Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Vnímal jsem Prahu jako něco samozřejmého…

    …ale ona taková vůbec není

    V rámci besedního cyklu v Divadle na Zábradlí Čí je to město? představil Prahu tajemník Klubu Za starou Prahu, historik umění Richard Biegel jako město, kterému přes staletou kontinuitu a architektonickou harmonii hrozí pokoutné zbavení paměti.

    Zde by se mohlo bořit… Snímek JANA MAXOVÁ

    Dobrým znamením a příznivou zprávou z divadelních krajin, a že jich v poslední době není zrovna mnoho, je postupné otevírání a benevolence repertoárových scén k jiným než pouze inscenačním tvarům. Otevřená debata nad ožehavými aktualitami, kterých se herci během večera v představení dotýkají, diskuse s tvůrci (i když tady balancujeme na hodně tenkém ledě, neboť jak říká jeden nejmenovaný kolega „Za tvůrce přece hovoří dílo“), ale i všemožné s dramaturgií divadla volně či úzce spjaté happeningy, čtení, přednášky, to vše se stává běžnou součástí divadelního provozu na západ od Aše.  Odvážným průzkumníkem na poli diskusí bylo Divadlo Komedie. Jejich Dialogy o… vyvolaly patřičný ohlas mezi odbornou i laickou veřejností. Na edukativní bází fungují již třetím rokem tzv. Disk_use, debaty o absolventských počinech DAMU v Divadle Disk, na kterých zpočátku se jmenovanou fakultou spolupracovala Divadelní věda FF UK. Během reflexí se tak střetávali studenti – herci se studenty – teoretiky. Současný stav těchto polemik ustupuje od divadelně–vědného pohledu a rozboru k posílení pohledů zástupců veřejnosti. Debata o zanikající pražské osadě Buďánka, kterou vede s diváky poslední obyvatelka této lokality, se od loňského listopadu stala pevnou součástí dokumentárně laděné inscenace Kolonie Divadle Na zábradlí. Na tento proud veřejných diskusí nad inscenacemi a jejich tématy navazuje čerstvě i Zlatá kaplička, která na dnešní (středeční večer 18. 1.) ohlásila po představení Krále Leara veřejnou diskusi o této kontroverzně vnímané inscenaci.

    Čí je to město?

    Vnímat divadlo jako rozmanitou a především otevřenou platformu pro setkávání a diskuse se pokouší již několik let – s různými výsledky – i Divadlo Na zábradlí. Letos si dramaturgie vytkla nelehký úkol: Prostudovat, prozkoumat a prověřit atributy města a života v něm. Čí je to město? zní podtitul celé sezony. Studijní cesta nevede jen po cestách divadelních inscenací (Pokorného Domov můj, Ferenzové Kolonie, nově Havlova Asanace), ale i přes kopce a hory výstav, přednášek a diskusí. Jedním z takových kopců, které se divadlo pokouší pravidelně jednou za měsíc zdolat, jsou besedy s osobnostmi, jejichž život se úzce váže k některé pražské městské části. Místní foyer již navštívili Jaroslav Róna, Zdeněk Lukeš či David Vávra. Nenásilným porušením jednoměsíčních sobotních repetic byla nedělní (první ze dvou lednových) beseda, či spíš přednáška s diskusí na závěr, mediálně známého obránce památkové péče, historika umění, jednatele Klubu Za starou Prahu Richarda Biegela nazvaná Od Špačkova domu k Palladiu (Poločas pražského architektonického rozpadu).

    Richard Biegel moderoval 7. června loňského roku demonstraci více než šesti set občanů a aktivistů proti demolici domu č. 1601 na pražském Václavském náměstí. Snímek JANA MAXOVÁ

