Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vladimír Marek: Ochutnal jsem všechno, co je lákavé

    Musím se sám sobě smát, jak se mi daří sypat „moudra“, sebeironicky si posteskl během našeho rozhovoru herec Vladimír Marek (1951). Pro mne je od devadesátých let, kdy jsem jej viděl jako slečnu Kostovou v Léblově Kabaretu, ikonickým symbolem nespoutaného, obdivuhodně divokého, odvážného herce s vnější slupkou bizarnosti a extrémně svobodným nitrem, stigmatizovaným bolestí osudových předurčeností. To se mi to žvaní, když už mám hodně odžito a za rok a půl ze mě bude důchodce, končil ono setkání. A večer mi poslal své fotografické autoportéty. Je to jen travestitní hříčka s různými ikonami mýtů, opery, baletu a literatury. Je to můj realistický pohled na sebe sama v jistém věku, stavu mysli a názoru na umění. Měla by to být hlavně sranda. Snad jen Neznámá ze Seiny a Unplugged komunikuje s prozaickým lidským koncem, který beru s naprostým klidem a bez travestie, napsal.

    Život, smrt, svoboda, radost a láska byly také hlavními tématy našich vánočně-novoročních dialogů.

    Vladimír Marek

    Unplugged. Autoportrét Vladimíra Marka, 2012. FOTO VLADIMÍR MAREK

    Jak prapodivný je a kolik bytostí sídlí ve Vladimíru Markovi?

    Sám sebe shledávám obyčejným, nezajímavým člověkem, nikoliv prapodivným. Ani více bytostí ve mně ukryto není. Je ovšem pravdou, že navenek výstřední Vladimír Marek je mimo divadlo nepříliš společenský člověk a zarytý samotář. Samota je pro něj zdrojem energie a podpůrnou terapií na zvládání maniodpresivní psychózy, kterou trpí od svých osmnácti let. Snaží se přijímat jevy tak, jak přicházejí, a nehodnotit je. Nedělit je na dobré či špatné. Snaží se jen rozpoznat, které z nich může změnit, a se kterými by se měl smířit při vědomí, že se mu může stát jen to, s čím předem tak nějak souhlasí.

    A co bizarnost a divokost jeho života? Extrémní žití a prožívání každého životního okamžiku? S vzestupy i pády.

    Být divým by znamenalo, stát se nebezpečným, a o to už dávno neusiluji. Být bizarním by znamenalo stát se temným, a temnota mi rozhodě dobře nedělá. A být extrémistou? V mém životě byly momenty, kdy jsem sebou flákal ode zdi ke zdi. Jedním z hlavních důvodů byla ta moje zatracená choroba. Manická období střídaly nekonečné dny hlubokých depresí a pak chvíle návratu k normálu. Trvalo mnoho let, než jsem se naučil rozeznávat, co jsem doopravdy já, a co je ona nemoc. Našel jsem několik jejích spouštěcích mechanismů a snažil se vyhnout situacím a myšlenkám, které je nastartují. A v neposlední řadě je zde pokrok v léčení psychických nemocí. Antidepresiva, která nevytvářejí závislost a nejsou jako dřív jen oblbovákem na bázi benzodiazepinů, které sice uklidní, ale učiní z člověka apatickou, loudavou bytost.

    Vladimír Marek, Vše o mé matce

    S Danou Batulkovou jako Agrado v adaptaci Almodovarova filmu Vše o mé matce (r. Peter Gábor, prem. 20. 2. 2010, Divadlo ABC) FOTO ARCHIV MDP

    Jsem plebejec

    Jak vás formovaly rodina, Praha a doba, ve které jste vyrůstal?

    Praha a dětství, to pro mě bylo Staré Město, Haštalská ulice a v domě č. 25 mrňavý byt 1+1, studená voda pro celé patro z kohoutku u výlevky na chodbě a společný záchod. Jediné místo, kde jsem si mohl hrát a nepřekážet, bylo pod stolem v kuchyni. Tam mi rodiče – jsem jedináček – vybudovali prťavý svět s přihrádkou na hračky, se závěsem, který připomínal divadelní oponu, a se světýlkem, které se proměňovalo v reflektor mých her.

