Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Veronika Žilková: Sundej frak a jdi si lehnout II.

    V aktuálních tištených Divadelních novinách 1/2017 vyšel velký rozhovor s herečkou Veronikou Žilkovou Sundej frak a jdi si lehnout. Jak jsem psal v jeho úvodu, za dvě hodiny našeho setkání toho Veronika Žilková namluvila tolik, že by mohly vzniknout rozhovory čtyři. Čtenářům i-DN nabízím autorizované pasáže, jež se do tištěné verze z důvodů místa nedostaly.

    ///

    Veronika Žilková: Sundej frak a jdi si lehnout II.

    FOTO archiv

    Jak se z vás stala herečka?

    Už jsem to řekla mockrátna DAMU jsem původně vůbec jít nechtěla. Byla jsem na filosofické fakultě, studovala jsem výchovu a vzdělávání dospělých, a jediný vztah k umění, který jsem měla, vycházel z mé hudební rodiny. Můj otec byl hudebník, vystupovala jsem v souboru Chorea Bohemica, což byla za bolševika jedna z mála věcí, kdy se připomínala naše křesťanské – či šíře duchovní, náboženské – kořeny. Na pražském Žofíně každoročně jsme slavili Vánoce na Žofíně, což byla velkolepá akce, kam chodily davy lidí včetně disidentů. Zpívaly se tam koledy, tančily se moderně pojaté biblické příběhy a na konci se rozdávaly dětem dárky. Bylo to ohromně dojemné. Vždycky to končilo tím, že celé hlediště stálo a všichni zpívali Narodil se Kristus Pán. Dnes to už těžko někdo pochopí, ale byla to obrovská síla, v podstatě jasné politikum proti režimu.

    Narodil se Kristus Pán… dneska to zní v každým obchoďáku a mně je z toho úplně do breku. Je to, jako kdyby mi poplivali můj bojovej štít. Tehdy se jedno období koledy v rádiu ani v televizi vůbec nehrály, Ježíšek vlastně jako by neexistoval a to, že se zpívalo Narodil se Kristus Pán bylo, jako když za husitů zaznělo Ktož sú boží bojovníci. A my to zpívali nahlas! Dodneška, když na to vzpomínám, mám husí kůži.

    Takže tam jsem přišla poprvé do kontaktu s divadlem.

    FOTO archiv

    Ale jako hudebnice jste přece vystupovala už dávno předtím.

    Jo, to je fakt. Na jevišti jsem poprvé veřejně stála v deseti letech v Rudolfinu, kde jsem hrála na Dnech soudobé hudby na zobcovou flétnu skladbu Jana Kapra. V tom jsem byla v rodině první! Táta hrál na příčnou flétnu, brácha hrál na příčnou, ségra na harfu, ale zobcovku jsem přinesla domů já a rozhodla se na ni učit. Chodila jsem k Viktorii Medkové, dceři Ivana Medka, později Havlova kancléře. Byl kmotrem mého bratra, nejlepším kamarádem mého táty. Tehdy byl dramaturgem Pražského jara, táta hrál v komorním souboru České filharmonie, než je oba dva politicky vymetli. U nás se všichni scházeli, mně bylo kolem sedmi let – to byly roky 1967-68. Doktorka Medková hrála v Pražských madrigalistech a já tam poprvé viděla zobcovou flétnu, moc se mi její zvuk líbil a začala se na ni – právě u paní Medkové – učit. Současně mě manželka Ivana Medka učila na klavír.

    Proč vás neučil otec, vždyť to byl vyhlášený hudební pedagog?

    Já se narodila jako třetí dítě a otec nahrál na pásek, že mě nebude nutit k hudbě. Protože oba sourozence strašlivě terorizoval. Chodili na konzervatoř, museli denně cvičit. Ale mě už nechtěl takto pronásledovat a nechal na mě, jak se rozhodnu. Já mám teď taky své nejmladší dítě ve stejném věku, v jakém jsem byla tehdy já, a vidím, že takové věci už člověk vůbec neřeší. Je mu úplně jedno, co to dítě jí, jak se učí a jaký má koníčky. Už nemá sílu. Takže naši mě vzdali… Vlastně si porodili pečovatelku, žádné umělecké ambice na mě neměli. Takže jsem chodila na zobcovou flétnu, kterou jsem přinesla domů. A když tátu po roce 1969 odevšad vyhodili jako proklamativního katolíka, vymyslel projekt Dřevěná píšťalka. Učil plné hlediště, tři sta lidí najednou, rodiče i děti, na zobcovou flétnu a já s Markem Ebenem jsme byli jeho první asistenti. Ale se té flétničky chytil, aby se nezbláznil, protože byl bez práce. A taky aby nás uživil. Paradoxně po čase mohl hrát… nastoupil do Symfonického orchestru Československého rozhlasu, což byl orchestr, který spadal pod ÚV KSČ. Pod svícnem tma…

    Ale nesměl učit ani na AMU, ani na konzervatoři, ani na lidové škole umění, nikde.

    Se svým současným mužem Martinem Stropnickým. FOTO archiv

    Vraťme se k vám…

    Tím, že jsem hrála na zobcovou flétnu, vystupovala jsem s tátou Rudolfinu a na různých výchovných koncertech po celé republice. Teď už to snad není a myslím, že je to škoda. Děti nechodí ani do divadla, Klub mladého divadla v podstatě skoro neexistuje. Je to škoda, protože i když tam děti střílely skobičky, tak jsme chodili třeba do Smetanky na Neumanna a u ledaskoho se ta estetická výchova uchytila na celý život. Já jsem chodila na základku na Smíchov, takže jsme chodili do Realistického divadla. To bylo v podstatě jediné divadlo, které jsem znala. Mě ani rodiče nenapadlo, že bych se jím mohla někdy živit.