    Oproti očekávání, že gró celého povídání bude směřovat ke dvěma tiskem i veřejností slušně propraným kauzám, tedy k demolici neobarokního Špačkova domu v Klimentské ulici v roce 1993 a k nedávné ničivé transformaci původních Josefských kasáren v obchodní mašinérii Palladia, to vzal Richard Biegel pěkně od Adama: od prvních úvah o ochraně památek v naší metropoli, tedy od asanace koncem 19. století. Upozornil také na paradox, který si příliš neuvědomujeme, že právě v mnohém nesnesitelná a nesvobodná 50. léta minulého století v Československu přinesla vyhlášku Pražské památkové rezervace jako unikátního památkově chráněného celku. V srpnu 2011 tomu bylo čtyřicet let. Výročí se stalo spíš „neviditelným“, což odráží dnešní přístup k památkám. Podle Biegelových slov byla Praha v porevolučních 90. letech – co se týká města jako funkčního urbanistického celku – ve skvělé „kondici“ narozdíl od mnoha jiných evropských velkoměst, jež stihly válečné nálety a všeprorůstající komerce a business. Pyšnila se hlubokou urbanistickou kontinuitou, nebyla úřednickým ghettem, ale živoucím městem s atmosférou. Mohla se stát inspirativním terčem, ohromnou výzvou pro světové architekty, kteří by do ní eventuelně vstupovali. Bohužel uplynulé dvacetiletí nastavilo těmto očekáváním odlišné zrcadlo. O zásazích do historické zástavby dnes nerozhoduje státní instituce, ale v rámci decentralizace moci příslušná městská část. Přes existenci územního plánu a zákona o státní památkové péči, kterým se šermuje pouze v nejnutnějších případech (jinak platí, že je „zákonem druhé kategorie“, který se nemusí bezpodmínečně dodržovat), dochází s vědomím zodpovědných (ale ve skutečnosti nezodpovědných) úřadů a úředníků ke schvalování brutálních, nevratných zásahů do architektonického dědictví Prahy. Těm nemůže zabránit ani Památkový ústav, jelikož jeho schizofrenní uspořádání z něj činí hráče ne druhé, ale třetí kategorie. V Praze nejsou stanovena obecná pravidla pro nové stavby, výška zástavby a podobně, vše se rozpouští v podivné osobní (ne)odpovědnosti.

    Čí je Praha? Snímek JANA MAXOVÁ

    Z centra Prahy se stalo město téměř bez stálých obyvatel. 60% starousedlíků vyklidilo za posledních dvacet let pole kancelářím a hotelům. Na mnoha místech vzniká architektura, jež je spíše komerční karikaturou městské architektury. Některé domy byly zbaveny neúměrnými zásahy své „paměti“ a staly se z nich doslova sterilní místa. Ani UNESCO, na jehož listinu světového kulturního dědictví se Praha v roce 1992 dostala, není podle Biegela Krakonošem, který dvojím máchnutím napraví nesprávná rozhodnutí. Může se stát, že za pár let by mohla Praha „seznam vyvolených“ opustit. Je na každém z nás, abychom si položili otázku: Jakou Prahu chceme? Čí je to město?

    Divadlo Na zábradlí Praha – Richard Biegel: Od Špačkova domu k Palladiu (Poločas pražského architektonického rozpadu) další díl z cyklu setkání a diskusí Čí je to město?, DNz Praha 15. ledna 2012.

    P. S. Příští besedu Čí je to město 28. ledna povede na Zábradlí Vlastimil Třešňák, který  představí kdysi dělnickou periferii, dnes místo poutající extremní zájem developerů – Karlín.