    Táta byl kuchař (dej mu Pánbu nebe!) a maminka dámská krejčová. V padesátých letech to dalo sotva tak na obživu. Maminka byla krásná a velmi temperamentní ženská. Je generál i nyní, v požehnaném věku. Táta byl klidný, v tom, co dělal, zarputilý. S maminkou tvořili skvělý pár. Chvíli „Itálie“, chvíli sranda, chvíli ticho. Jsem plebejec a jsem na to hrdý.

    Co se vám ještě vybaví, řekne-li se dětství?

    Mateřská školka v Řásnovce, která tam je, nezměněná, dodnes. Učitelky nám často hrály maňáskové divadlo a já to miloval. Prázdniny u prarodičů z otcovy strany v Bylanech a u prarodičů z matčiny strany v Kutné Hoře. V Bylanech na půdě bylo rodinné loutkové divadlo s Münzbergerovými marionetami. V Kutné Hoře mi dědeček truhlář k Vánocům vyrobil multifunkční loutkové divadlo. Podivuhodně mě má rodina dokázala ochránit před děsem padesátých let a zároveň mě vychovávala ke kultuře, slušně a s jasně formulovaným vědomím, že komunisti jsou svině.

    Základní škola na náměstí Curieových disponovala širokou paletou učitelských typů. Od milovaných po úchyly. Ale chodilo se do Ústředního loutkového divadla a do Divadla Jiřího Wolkera a já z toho byl celý hin. A pak, ve 3. třídě, jsem hrál s ochotníky na Staroměstském náměstí dětské role v několika pohádkách, točil film Pohádka o staré tramvaji (rež. Milan Vošmik, 1961 – pozn. aut.), objevil jsem se dokonce v jedné scéně filmu, jehož název si nepamatuji, se Zdeňkem Štěpánkem jako příslušník Hitlerjugend. Divadlo mě začalo neúprosně stahovat a já toužil hrát víc a něco, co chci já.

    Podivuhodně mě má rodina dokázala ochránit před děsem padesátých let a zároveň mě vychovávala ke kultuře, slušně a s jasně formulovaným vědomím, že komunisti jsou svině.

    Tudy tedy vedla vaše cesta k divadlu?

    Má touha po divadle mě dovedla nazpět do mateřské školky v Řásnovce, jejímž jsem byl absolventem. Začal jsem tam hrát pro prcky pohádky a příběhy, které se daly vyprávět s maňásky, které tam měli. Bylo mi tak jedenáct, když mi otec jednoho z těch prcků doporučil, abych zašel za Bohumírem Koubkem do divadla Říše loutek v Žatecké ulici. Stalo se. Byl to pro mě jeden z nejvýznamnějších životních kroků. Setkal jsem se tam se starou gardou zakládajících členů divadla i s Vojtou Suchardou. Očumoval jsem mistry marionetáře, jak na to jdou, a vždy před představením jsem si to s těmi dost náročnými marionetami na dlouhých nitích zkoušel. Jednoho dne mi Koubek svěřil vedení loutky Ježidědka z Perníkové chaloupky, parádního čísla těch nejlepších loutkovodičů. Nedopadlo to sice úplně bez chybičky, ale Koubek si mě dál vychovával, a já se tak mohl ve svých třinácti letech postavit na vodičskou lávku vedle svých dospělých vzorů.

    A po učňáku – jsem vyučený knihkupec – se stal další zázrak. Byl jsem přijat na loutkářskou fakultu DAMU navzdory tomu, že nemám maturitu!

    Vladimír Marek, Kabaret Kafka

    V Kabaretu Kafka Dory Viceníkové a Daniela Špinara (r. D. Špinar, prem. 2. 11. 2012, Divadlo Reduta Brno) FOTO KIVA