    Dostat se na DAMU ale asi nebylo tak snadné.

    Když jsme se rozhodla, že tam pudu, šla jsem do toho se vší vervou. Nedokážu dělat něco polovičatě. Nejhorší to bylo s recitací. Odmalička jsem neuměla pořádně vyslovovat. Mně vždycky doma říkali, že mám slovní průjem, že mluvím hrozně rychle a drmolím. Táta pro mě proto vymyslel takový zvláštní mučení. Vždycky v neděli po obědě jsem mu musela nahlas předčítat z Katolických novin. Já, která dodneška mluvím, jak když fouká na smetišti vítr… Táta si sedl do křesla a svým hluboce posazeným hlasem řekl: Tak, Verunko, čti. Já vzala noviny a: Ježíš se obětoval… Táta: Znova! Já: Ježíš se obětoval…. Táta: Znova! Já: Ježíš se obětoval… Tak tomu bylo třeba desetkrát. Nenáviděla jsem Ježíše, rétoriku, cokoli, co bylo spojené s přednesem… Franta Skřípek a později Irena Kačírková mě pak ale velmi dobře připravili, takže na DAMU jsem se dostala – v pořadníku – jako první.

    Lenka Skopalová (Léna), Veronika Žilková (Žíla) a Ivana Uhlířová (Iva) v inscenaci hry Martina Čičváka Urna (r. Martin Čičvák, Činoherní klub, prem. 2. 11. 2016) FOTO PAVEL NESVADBA

    Jak jste se dostala do Činoherního klubu?

    Na DAMU tehdy přišla výprava – Vladimír Procházka, Ivo Krobot a tehdejší šéf Činoheráku Josef Daněk, hledali záskok za Libušku Šafránkovou, která šla na mateřskou.

    Zkoušeli tehdy druháky a třeťáky. Prváky ne, ti podle nich ještě nic neumějí. Chtěli, aby jim říkali nějaký vtipy, ale nikoho si nevybrali. A tak šli z DAMU otrávení, sjeli výtahem ze 4. patra a zrovna vystupovali, když jsem šla po schodech dolů taky. Tehdy jsem jen tak pro sebe trénovala takovej skok z podesty mezipatra až dolů k výtahu, což bylo asi dvanáct schodů. A rozhodla jsem se, že to zkusím zrovna v tu chvíli. Odrazila jsem se, skočila jsem, oni vypadli z výtahu a já jsem upadla. A ležela jsem jim pod nohama. Oni mě začali sbírat, já se jim omlouvala – nevěděla jsem, co je to za pány – jim to přišlo hrozně vtipný. Jak tam sedím, omlouvám se jim a vysvětluju, jak jsem se tam ocitla. A řekli mi: Právě jste udělala konkurs, jediná z tohohle baráku. Takže poprvé na profesionálním divadelním jevišti jsem stála v Činoheráku. V Rodině Tóthů Istvána Örkényho. A měla jsem skvělé partnery – Petra Nárožného, Ninu Diváškovou, Jirku Vondráčka, Miloslava Štibicha, Evu Jakoubkovou… Vybavuju si, jak mě Nina Divíšková učila líčit se: Jak vidím, ty se moc malovat neumíš, ale nemůžeš se malovat jak do Mrazíka. Já si totiž na to hraní dělala i červený tváře.

    Děti Veroniky Žilkové (po směru hodinových ručiček): Kordula (nar. 2005), Markéta (adoptovaná, nar. 1997), Agáta (nar. 1985), Jan (adoptovaný, nar. 1992), Cyril (nar. 1989) a Vincent (nar. 1997). FOTO archiv

    Jste nejen herečka, ale v posledních letech i herectví učíte…

    Jsem vedoucí hereckého oddělení na Mezinárodní konzervatoři Praha, to je taková pop-artová herecká konzervatoř na Žižkově. Dalo by se říct, že až tam se uzavírá životní oblouk mého vztahu s Irenou Kačírkovou. Letos tam totiž chystáme Starce na chmelu. Scénu nám dělá Kristýna Novotná, dcera Ireny. Konečně jsem se k ní – po těch letech – dostala. Učí v Českém Krumlově na střední scénografické škole a já navázala mezi našimi školami tímto projektem kontakt. Maturanti obou škol připraví Starce na chmelu, kde paní Kačírková – ve filmu – hrála třídní učitelku, jako jsem nyní já… Tím teprv – aspoň pro mne – končí můj životní příběh s Irenou Kačírkovou.

    Vychovala jste a vychováváte několik dětí, učíte. Jaké vlastnosti jsou pro vás u vašich dětí a studentů důležité?

    Mně nevaděj děti, co zapomenou, ožerou se nebo zaspěj. Mně vaděj lidi bez energie. A táta viděl, že z tří sourozenců jsem tu energii podědila po něm nejvíc. Takže mě – i když se mnou často silně nesouhlasil – vždycky nechal žít po mém. A o to se snažím se svými dětmi a studenty i já.

    ///

    Více v DN 1/2017: Veronika Žilková: Sundej frak a jdi si lehnout


    Komentáře k článku: Veronika Žilková: Sundej frak a jdi si lehnout II.

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,