak jste přišel k tomuto kurióznímu způsobu obživy?

    Celý projekt začal fotografováním mých přátel. V určitý moment ale už všichni byli v některém flipbooku a já potřeboval nové tváře. Napadlo mě, že cestování je dobrý způsob, jak potkat další zajímavé osoby. Tehdy jsem zrovna ukončil studia na filmové akademii a snil o dlouhé cestě. Neměl jsem však žádné finanční prostředky. A tak jsem předváděl své flipbooky po hospodách, kavárnách a ulicích Berlína. Dalo se z toho žít, ale neměl jsem samozřejmě dost, abych mohl někam cestovat letadlem nebo vlakem. Napadlo mě, že možná nepotřebuju peníze. Sbalil jsem flipbooky a vydal se po svých. Ostatně, cestovat pěšky je nejlepší způsob, jak poznat lidi, seznámit se s nimi, popovídat si a fotografovat je. Pěší turistika se mi tak stala skvělým prostředkem pro mou práci.

    Kromě lidí fotografujete také krajinu a budovy. Máte nějaká oblíbená místa nebo motivy?

    Ani ne. Pro mě je vzrušující být na cestě. Jdu – jak se říká –, kam mne nohy nesou. Preferuju místa, kde jsem ještě nebyl. A jsem-li unaven z pětadvacetikilometrové chůze, najdu si nějaké místo a tam postavím stan. Miluju spát v lese. Nedávno jsem si s sebou vzal houpací síť, a když jsem ji upevnil mezi dva stromy a lehl si do ní, byl jsem nadmíru šťastný. Není důležité, kde se ten les nachází. Když mám kde spát, co jíst a pít, jsem spokojen.

    Přibližte princip flipbooku. Co je to Daumen kino?

    Principem je, že svážete množství snímků obličeje, postavy, krajiny, nějakého objektu či jevu do knížky. V té ale neobracíte pomalu jednotlivé stránky, nýbrž rychle listujete palcem ruky – odtud pochází německý výraz Daumen kino (kino Palec). Když listujete stránkami flipbooku, obrázky na nich ožívají. Moje portréty se rozpohybovávají v rukou jejich uživatelů.

    Jakou techniku fotografování používáte?

    Je to filmová technika. Se svým fotoaparátem vyfotím ruličku filmu, třicet šest obrázků, za dvanáct sekund. To znamená, že udělám tři snímky za vteřinu.

    Studoval jste film. Flipbook je někde na půli cesty mezi filmem a fotografií. Proč jste se rozhodl pro tuto techniku?

    Hlavním specifikem flipbooku je, že vnímáte pauzy mezi obrázky. Normální film má samozřejmě taky mezery, ale snaží se je ze všech sil zakrýt. U flipbooku si je musíte sami vyplnit. Jste si vědomi toho, že obrázky nejsou v pohybu. Pohyb se odehrává víc ve vaší hlavě než před vámi na papíře. Více se zapojujete. Když ukazuju své flipbooky lidem na ulici, listují jimi vlastníma rukama, oživují je sami. Jsou tak zároveň diváky i tvůrci. To je to, co mě baví.

    Normální filmy se v kině promítají vždy stejně rychle a mají jednotnou stopáž. Ale flipbook ve vašich rukou není nikdy stejný. Každý člověk ho prohlíží jiným tempem. Může listovat pomalu nebo rychle, někdo zastavuje, vrací se a pak zase pokračuje. Je to hra s časem. To mě fascinuje. Domnívám se, že flipbook ukazuje skutečnou tvář času. Čas není pevně ukotven, není pořád stejný. Flipbook dává divákům i mně představu, jaký skutečně čas je. Anebo by mohl být.

    U vás se dá čas i zastavit…

    Kvůli této specifické technice nutí flipbook diváka pozorovat každou maličkost velmi pečlivě. Když se objeví drobná změna, je to událost, velký okamžik. Sleduje každý sebemenší detail, proměny výrazu obličeje, pohyb očí nebo pusy, cokoli. Po chvíli to pro něj bývá fascinující. Skoro jako droga. Droga ukazující pravdu.

    Nestačila by k tomu jedna či dvě fotografie?

    Ověřil jsem si, že flipbook říká mnohem víc než jediná fotografie. Samozřejmě v historii fotografie je mnoho skvělých snímků. Ale flipbook je fotka, která na pár vteřin ožije. To je úžasné, protože vyjeví emoci.

    Mnoho lidí mi řeklo, že se cítili, jako bych zastavil čas FOTO SUSANNE SCHÜLE

    Jak snímky pro vaše flipbooky vznikají?

    Začínám vždy pózou. Když požádám někoho o snímek, zapózuje, protože očekává, že vyfotím jen jeden nebo dva snímky. Já jeho pózou otřesu, vytrhnu ho z ní. S každým kliknutím mého hlasitého fotoaparátu se ten člověk pohne a nabídne další pózu. A já všechny snímky spojím, navážu na sebe. Výsledný dojem je pak překvapivě přirozený, vůbec ne strojený. Na povrch vyplouvají autentické pohyby, skutečné emoce, které jsou někdy velmi dojemné.

    Bavíme se o momentu, kdy se začnou vaše objekty chovat přirozeně. Jak dlouho trvá, než sejmou masku?