    Vládíčku, je válka

    To se psal rok 1968…

    Rok změn jak pro tuto zem, tak pro mě. „Poučňovské“ léto jsem trávil u prarodičů v Kutné Hoře. Byl jsem šťastný, že jdu na DAMU. Nad ránem 21. srpna mě probudil hluk, který rozechvěl celý barokní dům, kde babička s dědečkem bydleli. Pamatuji se, jak ke mně přiběhla uplakaná maminka a říkala: Vládíčku, je válka, napadli nás Rusáci! Kutnou Horou, kterou nesměla projíždět těžší nákladní vozidla kvůli spleti dávných štol, tou křehkou Kutnou Horou duněly tanky a já na to koukal z okna domu poblíž gotické Kamenné kašny. Druhý den jsme se vrátili do Prahy plné tanků. Ve dne i v noci se ozývala střelba. Šel jsem na Václavák a viděl rozstřílené průčelí Národního muzea. U budovy rozhlasu jsem potkal naši fyzikářku ze základky. Neměli jsme ji rádi. Vypadala jako chlap, byla bez humoru, přísná a nekompromisní. Pozdravili jsme se. Plakala. Objala mě a jen řekla: Jsou to hordy, Vladimíre, hordy barbarů. Začala doba temna a šeptání.

    Jak na DAMU fungovalo soužití loutkárny s činohrou?

    Loutkáři nikdy neměli svou vlastní scénu, jako měli činoherci v Disku. Naše studentské práce tak nemohly být konfrontovány s publikem. S kolegy z činohry jsme se na několika společných předmětech scházeli a my vždy byli poněkud za voly. Vybavuju si Naďu Konvalinkovou, Evu Jakoubkovou, Borise Rösnera, Aljošu Okuněva, Hanuše Bora… Trápili se Médeou, Élektrou, Hamletem a vyprávěli nám o tom. Měl jsem jim odpovědět, že zatímco oni se zabývají problémy lady Macbeth, já studuju roli Třetího prasátka?!

    Po DAMU jste nastoupil do tehdy slavného královéhradeckého Draku.

    Vedení naší loutkářské katedry nám ještě na škole zařídilo roční praxi ve Středočeském loutkovém divadle Kladno, dnešním Divadle Lampión. Režisérem tam byl Karel Brožek, se kterým jsme nastudovali dvě celosouborové inscenace a hráli je v normálním i zájezdovém provozu. S Karlem jsme pak vytvořili i naši absolventskou práci, Paní Bídu Milana Pavlíka. V té době hodně frčelo divadlo masek a ta hříčka byla určena pro maňásky. Navlékli jsme na sebe masky obrovských maňásků a na nohy připoutali kolečkové brusle, abychom docílili klouzavého pohybu loutky nasazené na ruku. Neslo to s sebou mnoho děsivých držkopádů, ale stály za to. Právě tato inscenace přinesla celému ročníku nabídku angažmá v Draku. Využili jsme ji ale jen tři. Já, Jana Černíková a Láďa Peřina. O chvilku později se k nám přidala ještě Libuška Bogostová. A začalo mých osmnáct let ve službách Draku.

    Vladimír Marek, Romeo a Julie a co jako?

    S Lucií Polišenskou v Romeovi a Julii a co jako? (r. Jan Frič, prem. 30. 9. 2012, Divadlo NaHraně Praha) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Co se mnou?

    Drak byl tehdy divadlem, které měnilo loutkářskou historii. Nejen naši, ale i světovou.

    Hrát v Draku byl pro mne splněný sen. Jako študáci jsme tam jezdili na premiéry a slintali přitom slastí. Bylo to tak jiné, tak nové od běžné tvorby ostatních profesionálních scén. A je jedno, zda loutkových nebo činoherních. Tvůrčí tým Krofta-Matásek–Vyšohlíd utvářel nový druh syntetického divadla. Inspirovaného, inspirativního a inspirujícího.

    Přišli jsme tam v pohnuté situaci. Zemřela skvělá herečka a dramaturgyně Marie Tůmová a bylo nutno zaskočit několik jejích rolí. Více příležitostí bylo tedy pro holky. Trochu jsme s Láďou Peřinou mrmlali, ale v krátké době se to změnilo a měli jsme práce dost i my, kluci.

