Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Virtuální Bazaar superhrdinek

    Šestý ročník pražské přehlídky experimentální divadelní a taneční tvorby Bazaar Festival se kvůli koronavirové pandemii nemohl uskutečnit v plánovaném březnovém termínu a byl přeložen na podzim. I tak ho ale vládní protiepidemická opatření dostihla a mezinárodní přehlídka zacílená na inovativní a provokativní díla ze střední a východní Evropy nakonec proběhla od 20. října do 1. listopadu 2020 na virtuální platformě.

    Renata Piotrowska-Auffret vystupovala s performancí Pure Gold Is Seeping Out Of Me také na ostravském festivalu NORMA FOTO MATĚJ DOLEŽEL

    Bazaar od svého vzniku klade důraz na osobitě zpracované projekty a společensky aktuální témata. Dramaturgie upřednostňuje hraniční díla, jimž rozhodně nejde o to, oslovit většinového diváka, ale naopak demonstrovat důležitost svobody tvorby a projevu nezávisle na všech konvencích i politice (často v opozici k ní). Zároveň se nevyhýbá ani uvádění ještě nedokončených performancí v určitém stadiu tvůrčího procesu, dokonce jde až o jakési laboratorní sledování vzniku vybraných prací. Současně je však patrná snaha o zpřístupnění přelomových apelativních děl.

    Letošní podobu festivalu ovšem určovala především kvalita internetového spojení. Festival, který každoročně intenzivně aktivoval všechny smysly a prorážel estetické limity a komunikační bariéry, se místo do Studia ALTA, Ponce či Archy vtěsnal do plochých monitorů umístěných v izolovaných domácnostech každého z diváků. Atraktivní program, jehož společným jmenovatelem byly „superhrdinky“, se skládal ze dvou stěžejních linií – hlavní performativní část doplňovaly dobře moderované diskuse. A právě ony se letos staly nosným pilířem.

    Během úvodního večera představila estonská umělkyně Kristina Norman dokumentární projekt na téma migrace péče Lighter than Woman. Na rozjezd nešlo o nijak kontroverzní ani formálně progresivní programový vklad – byly totiž prezentovány pouze fragmenty díla, takže mnohem silněji než pár ukázek z avizovaného představení vyznělo téma samotné. Fenomén „Ukrajinek“, které vyměnily existenční nejistotu ve své domovině za práci v zahraničí, rezonuje v evropském kontextu dlouhodobě. Kristině Norman se podařilo sledovat příběhy několika konkrétních žen, které opustily rodinu a vlast, aby pracovaly v Itálii jako hospodyně a pečovatelky o seniory. Paralelu k jejich tíživým osudům vytváří příběh jediné italské kosmonautky Samanthy Cristoforetti. Jelikož autorka o svém projektu především vyprávěla (sice s nadšením), nedokážu představení z pár krátkých ukázek rekonstruovat ani zaujmout stanovisko k propojení filmových dokumentárních principů s performativní rovinou. Během debaty moderované Alicí Koubovou z Filosofického ústavu AV ČR se o problematice migrace péče rozhovořila Petra Ezzeddine z Katedry sociální a kulturní antropologie Fakulty humanitních studií UK, ale ani vyřčené zajímavé myšlenky nedokázaly nahradit avizovanou performanci.

    Distanční forma festivalu důkladně prověřovala jednotlivé tituly. Jednoznačný návod na funkční streamovací formát ale nepřinesl ani Bazaar. Zatímco zahajovací program byl náročnou zkouškou pozornosti, druhý večer u obrazovky plynul zdařile. Polská choreografka Renata Piotrowska-Auffret zpřístupnila kompletní záznam svého oceňovaného tanečně-dokumentárního představení Pure Gold Is Seeping Out of Me. Navazující diskusi, do které se zapojila nejen autorka projektu a její dvě spolupracovnice Aleksandra Osowicz a Karolina Kraczkowska, ale také česká performerka a kurátorka Kateřina Olivová, opět moderovala Alice Koubová. Ústředním tématem bylo toužené i zatracované mateřství a vztah práce–dítě. Problematika se probírala ze všech úhlů pohledu, nejen na základě zhlédnuté performance, ale také pod tlakem aktuálních událostí – masivních protestů v Polsku za práva žen svobodně se rozhodnout o sobě, svém těle a hlavně mateřství.