    Komentáře k článku: Vnímal jsem Prahu jako něco samozřejmého…

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Beseda vyústila v konstatování,
      že právě dnes má Praha naději. Kdy, když ne dnes, a kdo, když ne tandem nové ministryně kultury (Starostové a nezávislí) a pražského magistrátu, ovládaného předvolební koalicí TOP 09-Starostové a nezávislí (27 poslanců z 65)?
      Po ostudném odchodu svého předchůce by ministryně ve spolupráci s vedením Prahy měla zvrátit jeho skandální rozhodnutí a zachovat v hlavím městě tradiční (od roku 1862, s výjimkou let komunistického režimu IV. republiky 1948 – 89) a pro evropské metropole standardní dvě opery: operu státní (operu Národního divadla) a operu městskou, v budově dnešní Státní opery, dříve Smetanova divadla, před neblahým rokem 1948 Velké opery V. května, předtím Neues Deutsches Theatre.
      Už dnes by mohla být vyhlášena anketa na její pojmenování! Městská opera? Banální! Co třeba OPERA BRATŘÍ ŠKROUPŮ?
      František Škroup se narodil 1801 ve Voticích na Hradecku a zemřel roku 1862 (jeho hrob je na katolickém odd. hřbitova Grooswijk v Rotterdamu). Kromě hudby k Tylově Fidlovačce (1834), ze které pochází naše státní hymna, složil první české opery: Dráteník (libreto J. K. Chmelenský), Oldřich a Božena (obě 1826), Libušin sňatek (1835). Dochovaly se i jeho liturgické skladby pro pražskou synagogu v Dušní, kde řídil rituální zpěv. S J. K. Chmelenským vydávali (1835 – 1839) periodický sborník Věnec ze zpěvů vlastenských .
      Jeho mladší bratr, Pražák Jan Nepomuk Škroup (1811 – 1892), byl od roku 1836 sbormistrem a v letech 1870-82 druhým kapelníkem Stavovského divadla;1844-49 ředitelem Žofínské akademie, kde nastudoval mj. sbory do Romea a Julie od H. Berlioze. Od roku 1838 byl ředitelem kůru u Křižovníků, od 1845 byl současně kapelníkem u sv. Víta. Psal chrámovou hudbu a oblíbené sbory, např. Bývali Čechové. Autor opery Švédové v Praze – ta by se dnes jistě líbila skandinávským turistům :-).
      J. K. Tyl, druhý člen „tvůrčího týmu státní opery“, má u nás divadel přehršel, tím velkým v „jeho“ Plzni počínaje. Myslím, že přínos bratř Škroupů kultuře v Česku je srovnatelný, jakkoli není zatím dostatečně zpopularizovaný.

      18.01.2012 (5.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Josef Herman

      Josef Herman

      Marketingově ještě lepší název
      by mohl znít Opera bratranců Veverkových.

      18.01.2012 (8.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Já jsem za Operu Václava Havla…
      Ne, vážně. Přejmenovat jakékoli divadlo či divadelní dům je vždy velmi citlivé a mělo by projít delším procesem. Když už dům nebyl po někom nazván hned po postavení, upřednostňoval bych obecnější názvy – Státní, Městské, Národní divadlo. Vyhneme se neustálým přejmenováváním. Myslím, že dnes není doba pro hledání nového názvu Státní opery. Nebo je?