    Ale nastal problém zvaný, co se mnou? Modrooký, štíhlý blonďák s dlouhými, vlnitými vlasy, to je přeci jasně princ! Nebyl. V Popelce jsem jako Princ stál za prd. Snažil jsem se, ale uhrát nasládlého milase se mi nepodařilo. Následovala řada drobnějších rolí, ve kterých se ukázalo, že je mi bližší charakterní obor, zejména postavy hajzlíků. Nahrál jsem se jich v životě bezpočet, a patrně si jich ještě pár zahraju. Nyní, když už jsem zbaven dekorativního mládí, mi ostatně nic jiného nezbývá. Se svým ostře řezaným ksichtem si klaďáka jen tak nezahraju. A pak, že neexistují herecké šarže…

    Proč jste se po listopadu 89 vrátil do Prahy a nastoupil do činoherního Divadla Na zábradlí?

    V Draku jsem v té době začal v sobě pociťovat jakousi zpohodlnělou jistotu. Že tak už to bude až do důchodu, až ke smrti. Přehnal se převrat a do Draku přišel Honza Borna. Nastudoval se mnou one man show Mysteria Buffa, spřátelili jsme se a on nahlédl do mých pochybností. Řekl mi jasně a rozhodně: Jdi do Prahy, zkus to! V tu chvíli se mi vybavily scény z klubů oblastních divadel, kde staří bardi zpiti hořekovali: Že já tenkrát nešel do tý Prahy! Co ze mě mohlo bejt! Rozhodl jsem se, že takové „tenkrát“ není cesta a riskl to. Koupil jsem od Draku inscenaci Mysteria Buffa (hrál jsem ji pak deset let), abych měl něco do začátku, a vydal se do Prahy na „volnou nohu“. Měl jsem tam domluvenu spolupráci s režisérem Jirkou Nekvasilem v Opeře Mozart, sídlící tehdy na Novotného lávce. Společně jsme vytvořili operní kabaret inspirovaný Mozartovou Kouzelnou flétnou pod názvem Play Magic Flute. Bylo to určeno především turistům. Hrálo se v němčině a mělo to několik stovek repríz. Získal jsem za to dokonce Libušku, cenu českých hudebních a operních kritiků. Jednoho léta, krátce po premiéře, jsem přišel na Novotného lávku a na cembalu ležel vzkaz, že mám kontaktovat Jana Grossmana, který právě sestavoval nový soubor Divadla Na zábradlí. Ani jsem se nerozkoukal, a byl jsem zase v angažmá. Přišel jsem mezi herce, které jsem předtím znal jen z filmů nebo z televizní obrazovky a choval jsem k nim nezměrnou úctu. Neuměl jsem činoherní řemeslo, neuměl jsem činoherně myslet. Pořád jsem čekal, že odněkud přilítne poznámka o „pimprlovém divadle“. Přilítla, a ne jednou. Když má člověk z něčeho strach, nevyhnutelně přivolá to, čeho se bojí. Přehrával jsem, byl jsem v křeči. Abych zakryl své rozpaky a nejistotu, začal jsem nosit výstřední oblečení, vytvářel jsem si zástupnou osobnost. Asi to nebylo příliš moudré, ale Jan Grossman byl trpělivý. Citlivě mě vedl a zklidňoval. Miloval jsem toho člověka. A on zemřel. Stýská se mi po něm.

    Vladimír Marek, Královna Dagmar

    Ludvík Kundera, Miloslav Klíma: Královna Dagmar (r. Josef Krofta, Divadlo Drak Hradec Králové, 1988) FOTO ARCHIV DIVADLA DRAK

    Komunikace s anděly

    A přišel Petr Lébl.

    Vakuum vzniklé úmrtím Jana Grossmana bylo vyřešeno výběrovým řízením. Do divadla přišla ředitelovat kamarádka Doubravka Svobodová s uměleckým šéfem Petrem Léblem, kterého jsem v podstatě neznal. Začala nová, pozoruhodná a magická éra Divadla Na zábradlí. Práce s Petrem byla radost. Miloval herce a nedopustil, aby jim bylo ublíženo, aby byli vyrušeni v okamžiku tvorby, který nazýval chvíle, kdy herec komunikuje s anděly. Vytvářel si ze svých oblíbených herců bohy. U mě se to ale nezdařilo.

    Proč?

