Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Příběh scénografa bez pozadí doby

    Jako nejaktivnější složka ediční činnosti Divadelního ústavu se vnějšímu pozorovateli jeví série monografií českých scénografů – jen za posledních několik let třebas o Josefu Jelínkovi, Janě Zbořilové, Janu Vančurovi, Ireně Greifové, Ivě Němcové či Karlu Zmrzlém. Prozatím poslední je Zbyněk Kolář Vlasty Koubské, který ovšem svou výpravností ze zmíněné série vybočuje a představuje po knize Heleny Albertové Josef Svoboda scénograf (2013) další zřetelný pokus o exkluzivní, „exportní“ vydavatelský počin.

    A jde o ambici rozhodně naplněnou: začíná to vpravdě nádhernou obálkou Filipa Skaláka (vůbec bych řekl, že grafická úprava svou neprosazující se, elegantní uměřeností odpovídá samotnému Kolářovu dílu), pokračuje více než třemi stovkami reprodukcí, mezi nimiž nad fotografiemi výrazně převažují Kolářovy kresebné návrhy a specifické „storyboardy“, a zdaleka nekončí kompletním soupisem jeho mimořádně rozsáhlého díla. (Snad jen výběrová bibliografie textů k tématu je výběrová natolik, že by zde snad ani být nemusela.) Výhodou pro obdobnou publikaci je fakt, že Kolář byl vynikajícím kreslířem, jehož scénické návrhy zcela obstojí jako samostatná výtvarná díla (až leckdy vzbuzují otázku, zda opravdu byl podobně sugestivní i jevištní výsledek – což samozřejmě technicky často nedokonalé černobílé fotografie nemohou potvrdit).

    Text Vlasty Koubské je zřejmým pokusem vyložit Koláře takříkajíc „z něho samého“. Vlivům, předchůdcům, spoluběžcům i dobovému politickému kontextu se tady mnoho místa nevěnuje, vlastně až v doslovu se autorka pokusí (velmi heslovitě) vymezit Kolářův tvůrčí typ vůči jeho vrstevníkům. Rovněž se příliš nehovoří o politice: dozvíme se, že roku 1969 Kolář na protest proti sovětské okupaci vystoupil z KSČ a přišel tím o místo šéfa výpravy Divadla na Vinohradech, už ale nezazní, že tam nadále vytvářel pravidelně několik scénografií ročně. Fakt, že po celé normalizační dvacetiletí rovněž velmi extenzivně pracoval i na „kapitalistickém Západě“, se bere jako samozřejmý důsledek Kolářovy spolehlivé profesionality, o tom, čím mohla být podobná příležitost vykoupena, se nemluví. (I české Kolářovy scénografie sedmdesátých let jsou až na výjimky pominuty.)

    Tento nevelký ohled ke „kontextům“ je částečně ospravedlnitelný tím, že Kolář vychází z Koubské textu jako typ bez zásadních proměn nebo zvratů v tvůrčím vývoji: jeho rukopis už na začátku působí velmi zrale (však jako scénograf začíná být výrazně činný až na prahu třicítky), poměrně rychle se ustálí a pak se opírá v zásadě o neměnné principy až do konce tvůrčí dráhy (nadále vypravoval inscenace ověřeným způsobem, který mu umožňoval vyjadřovat požadované obsahy a významy, píše Koubská decentně).

    Pokud Koubská vnímá Kolářovu scénu k Bulgakovově Svaté kabale v Divadle na zábradlí (1980) jako důkaz toho, že Kolář „uměl akční scénografii, ale nedělal ji“, já vidím na zachovaných návrzích shodné principy jako v jeho vinohradských inscenacích, pouze uzpůsobené velikosti „zábradláckého“ jeviště. Vstříc záměrné syrové neestetizovanosti se Kolář zřejmě nebyl ochoten vydat, podobně jako jakékoli zřetelnější antiiluzivnosti – divadlo mu bylo zřejmě magickým, částečně snovým prostorem pečlivě vybraných a esteticky suverénně vyjádřených symbolických významů.

    To také zřejmě vedlo k přílišné rutinované uhlazenosti jeho posledního období (což Koubská naznačí až v doslovu). O vlivu režisérů na scénografii se tady mluví málo (a většinou obecně), ale je evidentní, že totožné tvrzení by platilo i o Kolářově nejčastějším režijním partnerovi Jaroslavu Dudkovi; je ostatně výmluvné, že Kolář v okruhu svých spolupracovníků už po roce 1968 nenašel nikoho mimo svou generaci a v zásadě odešel ze scény spolu s ní.

    Výše řečené samozřejmě nechce zpochybnit suverenitu Kolářových vrcholných realizací a mimořádnou vyspělost jeho scénografického myšlení. Stačí si na straně 75 nalistovat jeho návrhy k Dudkově vinohradské inscenaci Karvašovy Velké paruky (1965) a porovnat rafinovanost použití šachové metafory třebas s doslovností obdobného řešení Jaroslava Krejčího pro Hynštovu brněnskou inscenaci Tartuffa (1970). Nebo se probírat Kolářovými imponujícím způsobem precizními obrazovými scénáři, z nichž je vidět, jak perfektně měl domyšleny všechny jednotlivé varianty a možnosti základního scénografického gesta. Mimořádně trefný mi v tomto ohledu přijde Koubské postřeh, že hudebně vzdělaný Kolář pracoval vlastně jako skladatel, který promyšleně variuje určené výchozí téma, snaží se maximálně vytěžit jeho možnosti, ale nikdy jej neopustí.

    Poznámka závěrem – je to zřejmě banální, ale u každého historického psaní o divadle, které nezbytně vychází z nepřímých pramenů, je vhodné k nim přistupovat kriticky. Pokud Koubská zdařile filtruje dobově podmíněnou rétoriku české a slovenské divadelní kritiky padesátých a šedesátých let, překvapuje mě časté užití floskule o silném emocionálním dopadu Kolářových scénografií na diváky u jeho zahraničních inscenací, kde se nezbytně vychází ze zdrojů mnohem zprostředkovanějších (a úsměvně působí moment, kdy se u mannheimské inscenace Ze života hmyzu tvrzení o tom, že Kolář učinil z jeviště místo magických zázraků, opírá o svědectví Kolářova bratrance).

    Vlasta Koubská: Zbyněk Kolář. Institut umění – Divadelní ústav, Praha, 2017. 269 stran.


    Komentáře k článku: Příběh scénografa bez pozadí doby

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,