Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vinnetou aneb O čem muži sní

    Petr Kolečko napsal drama cti v kulisách Divokého západu a nazval je Vinnetou. Chlápek, kterému z rodinného života zůstaly jen holé zdi, pár knížek v banánové krabici a houpací kůň, v něm řeší své morální dilema za asistence slavných hrdinů Karla Maye. Respektive jejich fantomů, kteří se mu vynořují ze vzpomínek na profláknuté filmy s náčelníkem Apačů skoro jako „krabička poslední záchrany“.

    Vinnetou

    Vinnetou (Vojta Kotek) dojímá pamětníky „opravdovými“ intonacemi či detaily okoukanými od svého filmového „originálu“… FOTO PATRIK BORECKÝ

    Kolečkova hra je půl travestie notoricky známých filmových motivů, půl moralita. Její hrdina Ludvík Šetrný se ocitá v situaci, která může potkat každého. Idealisticky si zvolil nevýdělečné povolání: je pracovníkem památkového úřadu. Žena mu odešla s prachatým lobbistou Luďkem a on přišel o všechno, co průměrný chlap potřebuje k životu: o lásku, o byt i auto a nezbývá mu ani na pořádný dárek k narozeninám pro syna, jemuž nový „strejda“ může koupit cokoliv. Ten teď za Šetrným přichází s ďábelsky zlomyslnou nabídkou: dává sto tisíc za jeho podpis, který umožní vést dálnici přes středověkou památku.

    Prodá Ludvík to poslední, co mu zbylo – čisté svědomí? Je vůbec k něčemu dobré? Současné „drama cti“ začíná. Ludvík je pokoušen banalitou situace, v níž jde jen „o nějakou hromadu kamení“. Autor zavede svého prokrastinujícího hrdinu v jakémsi denním snění do malovaných divadelních kulis westernového světa, kde si s ostatními trochu dětinsky hraje na indiány. Možná proto, aby si připomněl, o čem jako kluk sníval a co chtěl. Je to jednoduché a funguje to.

    Kolečko zručně splétá motivy ze současnosti s Vinnetouovým příběhem. S nepřehlédnutelnou nadsázkou a divadelně vděčnými situacemi. Zloduch Santer chce vést železnici přes indiánská loviště a lobbista Luděk dálnici přes středověké hradiště Drahúš. Oba hraje Tomáš Petřík. Old Shatterhand – Šetrný alias Jakub Prachař ve svých představách bojuje o přátelství Vinnetoua a získá lásku krásné Nšo-či, potká další postavy z filmů, ale také cynického strejdu grizllyho, který učí medvědího kluka lovit ryby dynamitem… Šetrnému se totiž do představ co chvíli surreálně vloudí motivy z všedního života, většinou formou typicky kolečkovských vykloubených, absurdních hlášek.

    Inscenace Vinnetoua, kterou na scéně kladenského divadla Lampion režíroval Ondřej Pavelka, není žádným dokonale vybroušeným skvostem. Kromě povedeného textu, spousty ulítlých nápadů a zjevné radosti zúčastněných ze hry v ní určitě silně funguje obsazení, které obstará spoustu legrace jaksi samo o sobě. Na indiány si totiž na Kladně hrají pubescentní „ikony“, již zmíněný Jakub Prachař a s ním v roli Vinnetoua Vojta Kotek. Zatímco Prachař nasadí svůj „nightworkovský“ úsměv a prožene se inscenací se svou sice osobitou, ale po čase i trochu otravnou sebestylizací, Kotek roli Vinnetoua propracoval do nejmenších podrobností. Dojímá pamětníky „opravdovými“ intonacemi či detaily okoukanými od svého filmového „originálu“a bez mrknutí oka vybalancuje ve své roli ironický odstup a autentický patos. Nečekaná, trefná a zábavná je stylizace Marie Štípkové do monumentálního starce Klekí Petry a jeho ducha, který vždy v rozhodujících chvílích utrousí poučné citáty z Ghándího či Marka Twaina.

    Má to všechnu nedokonalost a útulnou atmosféru „domácího představení“, v němž jednotlivá čísla doprovází na piano Daniel Čámský, který hraje i Sama Hawkinse. Humor představení je často insitní, improvizovaný, něco mezi Monty Pythony a sklepáckou besídkou. Ale nechybí ani potřebná dávka dojemné „trampské“poezie a něhy. Při kladenském Vinnetouovi se krásně vzpomíná na dobu, kdy zlo a dobro bylo jasně odděleno jako v pohádce a černá a bílá v našich životech ještě nesplývaly do nejednoznačné mlhavé šedi. Připomenout tyto věci a pobavit – větší ambice inscenace nemá.

    Městské divadlo Kladno – Petr Kolečko: Vinnetou. Režie Ondřej Pavelka, scéna a kostýmy Jaroslav Bönisch, dramaturgie Tomáš Jarkovský. Premiéra 16. března 2013.


    Komentáře k článku: Vinnetou aneb O čem muži sní

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Parodie kýčů jsou divadelně vděčné, srov, např. Goldfamovu Červenou knihovnu nebo Příběh…člověka ? (Buchty a loutky). Film Vinnetou H. Reinla (1963) je ale vlastně „metakýč“.
      Jako kluk jsem Vinnetouovi zcela podlehl a uměl celé pasáže z dialogů nazpaměť, ovšem z předválečné knihy, která u nás přinejmenším do „normalizace“ nikdy nesměla vyjít. Místo ní přišel kýč tuplovaný, koprodukční film, kde bylo vše „echtovní“, takže klukovské fantazie už nebylo třeba (a už jsem na to byl starý).
      Vždycky to ale takhle dopadnout nemusí, kupř, mé milované Foglarovky jsou po mém soudu také vlastně literární kýče, ale jejich černobílé televizní ztvárnění je jakýmsi nanebevzetím do říše umění.

      03.05.2013 (23.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,