    Velmi záhy jsem pochopil, že Petr trpí psychickým onemocněním podobným mému. Nemohl jsem být jeho oddaným přítelem, jakým mu byli jeho bohové. Znal jsem z vlastní zkušenosti konsekvence a dopady přátelství s člověkem postiženým bipolární afektivní poruchou. Jenže na rozdíl od Petra jsem se léčil. Chtěl jsem zejména předcházet manickým stavům, které jsou sice opojné jako pervitin, ale se stejně zrádnými následky. Stalo se nejednou, že jsme zkoušeli, Petr zářil, byla sranda, a najednou se ztratil. Zmizel. Ukryl se. Utekl. Nedokázal komunikovat, nedokázal přijít mezi lidi a pokračovat v práci. Depresivní stádium této nemoci přináší pocity, že se všechno obrátilo proti člověku. Pocity marnosti a zbytečnosti. Hlavou letí myšlenky o vlastní neschopnosti a zbytečnosti, tělo neposlouchá, každý pohyb bolí. Pokud tyto krajní symptomy nejsou včas podchyceny odborným lékařem, může dojít k tragédii. Neléčená bipolární afektivní porucha přechází do schizofrenního stádia. Ozývají se hlasy, které ukazují možnosti a cesty. Sebevražda se v tomto světle jeví jako pozitivní přechod jinam, jako nádherné řešení. Člověk se zklidní a začne se chovat naprosto normálně a vstřícně, protože konečně našel ono řešení. Sám jsem to několikrát na vlastní kůži prožil. Popsal bych to jako stav, kdy se člověk naplní čistou, stříbnou září. Září vyrovnanou, půvabnou a chladnou. Smrtelně chladnou. Marně jsem Petrovi doporučoval svou lékařku. Nechtěl. K té samé lékařce zašel až na doporučení Věry Galatíkové. Bylo však pozdě.

    U Lébla jste často hrál ženské postavy.

    Já je hrál už v Draku. Čarodějku Solochu v Gogolově Pohádce noci štědrovečerní, zlou vílu Carabosse v Šípkové Růžence. V druhém uvedení Popelky jsem se zbavil Prince a dostal Macechu. Nepřišlo mi to tedy nijak divné.

    Po úspěchu muzikálu Kabaret, kde mi byla svěřena role slečny Kostové, chtěl pro mě Petr nějakou velkou ženskou roli. Napřed jsme zkoumali Čapkovu Věc Makropulos, ale ta hra se Petrovi ani mě nezdála příliš vydařená. Až za delší čas jsem přišel s nápadem inscenovat scénář slavného filmu Billyho Wildera Sunset Boulevard s postavou Nory Desmondové, zapomenuté, staré hvězdy němého filmu. Bylo to slibné, jenže Petr se právě v tom období rozhodl odejít. A odešel.

    Vybavíte si ten den?

    Přišel jsem do divadla a Boban Klepl mi řekl, že Petr zemřel. Že se oběsil v provazišti. Tu situaci popsalo už tolik lidí, že se zdráhám k tomu něco dodávat. Plakal jsem. To ostatně všichni. Oněmělí tou zprávou jsme jen tak smutně seděli, stáli, přecházeli. A pak jsme pili a nemohli se opít. Seděli jsme s Petrou Špalkovou a technikářem Pavlem na zemi v Petrově kanceláři a vyprávěli si historky, které jsme s Petrem zažili. Měl jsem u sebe „něco do nosu“, a tak jsme si „do nosu“ dali. Bylo to pro ulehčení vědomí, že Petr už tu není a nebude. Póry se uvolnily a bolest se snadněji vyplavovala.

    Dýcháme, a pak přestaneme

    Z Divadla Na zábradlí jste odešel i vy. Proč? Lákal vás dekadentní svět muzikálu a bulváru?

    Zkrátka mi v roce 2010 nebyla obnovena smlouva, to je vše. Svět bulváru mě nevyhledává, a tak v něm a pro něj vůbec neexistuju. Něco jiného je svět muzikálu. Hudební divadlo bylo a vždy bude mou velkou láskou. Lhostejno, zda jde o operu, operetu, balet či muzikál. Vždy jsem snil o tom, že bych si v nějakém velkém muzikálu zahrál. Sen se mi splnil. Po Kabaretu v DNz přišel muzikál Kráska a zvíře v Ta Fantastice a pak – a to jsem šel do kolen – Johanka z Arku! V pravém slova smyslu hvězdný muzikál, navíc režírovaný kamarádem z nejdražších, Jozefem Bednárikem. Beďom. A tak se mi v mých padesáti letech otevřela muzikálová kariéra, o jaké se mi ani nezdálo a která ještě zdaleka neskončila. Nejsem sice kdovíjaký zpěvák, dokonce si myslím, že zpívám dosti mizerně, ale když mě dobrá muzikálová produkce osloví, tak neodmítnu. Na svůj věk jsem stále ještě dostatečně pohyblivý a jen tak nějaká choreografie mě nezadýchá. Za jedenáct let čtrnáct velkých muzikálových rolí! To není špatné skóre, ne?

