Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Veronika Žilková: Sundej frak a jdi si lehnout

    Ke konci roku čekají občas člověka milá překvapení. Pro mě jím bylo setkání s herečkou Veronikou Žilkovou (1961). Znali jsme se ještě z dob studentských, někdy z počátku osmdesátých let, kdy jsme si spolu asi dva roky dokonce přivydělávali v jedné zájezdové inscenaci pro děti – ona hrála na flétnu, já za bílým paravánem pomáhal s loutkami stínového divadla.

    V roli Hester Swanové v inscenaci hry Mariny Carr U kočičí bažiny (režie Martin Čičvák, premiéra 14. září 2008, Činoherní klub) FOTO PAVEL NESVADBA

    Když nyní přišla do Divadla v Celetné, kde jsme měli schůzku, jako bychom se viděli včera. Mluvila otevřeně, odpovídala ochotně na jakoukoli otázku, byla plná energie a životního entuziasmu. Za dvě hodiny toho namluvila tolik, že by mohly vzniknout čtyři rozhovory. Těžko se vybíralo. Její život je – jak říká – jako let v tryskáči. Většinou řídí ona, občas ale někdo úplně jiný. Kapitánskou pozici však neopouští nikdy. I kdyby se ten tryskáč měl roztříštit o skálu.

    Jak jste se vy, dítě z přísně katolické a hudební rodiny, dostala k herectví?

    Chtěla jsem studovat buď medicínu, nebo psychologii. Když jsem byla na gymnáziu, chodila jsem s psychoterapeutkou Jitkou Vodňanskou do protialkoholní léčebny k Apolináři, kde v té době vznikly kurzy muzikoterapie. A já ty alkoholiky učila hrát na zobcovou flétnu. Byla to velká legrace. Bylo mi sice sedmnáct, ale vypadala jsem na devět a nutila jsem ty fotry vypitý, aby hráli Běžela ovečka vzhůru do kopečka. Bavilo mě to, připadalo mi, že to má smysl a že bych tímto směrem mohla jít i v životě.

    Ale nakonec jste medicínu vzdala…

    Došla jsem k názoru, že nemám dobrou paměť a že bych se nikdy nenaučila anatomii. To jsem netušila, že mě život domotá tam, kde mě moje „blbá paměť“ živí. Ale je pravda, že se učím hrozně těžce… Takže jsem vzdala medicínu a šla na psychologii, na obor výchova a vzdělávání dospělých.

    Proč právě ten?

    Chtěla jsem, aby má práce byla trošku adrenalinová, a myslela, že po dokončení budu pracovat ve vězeňství nebo v podobných sociálně okrajových pracovištích. To mě lákalo. Jenže po prvním ročníku jsem pochopila, že je to spíš personalistika – měli jsme tam zkoušky z teorie řízení socialistického podniku a podobné předměty. Tak jsem si řekla, že přestoupím na folkloristiku. Díky Choree Bohemice, kde jsem hrála na flétnu, jsem k ní měla blízko. Ale oni ji ten rok neotvírali.

    Holčičko, až ti bude šedesát jako mně a budeš umírat na rakovinu, budeš litovat jenom toho, co jsi v životě neudělala.

    Hele, tebe je škoda…

    Tak jste šla dělat zkoušky na DAMU…

    Stála jsem na filosofický fakultě ve frontě na nějaká skripta, kdosi mě předbíhal a já se rozčilovala. Přede mnou stál nějakej kluk, otočil se a povídá: Hele, tebe je škoda, běž dělat herečku, když jsi taková hysterka. Že chceš hrát divadlo, že jo…?! Já se na něj osopila: Ne, vůbec. Pro mě bylo divadlo něco odpornýho. Znala jsem jen Realistické divadlo, kam jsem chodila se základní školou na povinná představení. Nic víc. U nás doma se chodilo pouze na koncerty. Z divadla leda tak na operu, ale činohru jsem jinou neznala.

    A…

    A ten kluk, co se otočil, byl Jarda Dušek… Vyšli jsme ven a on do mě začal hučet, zkrátka mě balil, a říkal: Tady blízko je DAMU a to je dobrá škola! Cestou jsme potkali Frantu Skřípka, později ředitele MD Mladá Boleslav, tehdy však herce u Wolkerů, který byl nejlepší kamarád mého bráchy. A ten Duška podpořil: Fakt, tam je hodně pohybu, to by tě mohlo bavit. Rok tam přečkáš a pak půjdeš na tu folkloristiku.

    Co na vaše rozhodnutí řekli rodiče?

    Tátu vůbec nenapadlo, že bych se tam mohla dostat. Dal mi podmínku: Abychom ti dovolili ukončit studium na filosofické fakultě a jít na DAMU, musíš najít aspoň dva lidi z oboru, kteří mi řeknou, že na to máš. Byl přesvědčenej, že všichni mi řeknou, že jsem ošklivá, malá, nemám hlas a nikdy nemůžu být herečkou… Táta byl tenor, za války v Olomouci alternoval s Pepou Bekem v Zemi úsměvů, byl spolužákem Vlasty Fialové, měl brněnskou konzervatoř. Představoval si herečky úplně jinak, a ne to divný kuře, co měl doma.

