Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vivat Paiva aneb Vymezení metaforou

    Už podesáté proběhl v Ostravě náš největší mezinárodní festival loutkového a alternativního divadla, bienále Spectaculo Interesse (letos od 22. do 27. září). A už podesáté přinesl důkazy o tom, že jazyk divadla může být něco nekonečně jiného, bohatšího a do jiného jazyka nepřeložitelného, než je jazyk literatury, filmu nebo výtvarného umění. Je to jazyk metafory, „teď a tady“ oživované (animované) hercem – lhostejno, zda skrytým nebo viditelným. Do tohoto vymezení metaforou se vejde jak „tradiční loutkařina“, tak pohybové, výtvarné, hudební, kabaretní nebo činoherní kreace, pokud se jazyk vyprávění o světě odehrává na ose živý člověk – oživlá věc (objekt).

    Bestiaires

    Bestiaires (Bestiáře) z produkce Duda Paiva Company FOTO ARCHIV FESTIVALU

    FELLINIOVSKÁ FAUSTIÁDA

    Tak jako pokaždé (kromě prvního ročníku jsem nevynechal zatím žádný), platilo i letos, že ne každé představení tyto skryté možnosti naplnilo. Z těch, které jsem z celkových 31 představení letos stihl, bych udělil svou privátní hlavní cenu plzeňskému divadlu Alfa, a to za kouzelnou symbiózu tradičního i moderního divadla nazvanou Čert tě vem! (autoři Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček, režie Tomáš Dvořák). Dva potulní komedianti (Milena Jelínková a Petr Borovský), záměrně evokující dvojici principálského hrubiána Zampana a jeho klaunsky ustrašenou Gelsominu z Felliniho Silnice, si totiž tentokrát troufli na „velký“ faustovský příběh. Tradiční loutkářskou faustiádu, sedm samostatných skečů (sedm smluv podepsaných vlastní krví), povýšili dramatickým obloukem vztahu mezi Principálem (=Faustem) a jeho asistentkou Elfrídou (=Markétou). Ukazuje se stále zřetelněji, prostřednictvím různých zlověstných náznaků, že se tu nehraje o „těch druhých“, ale o nás (o každodenní smlouvě s ďáblem v nás). Nic nezůstane skryto, jak při každém drobném úpisu zlu tajně doufáme, vše vyplave ven. A překlenout to může jen goethovská klenba odpuštění a lásky. Tímto dramatickým obloukem se představení ostře vymykalo z řady vnějškově efektních produktů, zdaleka nejen na tomto festivalu, které ulpí na jediném formálním nápadu a celý večer se hraje na „jedno brdo“ (jeden příklad za mnohé: Ondin divadla L’Illusion, Theatre de Marionnettes z Québecu; ale mohl bych pokračovat – mockrát jsem si i tentokrát v Ostravě připomínal zlatá Grossmanova slova: umění není nápad dostat, ale nápad opustit). Druhou mou privátní cenu by dostalo Lutkovno gledališče Ljubljana za Muzikanty z Brém (režie a hudba: Matija Solce). Proslulou pohádku o zvířecích muzikantech čtveřice loutkoherců (zároveň i suverénních zpěváků i muzikantů – zde zvláště excelovala už v Ostravě známá Martina Maurič) rozehrála se záviděníhodnou středomořskou zpěvností, ale jednotlivé songy, doprovázené nástroji „co dům dal“, spojila funkčním svorníkem putování. Putovalo se i po napřažených rukách všech dětských i dospělých diváků. Spontánní, jinde často podbízivě vynucovaný kontakt s dětským divákem, byl v této produkci absolutní (škoda jen, že pořadatelé – nebo snad tvůrci? – namísto nabízejícího se „dvojáku“ udělali z představení výlučnou tlačenici pro vyvolené v omezeném prostoru jeviště Divadla loutek, řada kolegů tu frontu s odpočítávaným množstvím vzdala).

    MÉNĚ NĚKDY VÍCE?

    Největší hvězdou a de facto opětně korunovaným králem festivalu byl ovšem – jako v posledních deseti letech v podstatě pokaždé – nizozemský autor, režisér, loutkář, tanečník a performer Eduardo de Paiva Souza, v Evropě známý jako Duda Paiva (odtud i název souboru Duda Paiva Company, Amsterdam). Duda je světová extratřída. Prokázal to v Ostravě i tentokrát, ačkoliv se tu představil v nezvyklé roli – nikoli jako aktér, ale jako „pouhý“ autor a režisér inscenace Bestiář – hořce groteskní paraboly současné evropské krize, demonstrované na mytologických, už v zárodku zdegenerovaných postavách řeckého Olympu (kde to všechno začalo). Čímž Duda Paiva ostravským divákům vyvrátil podezření, že tajemství úspěchu jeho originálního divadelního konceptu, který bych si dovolil shrnout jako neustále zvnějšňovanou hru s vnitřními běsy (možnosti hry s objektem v nás naplněny až po okraj), stojí a padá pouze s jeho osobním hereckým charismatem. I letos dostal hlavní cenu festivalu (další ceny získal Budulínek Naivního divadla v Liberci a Svatí ze sídliště souboru Ad Spectatores z polské Wroclavi). A při všech výhradách předesílám, že vzhledem k frenetickému, bezkonkurenčnímu ohlasu u ostravského publika dostal i tentokrát hlavní cenu asi právem. Jen jsem si při pohledu na relativní mládí porotců v duchu říkal, zdalipak by rozhodovali stejně i se znalostí méně „komerčních“ Dudových opusů posledních patnácti let (Anděl, Jitřenka, Prokletí aj.). Jestliže bych i dnes podepsal svá někdejší slova (Jeho černý humor oplývá mnoha skrytými filosofickými, psychologickými i sociálními přesahy; všechny důležité významy odehraje skrze své zlověstné alter ego, neodmyslitelného démona = dvojníka, za nějž mluví a jedná jako kouzelník tak, že to nemáme čas postřehnout), pak další větu (performer si přitom vystačí sám jen s několika slovy) bych po mnohomluvných Bestiářích už podepsat nemohl. Až příliš často je tu dění dovysvětlováno slovy, ryze baletními „vložkami“ a vizuálně-světelnými efekty, jež „šou“ sice zatraktivňují, ale dělají z ní jakýsi na efekt stavěný „eurovýrobek“. A to bez ohledu na strhující jednotlivosti, připomínající dřívější slávu.


    Komentáře k článku: Vivat Paiva aneb Vymezení metaforou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,