      18.01.2012 (13.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Josef Herman

      Josef Herman

      Petře, už vážně a jen telegraficky:
      1. Měst, kde jsou dva operní domy (i tři) je jen pár, a to největších a nejbohatších – okolo nás Berlín, Mnichov, Vídeň, dál od nás třeba Moskva, Londýn a Paříž, za oceánem jen New York. Těch měst ve světě je cirka deset. V žádném městě ale nejsou dvě stejné opery, vždycky se liší zaměřením: nejčastěji na „státní“, reprezentativní, a „lidovou (komickou, národní). A pak mohou být účelově zaměřené soubory, různé komorní, experimentální, jako byla třeba Opera Furore. Státní = hraje převážně tradiční tituly v originále, nejklasičtější operety (operety v pozici opery: Netopýr třeba), snaží se o nejlepší pěvecké obsazení; lidová (národní) – hraje zpravidla v národních jazycích, tedy i v překladech (v Komische Oper v Berlíně překládají všechno!!), národní repertoár, víc novinky, také operety, výjimečně muzikál. Ty další opery dle svého zaměření (Komorní opera ve Vídni hrála třeba Šostakoviče Moskva Černomjuški). Státní a lidová opera se zpravidla liší také budovou, jak, je snad jasné, opět viz Vídeň.
      2. U nás byly regulérní dvě opery jen když jedna byla česká a druhá německá – a obě byly „státní“ pro svou komunitu!!! To se promítlo i do stavby obou reprezentativních budov: ND a SOP jsou budovy stavěné jaké státní, SOP dokonce jako už speciálně operní. Pokud by v Praze měly být dvě opery, pak jedna státní a jedna lidová – jenže jak je rozdělit do budov, když se má hrát Mozart navíc ve Stavovském? Navíc podle logiky takového dělení ve světě by budova SOP měla být prostorem pro „státní“ operu a budova ND pro „lidovou“, v našem pojetí spíše „národní“ operu (jako je ENO v Londýně), nicméně s repertoárem mj. klasických operet. To dnes někdo ustojí??
      3. Jen aby tě Petře červíček nehlodal: ta třetí opera ve Vinohradském divadle (1907-1919) byla typicky „lidová“, městská, se značným podílem operety, tedy lišila se od obou „státních“ oper, jedné české a jedné německé. Platilo ji město Vinohrady, samozřejmě.
      4. A ještě aby nehlodal: v Berlíně jsou tři opery, z toho dvě v postavení „státní“, a sice Opera Pod lipami (nyní v Schiller Theatru, budovu opravují) a Německá opera, které pro Berlín znamenají stejný problém jako ND a SOP pro Prahu – Komická opera je „lidová“ a problém s ní není. Tam problém vznikl rozdělením města: jedna „státní“ opera pro východní, druhá (Deutsche Oper) pro západní Berlín, po pádu zdi mají dvě. Problém řeší intenzívně, je z toho hromada výstupů, k praktickému řezu zatím nedošli.
      5. Cosi jako konkurence dvou stejných oper nikde na světě není, tedy nikde nemají dvě státní nebo dvě lidové opery v jednom městě! Opera 5. května vznikla jako cílená opozice pro ND, a jako takovou ji Nejedlý mocensky zlikvidoval, to je pravda, jiná věc ale je, jestli by se udržela s tím programem déle než tři roky svého života, dá se odhadnout podle poslední sezóny, že asi ne. Estetická jinakost (opozice) je na dlouhodobé odlišení domů málo.
      6. Řešení jedním souborem v letech 1948-1992, které Petře tolik odsuzuješ, je pro pražské složité poměry docela vyhovující, a vůbec nelze říct, že by tehdy opera neprosperovala (samozřejmě podle toho, kdo se dostal ke slovu, ale to je obecná podmínka úspěchu): pro paralelní provoz dvou (zčásti tří, Mozart ve StD) domů byly ovšem potřeba dva orchestry a dva sbory, a odpovídající počet sólistů. Bylo však možné plánovat repertoár podle logiky budov, a soubor tím pádem mohl mít víc premiér – důsledkem toho např. bylo, že se v ND hrálo daleko víc českého repertoáru. Chtít po současném ND, aby hrálo víc české klasiky, je nonsens, protože ono se musí vcelku chovat jako samostatný soubor a hrát vše, co má státní opera hrát, a trochu suplovat operu „národní“. Mohl bych v důsledcích stávajícího řešení pokračovat.
      7. Kdo platí není až tak rozhodující: ve Francii na všechna státní divadla hodně přispívá stát, v Německu ani na velké berlínské operní domy stát nedává nic! Je to otázka nastavení systému, samozřejmě daní, u nás však zatím nikdo nic nenastavil.
      8. Pavel Bém jako primátor uzavřel s Václavem Riedlbauchem memorandum o převzetí SOP městem Prahou, ale v plánu měl přemístnit tam karlínský soubor a karlínské divadlo pronajmout. Z hlediska ekonomického to nebylo nejhorší řešení, z hlediska různosti domů také ne: byla by to taková hodně lidová opera. Já ale byl proti tomu proto, protože považuji prostor SOP za nejlepší prostor pro hraní opery u nás, jemuž se ND prostě nevyrovná už dispozicí jeviště, ergo to by měl být dům pro „státní“ operu, když už by byly dvě. Ve světě je také SOP známější než ND.
      9. Tedy z uvedeného vyplývá, že nejvýhodnější by pro Prahu bylo mít jeden operní soubor, a jeden baletní, jak to bývá, a to v postavení „státní“ opery (baletu), který sídlí v budově SOP a hraje také v budově ND a StD samozřejmě repertoár, který tam především patří – je to prostor pro zásadní navýšení českého repertoáru. Ale zároveň tvrdím, že třísouborové ND je diluviální přežitek, že vše musí začít dekonstrukcí ND tak, jako je tomu třeba ve Vídni: jednotlivé soubory mají své budovy jako domicil a jsou samostatné! Co se právního postavení souborů týče, v Berlíně i ve Vídni to řešili zvláštním zákonem. Jenže toho všeho se ministerstvo bojí. A zase bych mohl dlouze pokračovat dalšími důsledky a souvislostmi. Ale už jsem to mnohokrát psal, podrobně, stačí si najít.
      10. Proto se Petře domnívám, že z neznalosti věcí stříliš příliš silnou municí a přidáváš se bezděky k těm, kteří chtějí zachovat samostatnou SOP ve stávající podobě – a to podle mého především proto, že se bojí o dobrou živnost. Drtivá většina umělců SOP by sotva našla jinde angažmá, mimo jiné. Podmínkou vzniku SOP také byla její soběstačnost, či velmi malá státní dostace, což někdy do roku 2000 fungovalo, ale nyní je to druhý dům, který si dělá nároky na stejnou dotaci jako ND – a problém je na světě. Dodávám, že zcela zákonitě. Teď Petře navrhuj řešení.