    Performance Together slovinského dua Leja Jurišić – Marko Mandić trvala neuvěřitelných šest hodin FOTO MATIJA LUKIĆ

    Choreografka, poháněná i svou osobní zkušeností s tématem, v díle zkombinovala tělesnost v prostoru s civilně reprodukovanými výpověďmi žen, pro které byla otázka dítěte v určité fázi života důležitým mezníkem, jenž si vyžádal spoustu přemýšlení i náročné aktivní hledání řešení. Slova kontrastovala s pohybovými pasážemi, které demonstrovaly téma v kontextu tvůrčího procesu. Piotrowska-Auffret tak například jednu čtenou část „okomentovala“ tanečními variacemi na Saint-Saënsův Tanec kostlivců. Femininní verbalizovaná polyfonie se střihově vpíjela do fyzického výrazu tanečnic se styčnými body v metaforickém rozkladu tělesnosti a částečném sebeobnažení. Trhané pohyby vedené impulzy z kloubních spojů asociovaly lámání (se), dosažení bodu zlomu a rozložení (se), napětí jako by putovalo skelety a zaplňovalo prostor. Lokty či kolena propichovaly vzduch a střídavě se zaoblovaly v plynulejších fázích nebo synchronizovaných sekvencích. Až pohyb utichl a na řadu přišlo opět slovo. Představení se dokázalo povznést nad odosobněnou formu prezentace a rezonovalo i skrze obrazovku. A to jak v souvislosti s aktuálním omezováním svobody v Polsku, tak i v umělecké rovině. Renata Piotrowska-Auffret pro téma nalezla soudržný a empatický performativní tvar, jenž nepodléhá svodům patosu nebo hysterie.

    Tradiční Sobotní Bazaar představil rozpracovaná díla etablovaných i začínajících tvůrců. Za moderátorský stůl tentokrát usedl ředitel festivalu Ewan McLaren a redaktorka Tanečních aktualit Lucie Hayashi. Z komponovaného programu byl patrně nejvýraznější hned zahajovací úryvek z připravované choreografie Momentum autorky Martiny Hajdyla Lacové. Skupina ME-SA se na česko-slovenské taneční scéně pohybuje dlouho a sebejistě, a přesto i v této ukázce dokázala choreografka překvapovat a experimentálně kompilovat zdánlivě neslučitelné rytmy a předměty, dokonce i pohyb dvou osob s odlišnou motivací pro vstup do prostoru. Sobotní showcase se potýkala s omezenou časovou dotací, ale přece jen podnítila zvědavost. Velmi ráda bych například naživo zhlédla pohybovou instalaci 360 Degree Poetry (The Foretoken) polské umělkyně Weroniky Lewandowské či zjistila, jak se dál rozvine work in progress 5/8 of an inch Tinky Avramovy. Dobou zkoušený festival se však ani za dokonalé souhry technologií a verbálně i intelektově vybavených moderátorů nepřiblížil atmosféře, která by byla bývala, pokud by se odehrával naživo.

    Závěr festivalu sliboval velkolepé šestihodinové představení Together slovinského dua Leja Jurišić – Marko Mandić. Stylové, provokativní, buřičské a naprosto nevypočitatelné dění by naživo v Divadle Archa mohlo vyznít skvěle, jenže skrze monitor na mne zrovna tento magnum opus jugoslávského scénického umění (jak sliboval web festivalu) působil spíše jako reality show, nikoli jako festivalový vrchol. Až mi to bylo líto.

    Bazaar Festival se statečně snažil „zůstat spolu“, symbolicky dodržet slovo, které dal umělcům i divácké komunitě. Vytrval navzdory omezením a pokusil se ustát nevyhnutelné zploštění a zhutnění do rámečků monitorů či telefonů. Celkově se však více vysvětlovalo, než ukazovalo. Škoda, že organizátoři neměli dostatek času najít pro již dobře vykrystalizovaný živý formát akce adekvátní alternativu.


    Komentáře k článku: Virtuální Bazaar superhrdinek

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,