    Za kým jste šla?

    Nejdřív mě táta poslal na Vinohrady za Antonií Hegerlíkovou. Já se s Frantou naučila monolog Johanky z Arku a ohlásila se jí. Vzkázala mi, ať za ní zajdu na Vinohrady do ladírny mezi tympány, že si mne tam poslechne. Tak jsem tam šla. Já ji vůbec neznala, protože my doma neměli ani televizi. Za chvíli připlula obrovská paní a řekla: Tak spusť, děvčátko. Začala jsem a ona mě asi po pěti větách zastavila: Dobrý, můžeš jít… A vyřiď tatínkovi, že máš v sobě tolik citu, že klidně divadlo dělat můžeš. Já se totiž z toho všeho rozbrečela.

    Pak mě táta objednal u Ireny Kačírkové, což byla jeho kamarádka z dětství. My jsme po tátovi ostravská rodina a tam na náměstí stálo ještě před komunistickým pučem pár živnostnických obchodů – kožešnictví Kačírek a vedle Vlna Žilka Ostrava. Takže naši dědové za první republiky spolu chodili do kavárny na náměstí, sponzorovali místní fotbalový klub a podobně. A paní Kačírková mě na zkoušky připravila tak, že mě vzali jako první.

    S Lenkou Skopalovou (Léna) a Ivanou Uhlířovou (Iva) v roli Žíly v inscenaci hry Martina Čičváka Urna na prázdném jevišti (režie Martin Čičvák, premiéra 2. listopadu 2016, Činoherní klub) FOTO PAVEL NESVADBA

    Já snad budu muset umřít…

    Přeskočme – pokud to jde – DAMU. Co jste dělala po škole?

    Byla jsem bez místa. Měla jsem dítě a nemohla nic sehnat. Paní Kačírková mi – napůl z humoru – říkala: Já snad budu muset umřít, abys mohla jít na mý směrný číslo k nám do Městských. Tehdy totiž brali do divadel na takzvaná směrná čísla, to znamená, že každé divadlo mělo určitý počet stálých míst a víc obsadit nemohlo. A… paní Kačírková ani ne za rok umřela a já dostala opravdu nabídku hrát – na její směrné číslo – v MDP. Její místo rozdělili ale napůl, mezi mě a Lukáše Vaculíka. Byli jsme prý neperspektivní, vzali nás jen na malé role.

    Jak vidno, s Irenou Kačírkovou jste propojena přímo osudově.

    Byla jsem u ní i těsně před smrtí. Její poslední rada zněla: Holčičko, až ti bude šedesát jako mně a budeš umírat na rakovinu, budeš litovat jenom toho, co jsi v životě neudělala. Tím se celej život řídím. Když mi něco přijde jako úplně nesmyslnej nápad nebo projekt a chce se mi do něj, tak si vzpomenu na paní Kačírkovou a jdu do toho. Radši si nabiju hubu, než bych pak litovala, že jsem to nezkusila.

    Kdo vlastně jsem?

    Pochybovala jste někdy o tom, že budete herečkou?

    Stále si nejsem jistá, kdo vlastně jsem. První velkou krizi, která málem rozhodla o tom, že budu dělat něco jiného, jsem zažila už na DAMU. A nejen já, ale i mí tehdejší spolužáci Ivana Chýlková, Karel Roden, Vilma Cibulková, Eva Holubová, Jitka Asterová, Pavel Vítek… Na konci prváku si nás vedoucí ročníku Regina Rázlová a František Laurin zavolali a chtěli celý ročník rozpustit pro nedostatek talentu. Museli jsme jít všichni k psychologovi… Tvrdili, že náš ročník není talentovaný, protože jsme se spolužáky-režiséry Petrem Kracikem a Petrem Poledňákem jako závěrečnou ročníkovou zkoušku připravili improvizovanou etudu. Spočívala v tom, že se po třiceti letech všichni scházíme v jedné místnosti. Někdo fetoval, někdo byl slepej… a – hlavně – nikdo nebyl u divadla. Já jsem byla homelesačka a umřela jsem. Nic jsme nezkoušeli, všechno jsme vymýšleli na místě. Bylo to temný, depresivní, a ti dva soudruzi na nás pozvali psychologa. Všichni jsme k němu museli. Pro ně jsme byli málo „světlé zítřky“.

    Skončili jste v blázinci?

    Zachránil nás psycholog Jindřich Kabát, později, začátkem devadesátých let, ministr kultury. Dal nám několik testů, chodili jsme k němu pozorovat nějaké fleky a pak napsal, že můžeme pokračovat. Ale trojku z herectví jsme měli všichni.