    Přesto se držíte i činoherního kopyta, jak o tom svědčí vaše dvě aktuální štace – v Kabaretu Kafka režiséra Daniela Špinara v brněnské Redutě a dvojrole Lorenzo/Chůva v – pro pět herců upraveném – Shakespearově Romeovi a Julii režiséra Jana Friče a mladého souboru NaHraně, kterého uvádějí pod názvem Romeo a Julie a co jako? na pražské Kampě. Jak jste se k těmto rolím a souborům dostal?

    Kafku čtu rád. Směju se a zároveň mám jakýsi škodolibý pocit, že zas tak velký trpitel, jak se o něm soudí, to nebyl. Pominu-li spříznění ryze lidské, pak mnoho nectností Kafkových bylo i mými. Ten zbytečný strach, abych nepřišel o to, co mám. Ta občasná přecitlivělost nad sebou samým. Ta divokost, která Franze vedla k pitkám a do bordelů, se mi se rovněž nevyhnula. Ochutnal jsem všechno, co se mi zdálo lákavé. Jen jsem nestačil vytvořit o sobě mýtus, a hlavně jsem nenapsal žádnou knihu a předčasně jsem neumřel. Jan Grossman inscenoval jako svou poslední práci na Zábradlí intelektuální bulvár Kafkovo brko od Alana Benneta. Obsadil mě do role Franze Kafky a jeho zásadním pokynem pro mě bylo: Zahraj mi Kafku jako citát. Hodně jsme si o něm povídali a oba jsme došli k názoru, že ten Franz byl docela vykuk. A po mnoha letech mě teď ke Kafkovi, přivedl Dan Špinar v brněnské Redutě. Byla a je to krásná, drzá punková práce. Elegantně punková. Punk je mi dosti blízký a jeho vliv na divadlo mě odzbrojuje.

    A vedle Dana Špinara mně teď nejvíc jako režisér i přítel přirostl k srdci Jan Frič, řečený Friky, který sám sebe označuje jako radikálního amatéra. Nechal jsem se tím unést a k tomuto jeho druhu amatérismu jsem – už během Polonézy Oginského v Divadle Na zábradlí, kde jsme se potkali poprvé – přilnul. Friky je laskavý magor ze Smícháče. Umí vyrobit z hovna muškát, říká Daniel Špinar.

    Friky a Špinar, dvě tváře punku, obě fascinující a autentické. Jsem rád, že mě oslovili a baví mě s těmi kluky pracovat. Pro svobodu, kterou mi dávají, a pro schopnost dostat mě při vší té svobodě přesně tam, kam potřebují. Nebyla a není to s nimi lehká práce, ale je nevyslovitelně zábavná.

    Začínali jsme obrazy smrti, které jste mi poslal. Čím skončíme?

    Určující je pro mne život! Smrt je jen biologická tečka. Za svůj život jsem se jí díval mnohokrát a dlouho do očí a vyrovnal se s ní. Prostě jednou přijde a šlus. Proč skuhrat? Nevím, proč je tolik démonizovaná. Snad pro lidský strach z konečnosti? Můj nejbližší, osobní přítel Jiří, který zemřel na AIDS, se k smrti těžce protrpěl, ale zachoval si důstojnost a eleganci až do posledního vydechnutí. Bylo jednoduché, konečné. Pak už nedýchal. Tak prosté to je. Dýcháme, a pak přestaneme. Co hledám, je smír. Myslím, že jsem na dobré stopě.

