Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vojtěch Brtnický: Lenka Bartůňková v performanci Lágrima

    Lenka Bartůňková

    Vojtěch Brtnický: Lenka Bartůňková v performanci Lágrima

    K divadlu a focení jsem se dostal jako teenager. Moje maminka založila v roce 2000 – to mi bylo patnáct – v Jihlavě, kde jsme bydleli, amatérský soubor De facto mimo. Režírovala v něm a starala se o jeho chod, má sestra v něm hrála, no a já jsem je začal fotit. Divadlo mě bavilo a fotografování taky, a tak jsem se po základní škole přihlásil na Střední uměleckou grafickou školu v Jihlavě. Ta mi dala základy fotografie jako řemesla. Bylo to v dobách, kdy ještě nevládly digitální technologie. Museli jsme „poctivě“ filmy zakládat, rozlišovat jejich citlivost, pracovat s různými objektivy, sami si filmy vyvolávat. A snímky vnímat komplexně. Přesně je komponovat, sledovat světlo, okolí, každý detail. Nic se nedalo později upravovat. V roce 2004 jsem školu absolvoval. V té době jsme se s rodiči přestěhovali do Prahy. Všichni se tomu dnes diví, ale na žádnou další fotografickou školu jsem se nepřihlásil, nikam na školu jsem dál nešel a začal se focením živit. I když vedle toho jsem musel a stále musím také manuálně pracovat – dělám technika v Klubu Mlejn. A denně fotím. Nejraději ulici, reportáže, nový cirkus a taneční divadlo. Zakázek mám hodně a už jsem i vystavoval. V této chvíli visí pár mých tanečních snímků v Malém sále Divadelního ústavu a zrovna když vycházejí tyto Divadelní noviny, budu vystavovat v Teatro NoD během premiéry nového projektu Lenky Bartůňkové Requiem. Vybírají si mne především nezávislé divadelní skupiny kolem Klubu Mlejn a Divadla Ponec. Dělám pro ně nejen fotodokumentaci jejich představení, ale i propagační fotografie. Konečně jednu z nich jste použili jako podklad pro diplom letošních Cen Divadelních novin. Série, z níž jste onen snímek vybrali, vznikla ve Studiu ALTA pro Cirkus Mlejn a jeho inscenaci Postav na čaj! Šlo však o – pro mne – poměrně nezvyklý způsob práce, neboť scéna a situace byly do velké míry připravené. Nemám totiž rád složitě připravované a dlouze komponované, aranžované fotografie. Soustředím se především na dokumentování divadelní akce s diváky či v plenéru. Mým vzorem je Henri Cartier Bresson a americký válečný fotograf James Nachtwey, u nás pak raná tvorba Bohdana Holomíčka, ještě než přešel na digitál. Jako oni se nechávám vést intuicí a momentální situací. Zajímá mne akce a rychlá reakce. Jejich i má. Někdy mě k zmáčknutí spouště inspiruje třeba jen pohyb nebo hudba, jindy světlo, občas mě osloví a strhne samo téma produkce. A – samozřejmě – vždy mě hlavně zajímají samotní performeři.

    Fotografie, kterou jsem vybral, je závěrečný snímek z cyklu sedmnácti, které jsem pořídil během úvodního představení letošní Taneční platformy. Šlo o sólovou taneční performanci Lenky Bartůňkové Lágrima odehrávající se na dlouhých schodech vedoucích dolů od Národního památníku na Vítkově kolem Armádního muzea ke křižovatce před divadlem Ponec. Byl březen, docela velká zima, diváci včetně mne stáli pod schody. Bartůňková za zvuků sakrální hudby Arvo Pärta a hluku projíždějících dole aut a nahoře vlaků sestupovala a tančila až úplně svrchu kopce. Celá produkce trvá asi deset minut a je inspirovaná deportací jejího pradědečka či prapradědečka z nádraží Praha-Bubny do koncentračního tábora v Terezíně. Lágrima znamená slza a právě ta je jediným – či hlavním – tématem její performance. Měl jsem velký teleobjektiv, ale dlouho jsem se nemohl „chytit“, co a jak mám vlastně fotografovat. Až když tanečnice přišla blíž, začal jsem vnímat detaily jejího pohybu. Její gesta a vznešené a současně zoufale smutné, sošné postoje těla a stejně vážný, hrdý výraz obličeje. A začal jsem i víc rozumět jejímu kostýmu – obřadním modrým šatům s dlouhou vlečkou, která se za ní pomalu rozvíjela a po schodech táhla jako rmutná paměť její cesty. Tečkou či vrcholem byl okamžik, kdy Bartůňková zůstala na zemi pod schody nehybně ležet. Poslední tóny hudby, pak ticho a nad ní řetěz se zámkem. Ohromně silný obraz plný symboliky. To je ten zde publikovaný – poslední – snímek. Myslím, že přesně vystihuje atmosféru i obsah její produkce: Lágrima – Slza. Bolestné, intimně prožívané rekviem za člověka, který zmizel a už se nevrátí.

    zaznamenal hul

    Foceno teleobjektivem EF 70–200mm/2‚8 L, fotoaparátem Canon EOS 1Ds mark II.

    • Autor:
    • Publikováno: 16. prosince 2012

    Komentáře k článku: Vojtěch Brtnický: Lenka Bartůňková v performanci Lágrima

    1. Jitka Kadlčáková

      Profilový obrázek

      Velmi působivá fotografie.
      Zřejmě se jednalo o baletní performanci se závažným dějinným stigmatem holocaustu, konkretizovaný lidským osudem vlastních předků. Výstižný komentář vzniku fotografie autora a popis celkové atmosféry prostředí mně napověděly, jak snímek vnímat. Docela živě jsem si představila tu taneční kreaci, ač jsem jí bohužel nebyla přítomná.
      Přeji autorovi další zdařilé fotografie.

      02.01.2013 (21.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,