Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vinohradský „příběh“

    Politici kradou jako kuny v kurníku, to vám dnes potvrdí každej hajnej. Nechť si své prebendy užijí, proč ale loupí v kurníku slov? Při jedné z politických debat jsem si dělal čárky, kolikrát zneužijí pojem „příběh“, a na mé účtence se vyskládal dosti dlouhý „plůtek“. V jejich ptydepe získává nimbus „příběhu“ každý jejich politický podraz, každá mocenská zápletka, každý sloup elektrického vedení od jedné debaty k další. Zařekl jsem se, že už tohle vybrakované, politiky vybydlené slovo nebudu používat. Tímto sloupkem mu tedy mávám na rozloučenou.

    Diváci a čtenáři Divadelek si jistě povšimli, že se v loňském roce v Divadle na Vinohradech změnilo vedení. Respektive se tam vrátili dobří, zkušení holubi: Tomáš Töpfer a Jan Vedral, spolu s režisérem Jurajem Deákem, který má zejména ostravské a nuselské zkušenosti. V Divadelních novinách sice dodržujeme termíny uzávěrek, jinak ale máme dlouhé vedení: teprve nedávno jsme si všimli omezeného počtu pozvánek na premiéry a zrušení předplatného Divadelek. Mailem jsem se otázal pana ředitele, co tím sleduje, a dostalo se mi, po mém soudu, rázné i vtipné odpovědi (můžete si přečíst na str. 14). Pro mě osobně má tento vinohradský „příběh“ několik rovin. Soustředím se jenom na vztah divadla s kritikou (raději říkám referenty či recenzenty). Vzpomínám si, že za minulého vedení proběhl pokus vysvětlit vybraným novinářům při soukromém obědě, že divadlo vinohradské velikosti se kromě umění také musí starat o to, aby hlediště nezelo prázdnotou. Uznat tento axiom a současně jej večer co večer naplňovat jsou dvě různé věci. Kritici jsou svoloč, to dnešní vinohradské vedení sice naplno nepřizná, přesto se tak chová. Ne že by Töpferův přístup byl pionýrsky průkopnický; obdobný nápad, jak se vypořádat s nepříznivou kritikou, měla nad půlnocí asi většina divadelních ředitelů, jeho postup ale není vůbec emotivní. Rozhodl se, jak ostatně avizoval, vrátit do hlediště vinohradského diváka. Osobně mu držím palce, jelikož si nemyslím, že by tradiční měšťanská scéna dokázala přežít bez svých diváků, protože inspirativní hudba provokativního německého divadla patří do vzdálené budoucnosti (ostatně pro mě je Špinarův Vojcek i Čičvákova Andorra umělecky srovnatelná, jenomže ta druhá inscenace nevyhání o přestávce diváky). Na druhou stranu jsem si jist, že zvolená taktika potencionálně osekat negativní reflexe na minimum, odtrhnout vinohradské divadlo jako ostrov žijící sám pro sebe, je cesta zrádná. „Příběh“ vinohradského divadla není složitý. Tak jako v pohádce stojí na rozcestí: buďto vytěsněnou kritikou posmívaná scéna, anebo městské divadlo hodné svého jména, jaké dokáže nejen produkovat inscenace pro své diváky, ale které je schopno se kvalitou poměřovat se souměřitelnými měšťanskými scénami kdekoliv v Evropě.

    Když kradou politici, taky si vypůjčím jedno nakažlivé úsloví: řídit stát jako svou firmu. Myslím si, že ani divadlo si slovo firma nezaslouží.


    Komentáře k článku: Vinohradský „příběh“

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,