Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2019

ročník 25
19. 2.–4. 3. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Viktor a ti druzí za sklem

    Básník, dramatik, surrealista, spoluzakladatel Divadla Alfreda Jarryho, vedle Antonina Artauda ikona francouzské divadelní avantgardy: Roger Vitrac. Právě v Divadle Alfreda Jarryho měla v roce 1928 premiéru jeho hra Viktor aneb Dítka u moci a byla to – jak se dozvídáme z pramenů – poslední inscenace této scény: způsobila hluk v celé tehdejší literární Paříži, avšak zasáhla jen úzký okruh diváků. U nás jsme ji mohli uvidět až v roce 1966 v Městských divadlech pražských – po její pařížské rehabilitaci Jeanem Anouilhem – a podle vzpomínek pamětníků i tehdy působila podvratně. A dnes? Odpověď na tuto otázku nabízí inscenace Vitracovy kome­diál­ní „truchlohry“ v pražském Divadle v Dlouhé.

    Viktor aneb Dítka u moci

    Bláznění a skotačení Emilie (Helena Dvořáková), Filipa (Robert Mikluš), Terezy (Klára Sedláčková-Oltlová) a Gastona (Tomáš Turek) glosuje devítiletý Viktor (Jan Meduna) FOTO MARTIN ŠPELDA

    Vitrac ve Viktorovi umně smíchal starodávnou labichovskou frašku, bulvární feydeauovskou komedii, vaudeville a „moderní“ intimní rodinné drama v bizarní surrealistický amalgám s prvky absurdity. A vybavil jej i plejádou literárních odkazů a francouzských reálií, které nahlíží v jakémsi groteskním obludném zrcadle.

    Režisér Jan Mikulášek s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem a scénografem Markem Cpinem tuto stylovou ambivalenci textu prohloubili a aktua­li­zo­vali. Už úvodní připsaná scéna naznačuje, že půjde o ještě brutálnější mumraj žánrů a nejrůznějších divadelních i mimodivadelních prostředků. U dlouhé řady divadelních stolků, jakoby v herecké šatně, sedí či postávají herci s nasazenými zvířecími hlavami, připravují publikum na „pohádku“ a vzápětí varují „děti“ před vulgaritami, které se v ní nutně musí objevit. Některé další sekvence pak jako by vypadly z béčkových hororových filmů. Brahmsovu hudbu střídají fragmenty starého šlágru Plují lodi do Triany. Generál na Viktorovo přání nepředvádí koně, nýbrž striptýz. Filip nespravuje židle z Ikey pomocí kladívka a kleští, ale vrtačkou. V literárních perziflážích zazní úryvek Seifertovy básně a zřejmě i další české aluze, které se mi v prudkém tempu inscenace nepodařilo identifikovat… Jevištní dění totiž vnucuje režisér publiku v rychlých střizích, v nichž šokující nápad stíhá okamžitě další nápad. Zdá se, že Mikuláškova invence je bezedná a některé z těch „šoků“ jsou opravdu velice originální. Třeba když služka Lili (Magdalena Zimová) komunikuje s Terezou (Klára Sedláčková-Oltová) formou neartikulovaných zvuků, které vzápětí obě postavy na přeskáčku překládají do srozumitelné řeči. Anebo: Filip všude možně hledá lahvičku s opiem na povzbuzení a nakonec ji přinese rekvizitářka. Zcizující efekt?

    Viktor aneb Dítka u moci

    Jan Meduna a Veronika Lazorčáková jako nezvedené děti FOTO MARTIN ŠPELDA

    Asi ano, protože nestylovost předlohy posiluje v Mikuláškově inscenaci nestylové hraní využívající instrumenty romanticky-patetického, psychologického a civilního „brechtovského“ herectví. Jan Meduna v ostře konturované roli devítiletého, „dospělého“ Viktora coby dítě přehrává a mutuje a jako vědoucí postava, jež s nadhledem filosofuje a komentuje, mluví věcně, bez patosu: jako ve filmu. Oscilace mezi patosem, „psychologií“ a civilismem charakterizuje také všechny ostatní herce. I karikatury jako Gaston (Tomáš Turek) nebo Generál (Jiří Wohanka) se na okamžik vymknou předepsané šarži a soucítíte s nimi. A paní smrt čili Ida Mortemari? V podání Marie Turkové decentně vyjevující konflikt éterické ženské krásy a trapné, nezvladatelné tělesné choroby je nejdojemnější postavou inscenace.

    V druhé polovině patří jeviště především manželskému duelu Emilie a Filipa. I přes bravurní, stále se proměňující a mnoha valéry vybavené herectví Heleny Dvořákové a Roberta Mikluše ztrácí inscenace tah a nepůsobí tak apelativně jako v první části. Možná, že víc než před přestávkou se tu vyjevuje přece jenom dobová podmíněnost výpovědi Vitracova Viktora. Co bylo dřív extrém, je dnes normál. Zvrácená morálka a pokřivené vztahy mezi rodiči a dětmi, míšení protichůdných žánrů v umění jako novum a provokace, to vše je v našem postmoderním světě běžnou realitou. A tak i nápaditou Mikuláškovu inscenaci kdysi skandální Vitracovy hry sledujeme jakoby přes skleněnou stěnu výkladní skříně plnou oživlých manekýnek a manekýnů. Bavíme se jejich podivným i podivuhodným, krutě směšným konáním, které se nás však citově a intelektuálně dotýká jen chvílemi a málo, anebo vůbec ne.

    Divadlo v Dlouhé – Roger Vitrac: Viktor aneb Dítka u moci. Překlad Eva Outra­tová. Úprava Jan Mikulášek a Štěpán Otčenášek, režie a výběr hudby Jan Mikulášek, dramaturgie Štěpán Otčenášek, výprava Marek Cpin, light design Filip Weisner. Premiéra 11. června 2015.


    Komentáře k článku: Viktor a ti druzí za sklem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,