Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vlasta Chramostová: Divadlo z nás dělá lidi

    Herečka Vlasta Chramostová byla 1. září uvedena do nově založené Síně slávy Národního divadla. DN s ní mluvily pár hodin poté skoro pod střechou „zlaté kapličky“, kde je z oken salonku výhled na Vltavu a Střelecký ostrov.

    FOTO archiv ND

    V Národním divadle 1. září 2015. FOTO archiv ND

    Má pro vás po všech poctách, kterých se vám dostalo, takové uvedení do Síně slávy ještě cenu?

    Podívejte, každá cena, jak říkal Zdeněk Svěrák, je jako prodloužený potlesk. Asi takový, jaký jsem dneska zažila já v Národním divadle. Zahřeje to u srdce, ale jinak se ceny nemají přeceňovat. Mnohé jsem dostala ještě i dávno před „totáčem“: cenu divadelníků a cenu za film a cenu města Prahy a nic mi to nepomohlo, když bylo zle, protože ti, kdo mi je dávali, byli taky sesazeni ze svých funkcí, takže už to jako neplatilo.

    Dostala jste také vyznamenání od Václava Havla za zásluhy o demokracii a lidská práva.

    Řád Masaryka III. třídy, a na to jsem byla pyšná. Seděla jsem ve Vladislavském sále a myslela jsem na své předky, protože to byli vzácní lidé a dva byli legionáři, padli v legiích, za války byli popraveni někteří mí příbuzní a tatínek byl v odboji. Tam jsem si tenkrát říkala, že konečně dělám svým předkům taky čest.

    Ministr kultury uvádí Vlastu Chramostovou do Síně slávy Národního divadla. FOTO archiv MK

    Ministr kultury uvádí Vlastu Chramostovou do Síně slávy Národního divadla. FOTO archiv MK

    Vy jste měla k osmdesátinám krásné benefiční představení s Davidem Prachařem. Neuvažujete o tom, že byste si ho příští rok k devadesátým narozeninám zopakovala?

    Už teď křičím ne, protože jsem hluchá, slepá, sklerotická a myslím si, že všecko jsem už stihla říct. Vždyť bylo moře interview o mých návratech, o mých třech životech – já jsem měla život herecký v Divadle na Vinohradech, mladičký. Pak jsem měla v disentu dvacet let a teď nedokončených dvacet let v Národním. Mám ta data taková čistotná. Vždycky říkám, že 17. listopadu jsem se narodila a že ten den byla zvýšená průserovost.

    To by znamenalo, že ta naše sametová revoluce se vám jeví jako „průser“?

    To ne. Možná náš osobní, protože my jsme takoví vysmívaní pravdoláskaři a já si na tom trvám. Víte, bylo by škoda, kdyby skončila naše civilizace, protože si myslím, že tady v Evropě je velmi mnoho krásných věcí za ta staletí.

    Cítíte nějaké ohrožení evropské civilizace?

    Vidím velké ohrožení. Dokonce bych ani nechtěla říkat, že to vidím velmi černě, protože dnešní politici stojí před problémy, které tady nebývaly.

    S Pavlem kohoutem, Vlastou Třešňákem, Pavlem landovským a terezou kohoutovou-Boučkovou během bytového představení kohoutovy Hry na Macbetha, 70. léta. FOTO archiv

    S Pavlem Kohoutem, Vlastou Třešňákem, Pavlem Landovským a Terezou Kohoutovou (dnes Boučkovou) během bytového představení Kohoutovy Hry na Macbetha, 70. léta. FOTO archiv

    Vždycky jste citlivě vnímala politickou situaci, v které jste hrála divadlo. Jaké je místo divadla v této době?

    Umění, to je jak říká Rilke, tajemná věc. Já za těch šedesát let neumím teoretizovat o divadle, protože to umění je zvláštní. Nepomůže nám od válek, ani od náboženských, ale přesto činí život krásnější a ušlechtilejší. Dělá z nás lidi.

    Co znamenalo divadlo pro vás?

    Pro mě je to to nejkrásnější, čeho jsem se ve svém lidském čase mohla chytit, v tom vesmíru prchajícím. Já si považuji, že mi pánbu dal takovouhle lásku, protože s divadlem a herectvím jsem zažila moc krásnejch věcí. Protože jsem ale vždycky chápala divadlo jako spjaté se současnou dobou, měla jsem to složité.

    Co vám dávalo sílu, když vám bylo nejhůř?