    Umanutost, která nutí dotahovat

    Je divadelník širokého talentu. Má v sobě umanutost, která ho nutí dotahovat své kreace k dokonalosti až preciznosti s tím, že ona dokonalost přináší vždy jiný než jen zavedený pohled na možné řešení jevištní situace. Markantně to například ukázal, když v Písni života animoval postavu purkmistra, mluvil jeho text a současně reagoval v dané situaci jako drak. A byl takový i v poloze komické. Třeba když sám a jediný utáhl celé představení Láry Fáry včetně technických, tedy světelných a zvukových změn a neuvěřitelného počtu postav.

    Markův přechod do pražského působení ukázal další šíři jeho nevyčerpatelného talentu, jak u Grossmana v Kafkově brku nebo v Léblových inscenacích, tak v muzikálových produkcích, kde vždy našel přesnou míru stylizace a nadsázky. Spolupráce s ním byla pokaždé nabitá nápady, které ovšem uměl i zahazovat, což je v našich krajinách velmi vzácný úkaz.

    Miloslav Klíma

    bývalý dramaturg královéhradeckého Divadla Drak, dnes prorektor pražské AMU


    Komentáře k článku: Vladimír Marek: Ochutnal jsem všechno, co je lákavé

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Velice vítám
      zmínku o fenomenální one man show Kašpar Láry Fáry podle Franze von Pocciho. Ačkoli jsem přesvědčen, že jsem představení viděl někdy v 80. letech na Přehlídce divadla jednoho herce v Chebu, nemohu o inscenaci nikde najít žádnou informaci. Kdy měla premiéru, jak dlouho ji DRAK hrál, nebo zda ji V. Marek hrál jenom agenturně – nic. Pomůže mi někdo?

      26.01.2013 (11.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Marek

      Profilový obrázek

      Kašpar Láry Fáry
      měl premiéru 22. 6. 1981. Byla to inscenace pod hlavičkou Draku. Hrál jsem ji v prostoru divadeního klubu v prvním patře a na několika domácích festivalech. Hrál jsem to i v zahraničí ve třech jazycích. V Drážďanech německy, na Kubě a v Nikaragui španělsky a v Athénách a okolí řecky. Bohužel jsem nenašel záznamy, kdy se ty zahraniční zájezdy uskutečnily. Možná by se to dalo najít v archivu Draku.

      31.01.2013 (12.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Díky Vladimíre, nasměrovals mě! Několik úryvků z objeveného mého článku Loutky na Divadelním mládí aneb znovu o emancipaci (Čs. loutkář 1982/11):
      „Vladimír Marek … podal perfektní ptrofesionální výkon, exceloval výtvarným pojetím svého divadla i samotných loutek, jejich mistrným a vtipným voděním i skvělým mluvním projevem. Jeho zdánlivě iluzívní divadlo, které je reminisencí na loutkářskou historii, svou iluzívnostzároveň neustále refinovaně narušuje. Z dialektiky iluze a antiiluze pramení pak nejenom humor, ale i okouzlujíí divadelní metafory a krátké lyrické ´momentky´…..
      Podstatnou součástí představení je již úvodní slpovo principála před oponou. Zvýrazňuje totiž ve vědomí diváka jak „umělost“ celého následujícího vjemu, tak i jeho stoprocentně lidské (nikoli technické) zdroje.“

      02.02.2013 (8.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Marek

        Profilový obrázek

        Petře, rád na to představení vzpomínám i když jsem odehrál více repríz v zahraničí než doma. Všechny loutky z Láry Fáryho mám dodnes a s Kašparem si občas sám cvičně zahraju, abych se ujistil, že mám marionety pořád „v ruce“. Připravuji představení, kde bych chtěl použít loutky po kterých se mi stýská. Název projektu zatím tajím a moc dobře vím proč 🙂

        02.02.2013 (9.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Před 35 lety:
      „Tento představitel zla a intrik… zaujme na první pohled svou zvláštní maskou: blond vlasy rozdělené uprostřed, bledý obličej mladíka, úzké rty, výrazné obočí – mnohým jistě připomene H. Bergera z Viscontiho Soumraku bohů.“ (Čs. loutkář)
      Už tehdy jsi to dovedl i bez loutky, stejně jako v Písni života! Doba to byla děsná, ale divadlo jste dělali krásné. Bylo o čem psát!

      03.02.2013 (18.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,