Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Víření bubnů z LFŠ 2018 (No. 3)

    Své vlastní tepny jsem nedělní intoxikaci filmem otevřel návštěvou dalšího bloku věnovaného tvorbě Larse von Triera. Nebyl to sice zážitek z ranku mé někdejší LFŠ ranní exkurze na mistrovy Idioty, leč možná lépe. Podobný šok by možná vzhledem ke klimatu, jež v poledne zavládlo ve Sportovní hale, mohl být smrtelný.

    Lars von Trier (2016). FOTO KURT KRIEGER

    Trier se sice ve svých videoklipech i reklamách logicky držel zpátky coby shocker, schopnost groteskního vidění světa, atraktivní zkratky i břitké glosy však jednoznačně prokázal i zde. Škoda jen, že včerejšímu setu chyběla lepší redakce – klíčová série reklam pro skandinávský supermarket totiž nebyla opatřená titulky, což její účinek poněkud oslabilo.

    Reparát Jakuba Šmída

    Vzápětí letos na LFŠ poprvé dávám šanci produktu současné domácí kinematografie. Protože jsem zde před dvěma lety intenzivně strhal Laputu režiséra Jakuba Šmída, nemohl jsem jeho druhý celovečerní film Na krátko vynechat.

    Z tendence k objektivitě i poskytnutí možnosti opravy. Mám velkou radost, že moje sázka na jednu z nadějí pro budoucnost českého filmu se vyplatila. Jakub je jistý ve vedení herců profesionálních i naturščiků, jeho silnou zbraní je tvorba sugestivní, místy až bressonovsky tíživé atmosféry, jíž zdatně napomáhají i suverénní kamera Vidu Gunaratny a náladotvorný soundtrack z pera brněnských Květů. Protože jsem však četl prozaickou předlohu filmu, mám dost výhrad ke scénáři, ve který Petra Soukupová své původní dílo proměnila. Zbytečná redukce řady motivací totiž zastřela vnitřní životy postav natolik, že s nimi divák velmi obtížně navazuje kontakt. Vzrušující ambivalence se postupně vytrácí a nahrazuje ji nezúčastněnost a plíživá nuda. Původně plnokrevná postava matky je tak zjednodušena na uzlíček neustále pulsujících nervů, jenž poskytuje jen málo prostoru pro jinak výživné herectví Petry Špalkové. Ústřední charakter dvanáctiletého Jakuba je zde pak brutálně vyhrocen až směrem k vážné sociální disfunkci. Když potom jeho nestvůrně psychopatická babička (Marta Vančurová) pronese směrem k jeho otci v tradičně umírněném podání Martina Fingera něco jako Jakub je hodnej kluk, zní to jako její potměšilá radost nad tím, že vnouček je z podobně zvrhlého vejce jako jeho prarodička, a to zcela jistě nebyl záměr tvůrců. Je to velká škoda, protože z hlediska estetického na snímku mnoho pochybení vidět není a navazování na domácí tradice filmů o dětech tak, jak je ve svých vrcholných dílech pomáhali formulovat Karel Kachyňa s Janem Procházkou, vítám moc rád. Přes uvedené problémy film doporučuji zájmu diváctva, a přeji mu ho. Už kvůli diskusím, jež jistě vyvolá, i jako neokázalou propagaci literární tvorby Petry Soukupové, již pokládám za pozoruhodnou.

    Dvojí porce klasiky

    Wiseova a Robbinsova West Side Story sice poněkud zestárla, nadčasovou audiovizuální přitažlivost i neutuchající sílu morálního apelu si ovšem bezpochyby zachovala. FOTO archiv LFŠ

    Zbytek dne svátečního jsem pak věnoval oprášení filmových klasik. Wiseova a Robbinsova West Side Story sice podobně jako Rebel bez příčiny a další tematicky spřízněná kanonická díla poněkud zestárla, především co do použité teenagerovské mluvy a naivity erotických motivů, nadčasovou audiovizuální přitažlivost i neutuchající sílu morálního apelu si ovšem bezpochyby zachovala. V tomto kontextu mne velmi zajímá, jak se s chystaným remakem popasuje Steven Spielberg. Projekce v biografu Hvězda byla zahájena tradičně skvostným úvodem jiskřivě vtipné, nepodbízivě šarmantní a výborně informované Ivy Hejlíčkové. Krása k poslechu i na pohled.

    Stůj při mně režiséra Roba Reinera (Stand by me, USA, 1986), jedna z nejlepších kingovských filmových adaptací. FOTO archiv LFŠ

    Samotné nedělní finále obstaral film z mých nejoblíbenějších – Stůj při mně režiséra Roba Reinera (Stand by me, USA, 1986), jedna z nejlepších kingovských filmových adaptací, již řadím minimálně na úroveň Vykoupení z věznice Shawshank a zcela jistě nad Kubrickovo mnohdy přeceněné Shining. Je nádherným rozvinutím twainovských motivů do komplexního coming of age dobrodružství, v němž je bezprostředně nadčasovým způsobem jasně definována podstata síly chlapeckého přátelství. I Foglar by uronil slzu a vyznání vyslovil.

    Do noci odcházím s úsměvem na rtu. Na shledanou zítra!

    ///

    Předchozí díly festivalových reportáží:

    Víření bubnů z LFŠ 2018 (No. 1)

    Víření bubnů z LFŠ 2018 (No. 2)


    Komentáře k článku: Víření bubnů z LFŠ 2018 (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,