    Já jsem věděla, že jsem na správné straně. I když to bylo velmi těžké, samozřejmě, protože jsem byla dvacet let nejenom neherečka, ale taky neosoba. Už jsem taky nepočítala, že se někdy vrátím. Když mi bylo pětašedesát, tak jsem se teprve rozhodla, že půjdu do Národního divadla. Pozval mě sem Ivan Rajmont a já jsem se rozhodla, protože jsem si říkala, nebuď zbabělá, Masaryk v pětašedesáti založil Československo, vládl, jezdil na koni, cvičil a psal, tak se snaž.

    Dorotea - 16.11.1995 (Vlasta Chramostová, Věra Galatíková). FOTO archiv ND

    Dorotea – r. M. Krobot, prem. 16. 11. 1995 (Vlasta Chramostová, Věra Galatíková). FOTO archiv ND

    Na kterou z rolí v Národním divadle vzpomínáte nejraději?

    Na Dohazovačku ve hře Dorotea od Lope de Vegy, to dělal režisér Mirek Krobot a já myslím, že to bylo nádherný představení. Psali o tom, že to byla moje nejlepší role a já myslím, že ano. Pak jsem byla hrozně šťastná, když jsem hrála paní Higinsovou v Pygmalionu. Vždycky jsem čekala na svoji poslední větu, protože ta byla opravdu shawovská. Líza se mě ptá: Pan profesor Higins pojede s námi? – Vyloučeno, ten se neumí chovat.

    S Evou Holubovou, Dagmar Havlovou a Josefem Abrhámem ve filmu Václava Havla Odcházení. FOTO archiv

    S Evou Holubovou, Dagmar Havlovou a Josefem Abrhámem ve filmu Václava Havla Odcházení. FOTO archiv

    Jedna z vašich posledních filmových rolí byla ve filmu Václava Havla Odcházení. Jaká to byla zkušenost?

    My se znali asi čtyřicet let a to už bylo po mé osmdesátce. Václav říkal, já jsem ti vždycky chtěl napsat roli a kdybych byl věděl, že budeš hrát v Národním Babičku a ta má sedmdesát stránek, tak bych ti to byl napsal větší, ale přál bych si, abys v Odcházení hrála, i když to nebude dělat Národní divadlo, ale Archa. Pak chtěl, abych to dělala i ve filmu. Říkala jsem si, že to asi tak má být, odcházet s Odcházením. Václav Havel a já taky, celá ta naše generace, i když Václav byl o deset let mladší. (Paní Chramostová se zadívá z okna.) Poslyšte, já vidím plout po té Vltavě neuvěřitelné věci. To je tak nápadné, že vedle labutě tam pluje teď automobil… To za mých časů, kdy jsem se tady dívávala, tam takové věci nejezdily.

    A nebyly lepší ty obyčejné lodičky s vesly?

    Ale to víte, to je moje mládí! Standa (Stanislav Milota, filmový kameraman, manžel Vlasty Chramostové seděl při rozhovoru opodál) mě zval, jestli bych se šla projet… Říkala jsem, tam mě nedostaneš. Václav mě při Odcházení dostal na kolotoč a jeli jsme na takovém rozvrzaném starém kolotoči, kačer Donald tam byl a my dva, staří blázni.

    FOTO archiv ND

    Národní divadlo, 1. září 2015. FOTO archiv ND

    Jaký sen byste si ještě ráda splnila?

    V mém věku už si žádné sny nedovolím mít, jenom bych se chtěla ještě dožít příštích narozenin, protože k těm chystám pokračování své první knihy, která byla strašně úspěšná. V Národním taky chystají nějakou fotovýstavu. Tak doufám, že to ještě odabsolvuju. Já na chalupě naberu vždycky sílu, ne tady na lodičkách na Vltavě, to bych umřela z vedra. Takže zítra se hned vracím domů, což je venkov. My žijeme s Milotou už jako takový staříci. Já jsem sice dítě městské, ale zjistila jsem, že teprve na té dědině teď, když mám čas, tak si všímám věcí, které jsem neviděla. Vidím, že to funguje a jak jsme součástí té přírody. S tím se nedá nic dělat.

    ///

    Více na i-DN:

    Spravedlnosti času, jsem tvůj vyznavač

    Vlasta Chramostová: Divadlo z nás dělá lidi (verze v tištěných DN 15/2015)


    Komentáře k článku: Vlasta Chramostová: Divadlo z nás dělá lidi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,