Viliam Klimáček

V+W Začnu Voskovcem a Werichem. Do jedné vysokoškolské auly v Bratislavě pravidelně zvou hosty, aby komentovali svůj oblíbený film. Když mě oslovili, řekl jsem si, nemá smysl vybírat něco současného, co studenti nedávno viděli v kině. Vyberu nějaké retro. Hlava se mi proměnila na přesýpací hodiny a přeskupovaly se v ní Buñuelovy, Felliniho, Tarkovského filmy, tekutý proud děl, která miluji, až zůstalo to poslední, to nejméně pravděpodobné – Hej rup! V aule se zhaslo a promítala se strašně šumící a potrhaná kopie a já jsem povídal dvacetiletým o Osvobozeném divadle, ve kterém jsem nikdy nebyl, ale jehož atmosféry si navzdory tomu vážím, protože vyzařuje i z poničené kopie, dávno vydaných scénářů nebo Ježkových písní. Film jsem vybral záměrně, protože dvojice V+W je už pro teatrology „demódé“ a mladým zase úplně neznámá, už není kulturní ikonou jako před dvaceti lety pro moji generaci. Nezapomínám, že ti dva riskovali, když v Československu nastoupili lokální fašisti a v hledišti Osvobozeného začaly nepokoje a bitky. Kdo dnes tak radiálně řekne z jeviště svůj názor jako oni, koho ještě dnes nějaké představení vyprovokuje k reakci kromě jedovaté recenze a výhrůžek v divadelním bufetu? Je ovšem pravda, že i na mě kouzlo Osvobozeného už před lety přestalo účinkovat, dokud nevyšly dopisy jeho protagonistů mezi Amerikou a Prahou. Ti, kteří četli tu třísvazkovou korespondenci, mi dají za pravdu. Blednoucí ikony se opět staly živými lidmi. Studenti v aule se bavili a tleskali a od toho večera už pro ně VW znamená i něco jiného než značku automobilu. A proč vlastně chci vyslovit poděkování? Protože před čtvrt stoletím jsme uprostřed zuřícího socialismu založili s kolegy divadlo GUnaGU právě díky okouzlení Voskovcem a Werichem, na jejichž počest jsme napsali parafrázi jejich prvotiny tak, jak by ji asi napsali oni, kdyby byli v roce 1985 mladí jako my. Všechno je od té doby jinak, píšu jinak než v počátcích, zestárnul jsem, ale naši diváci jsou stále o generaci mladší než já. Možná i proto, že si stále rád hraju jako kdysi dva nedostudovaní právníci.

Prostonárodné slovenské povesti Druhé děkuji minulého roku jsem vyslovil v anketě „Naj kniha“, v níž Slováci hlasovali o nejoblíbenější knihu. Prvních deset titulů, kterým poslali televizní diváci nejvíc hlasů, dostalo svého tutora a ten měl v přímém přenosu svou knihu obhájit. Stal jsem se advokátem luteránského faráře Pavla Dobšinského, který před sto padesáti lety sebral tři svazky slovenských lidových pohádek, na nichž jsem vyrůstal. V první desítce nejčtenějších knih byla i Hlava XXII či Malý princ, ale také teenagerský román o upírech. Představa, že by vyhrál, mi pila krev. Bil jsem se tedy za Dobšinského s použitím všech prostředků toho divadelnického minima, kterým jako občasný herec disponuji. Jsou to drsné příběhy, často se v nich vraždí, mrtvá těla jsou nakládána do sudů, aby po potření čarovnou bylinou zase procitla, krásné princezny leží nahé v postelích vedle chudobných pastýřů, ale mezi nim husaři s šavlemi v rukou. A pastýř se smí na princeznu jen dívat – ti naši předkové tedy měli představy… Zkrátím to. V anketě zvítězily právě tyto pohádky. Ne proto, že bych byl výjimečný advokát, ale proto, že tisíce lidí nezapomněly, že byli kdysi malí. Samozřejmě, mnozí jsme měli v pubertě jiné přelomové knihy – Kafky, Dostojevské, Viany i Vonneguty – nemluvím však o čtenářské pubertě, ale o pravěku. Zásadnější se mi jeví roky dětského nevědomí, prvních slabikovaných písmen a „čichového“ čtení. Byly to doby, kdy mi knihy voněly – jako v kožence vázaný trojdílný Dobšinský. Na čem se učíte číst, to vám zůstane.

John Lennon Třetí prosincové děkuji se mnou vyslovili všichni, kteří si vzpomněli na Johna Lennona. Po pravdě řečeno, nebylo možné si ho nepřipomenout. Loňský rok byl lennonovský a mě příjemně překvapily početné reakce v médiích, bylo jich tak akorát. Naštěstí nám ho nezprotivily, na to už je dávno mrtvý a už není takovou celebritou. Z výročí jinak mívám fobii, jsem dítětem šedesátých let a oslav všelijakých dat jsem si užil dost. Ale ta výjimka stála za to. Lennon a Beatles mě v pubertě poznamenali stejně jako akné. Pleť se mi sice vylepšila, ale brouci v mozku zůstali. Jejich písničky jsou tak notoricky známé, že je už nemusíme poslouchat. Nejlepší alba jsou ta od Revolveru dál a mám rád i to nešťastné Let It Be, neboť je v něm trpká příchuť konce a dušičková atmosféra. A nejlepší film o Beatles je ten, v němž téměř nehrají, animovaný Yellow Submarine. Alternativní vody Bratislavy momentálně čeří nejen skvělý raper Bene, ale i kytarovo-laptopové duo Longital. Zejména Longital hraje víc v Evropě než na Slovensku, a tak se zdá, že naše loďka v mezinárodním hudebním moři snad někam dopluje. I proto jsem svoje třetí děkuji zhmotnil ve hře o hudbě. A o lidech, kteří vyrostli na Lennonových písních. Premiéru měla v den třicátého výročí výstřelu před newyorským exbeatlovým bydlištěm. Hra se nazývá jako můj současný životní pocit: John Lennon je mrtvý a já se taky necítím nejlíp.

přeložil br