      18.01.2012 (18.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Marie Reslová

      Marie Reslová

      Doufám, pane Pavlovský,
      že vezmete argumenty Pepy Hermana na vědomí, rozum do hrsti a zastydíte se za váš optimismus ve věci samostatné Státní opery.

      18.01.2012 (23.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Josefe, ty jsi historik, ne já!
      Jsi si ale jist, že Neues Deutsches Theater bylo za První republiky financováno čs. státem úplně stejně jako ND? Nefinacovali je především čeští Němci a německojazyční Židé?
      Pokud jde o Státní operu, snažím se ti už dlouho, ovšem marně, vysvětlit, že si úpěnlivě přeji její zrušení. Ne však bez náhrady. Na jejím místě bych rád viděl městskou operu (ať už by se její budova jmenovala jakkoli, ti Škroupové se mi líbili mj. pro svou jazykovou utrakvističnost), takovou, jakou mají četná jiná, menší a chudší česká a moravská města, bohatší o to, oč je Praha bohatší než třeba Brno, Plzeň či Ostrava. Když mohou ona, proč ne Praha?
      Pokud jde o odlišení, je jednoduché: ND je principiálně povinno uvádět český repertoár, klasický, moderní i současný, v opeře i v činohře. Za to je národ prostřednictvím příslušné kapitoly v rozpočtu MK ČR platí. Také by mělo vychovávat národní operní publium, tzn. hrát operu pro děti. Kdyby pak občas nasadili kousek od O. Nedbala nebo dokonce od R. Frimla, nezlobil bych se, k národní kultuře to patří.
      Teprve pak je na řadě zahr. repertoár, tam bych se přimlouval především za 18. století s Mozartem v čele. Dále je tu i něco barokních oper, vzniklých v našem regionu.
      Městská opera by naopak měla hrát světovou tvorbu 19. a 20. století, v originálech, samozřejmě a s titulkováním. Měla by být atraktivní i pro turistický „incoming“, pro turisty, kteří do Prahy nejezdí za pivem a prostitukami, ani za baťůškářskými povyraženími, protestními demonstracemi, pochody pýchy homosexuálů atp. Pro turisty, jejichž pobyt v Praze, prodloužený kvůli návštěvě opery byť i pouze o jeden den, se bohatě vyplatí.

      19.01.2012 (3.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Za SVŮJ optimismus, Marie, za SVŮJ!

      19.01.2012 (3.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    8. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Vladimíre,
      kdy jindy je vhodná doba k hledání názvu Státní opery, než když se tato ruší? Když v tom domě nebude státní opera, a já doufám, že ne, tak se ta budova prostě MUSÍ jmenovat jinak. Věcně správné by bylo Městská opera nebo Pražská opera nebo Opera města Prahy. Když ale v jiných městech máme Janáčkovu operu, Divadlo A. Dvořáka, F. X Šaldy, Mahena, bří Mrštíků, O. Stibora, J. K. Tyla, V. K. Klicpery, B. Němcové, V. Nezvala, A. Jiráska a dokonce i Pippicha, proč by nemohlo být jedno divadlo pojmenováno po druhém z tvůrců národní a státní hymny? Odpovídalo by to prostě stávajícímu pojmenovávacímu úzu!

      19.01.2012 (3.28), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    9. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Apropos “ Opera bratranců Veverkových“ , pohotové a vtipné! Kdo ale dnes ještě mimo nás, vzdělanců, ví, že Veverkové byli kulturní činitelé v původním slova významu, protože cultus znamená latinsky pěstování, vzdělávání (půdy). Bez ruchadla půdu nevzděláš, motyčka i rýč jsou málo.
      My, pamětníci 50. let ovšem známe i skvělou kolchoznickou technologii, „orbu s předradličkou“. K té ovšem bratranci Veverkové třídně nedorostli.

      20.01.2012 (6.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,