    To je zajímavá otázka. Nikdy jsem to neanalyzoval, asi bych měl. Mám flipbooky, kde se nic neděje. Za celou dobu se neobjeví vůbec žádná emoce. Jako v případě portrétu chlapců s rybářskými pruty. To samozřejmě není normální případ. Ale stává se to. Řekl bych ale, že obvykle trvá tak tři, maximálně pět vteřin, než se lidé uvolní.

    Svou technikou fotografované překvapujete. Stalo se vám, že něčí reakce naopak překvapila vás?

    Fotografoval jsem mladou ženu na ulici, a než jsem přestal, utekla. Poslední obrázky mám prázdné…

    Zažil jste toho jistě hodně. Máte nějaký svůj flipbook obzvlášť rád?

    Když jste se mě zeptala, hned se mi vybavil jeden z mých pozdějších flipbooků, který jsem pořídil na Novém Zélandu. Procházel jsem se se svým podnosem po pláži a náhle se vedle mě objevily dvě sestry a začaly si prohlížet mé flipbooky. Po chvilce mi došlo, že jedna z nich, Morgan, je handicapovaná. Bylo krásné, jak se k ní ta mladší, zdravá, chovala. Překypovala citlivostí a láskou. Zeptal jsem se, jestli je můžu vyfotit. A myslím, že vznikl velmi povedený flipbook. Cítíte z něj jejich propojení.

    K vašim flipbookům vyprávíte příběhy. Prožívají je lidé jinak, když je opatříte komentáři před prohlédnutím, nebo až po něm?

    Hodně lidí mi říká, že je vzrušující, když každý příběh nevyprávím předem. Je prý zajímavé nechat na sebe působit jen emoce a ptát se sebe sama, co za nimi může být. Někdy pak ukážu flipbook ještě jednou, když už divák příběh zná. Najednou nahlíží portrét jinýma očima, s jiným kontextem.

    Odhalí vám snímky později i něco nového či nečekaného o lidech, které jste fotografoval?

    Většinou se do flipbooku snažím dostat něco konkrétního, co mě na lidech či v prostředí zaujme. V případě zmiňovaných sester dodnes z flipbooku cítím tutéž emoci, s níž jsem se tehdy na pláži setkal. To je úžasné. Ale třeba v případě páru foceného pod křížem jsem nevěděl, jak bude jeden na druhého reagovat, co se stane. I pro mě bylo nečekané vidět a zachytit radost, s níž se na sebe dívali, a cítit z nich lásku, kterou jsem předtím nepostřehl. Tyto emoce vypluly na povrch až během fotografování.

    Cestujete především po Německu. Tamější tisk vaši tvorbu přirovnal k psychologickému otisku národa. Otiskují se různě i některé regiony?

    Zdá se mi, že v bývalém východním Německu jsou lidé k mé práci otevřenější a zvídavější. Všude se pochopitelně najdou skvělí, otevření, zvídaví lidé, ale v západní části Německa bývají rezervovaní, jako by měli strach. Vidí přicházet člověka s kramářským podnosem, který německy nazýváme Bauchladen, a obávají se, že jim chce něco prodat. Oproti tomu na východě si zjevně říkají: Nevíme, co od nás chce – jen ať přijde a poví nám své příběhy, poslat pryč ho můžeme kdykoli. První myšlenka lidí na východě se týká mé práce, což je moc pěkné.

    To mě překvapuje. Postkomunistické země a otevření, vstřícní lidé?

    Možná je to tím, že za komunismu byli lidé zvyklí podělit se o mnoho věcí. Nemohli jít do obchodu a koupit vše, co potřebovali. Museli si pomáhat. Byli naučeni víc si hledět druhých. Byli otevřenější, protože potřebovali pomoc sousedů. Nebylo tak snadné zaopatřit se sám. V tom vidím velký rozdíl mezi východem a západem možná nejen Německa.

    Německý tisk mluví o tom, že jste vynalezl novou formu divadla. To asi nebyl záměr. Jak k tomu došlo, že se fotograf ocitl ve světle reflektorů? Jak se cítíte v kůži performera?

    Vystupovat v divadle nebyl můj nápad. V roce 2005 za mnou přišli organizátoři jednoho divadelního festivalu a požádali mě, abych své flipbooky a příběhy ukázal v divadle. Samozřejmě jsem nebyl zvyklý stát na jevišti. Světla v hledišti zhasla, byla přede mnou jen černá díra a já se divil, kam všichni diváci zmizeli. Ale zvykl jsem si, využil možnosti uzavřeného sálu a techniky a teď mě zvou na festivaly po celém světě. Když jsem s flipbooky začínal, nebyl jsem si vůbec jistý, jestli to bude někoho zajímat. Ale ukázalo se, že zajímá. Je to pro mne obrovská radost mít možnost sdílet svou lásku k vyprávění příběhů s lidmi z celého světa. Každé představení je jiné a je úžasné vnímat reakce diváků. Je vzrušující přidávat nové flipbooky a zjišťovat, jestli příběh funguje.

    Proměnily flipbooky i vás?

    Rád nyní chodím pomalu. A důkladně přemýšlím. A stále svůj pohled na lidi a okolí – i na sebe sama – přehodnocuju. Uvědomil jsem si, že velká část obecenstva si užívá pomalé tempo mého představení. To jsem nečekal. Mnoho lidí mi řeklo, že se cítili, jako bych zastavil čas. Asi je třeba někdy zpomalit…


    Komentáře k článku: Volker Gerling: Být na cestě je vzrušující

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,