    V titulní roli hry Mileny Jelinkové Adina (režie Martin Stropnický, premiéra 30. listopadu 2007, Divadlo na Vinohradech) FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Odrodím a hned přijdu

    Váš život je tak zajímavý, že se snad nedostaneme k vaší divadelní – natož herecké – kariéře. Prošla jste více divadly než jen Diskem a MDP…

    Už někdy koncem prváku mě pozvali do Činoherního klubu, což je dodnes mé nejoblíbenější – chcete-li osudové – divadlo. Na DAMU tehdy přišla výprava – Vladimír Procházka, Ivo Krobot a tehdejší šéf Činoheráku Josef Daněk –, hledali záskok za Libušku Šafránkovou, která šla na mateřskou. Dnes je z toho mimina starý, velký, strašně milý Pepa… Loni jsem s ním točila a musela se tomu smát. Tenhle obrovskej Pepa Abrhám je vizitka mého stáří.

    Zase odbočujete…

    Promiňte. Tak jsem se plácala v tom Činoheráku, chodila do školy a k tomu jsem natáčela. Hrála jsem ve filmech, v televizních inscenacích, v seriálech. Absolventskou roli jsem nazkoušela už ve třeťáku. S Petrem Poledňákem jsme v Divadle v Řeznické připravili první půlku představení – Brechtův Obchod s chlebem. Druhou nazkoušel Petr Kracik s jinými spolužáky, taky Brechta – Kupování mosazi. V červnu jsme s tím jeli do portugalské Coimbry a ten festival jsme tam vyhráli. Byli jsme tam tři týdny a já se tam – samozřejmě – zapletla s krásným, úžasným Portugalcem. A ten se rozhodl, že si mě vezme. A začal vyřizovat, že bude od září studovat v Praze. Jmenoval se Ruy Gonzales Frederico Francesco de la Marca…

    Počkejte, vždyť vy jste si snad nikdy žádného Portugalce nevzala…

    No právě. Než jsme vyjeli na ten zájezd, dostala jsem nabídku z vinohradského divadla, abych po prázdninách hrála Roxanu v Cyranovi, že si čtvrťák dodělám tam a pak na Vinohrady nastoupím. No, a my se vrátili z Portugalska, přišlo září a já šla na Vinohrady podepsat smlouvu. Jenže o prázdninách jednomu mýmu kamarádovi umírala maminka a já ho utěšovala tak, až jsem otěhotněla. Portugalec měl vyřízené papíry do Prahy, já byla těhotná, čekala jsem Agátu, a šla jsem podepisovat smlouvu na Vinohrady. A při tom podepisování jsem jim jen tak mimochodem řekla, že v dubnu budu čtrnáct dnů chybět. Proč? ptali se. No, jenom odrodím a hned přijdu. Ředitel Míka mi vytrh’ smlouvu z ruky a roztrhal ji. Takže jsem přišla o Vinohrady. A aby to nebylo všechno, zavolal si mě děkan DAMU a řekl, že mě vyhodí ze školy, protože na mě přišlo udání z toho zájezdu za styk s fašisty. Někdo mě udal tehdejšímu šéfovi kultury ÚV KSČ Miroslavu Müllerovi, že jsem se v Portugalsku kamarádila s fašisty v černých košilích. To ale byl tamní tradiční oděv, který tam nosili všichni už od středověku… Nevím kdo, ale někdo podal toto hlášení a já dostala zákaz natáčení – v televizi i ve filmu. Na Vinohrady mě nevzali a přišel návrh na vyloučení ze školy. Naštěstí se nade mnou rektor AMU Ilja Bojanovský slitoval a dal mi jen podmínečné vyloučení. Byl to kameraman, dělal hudební pořady, znal naši rodinu a prostě mě na svou odpovědnost zachránil. Takže jsem ten čtvrťák mohla dodělat. Ještě jako těhotná jsem nazkoušela Ze života hmyzu, naštěstí paní Cvrčkovou, kterou jsem mohla hrát do osmého měsíce. Do porodnice jsem si vzala Dějiny divadla a týden po porodu jsem dělala státnice.

    Všichni si mysleli, že ke státnicím nepůjdu. Ale to mě neznali. Šla jsem a byla jsem připravená. Navíc jsem byla domluvená s Ivanou Chýlkovou a Jitkou Asterovou, aby – kdyby bylo třeba – štíply Agátu do nohy. Já vyběhnu a ony mi poraděj’. Ale nebylo to třeba. Dostala jsem samý jedničky…

    A…

    A pak začala má celoživotní srážka s realitou. Můj muž studoval v prváku na FAMU, já byla bez angažmá v malém bytě s novorozencem a naši mě odmítli – jako černou ovci rodiny – podporovat. Bylo to krutý. Takže jsem si ten svůj hvězdnej start dost, slušně řečeno, zkomplikovala. A pak jsem v tom celej život – v divadle i v soukromí – pokračovala.

    Co jste dělala?

    Rok jsem žila v divadelním vakuu. Ani v Činoheráku jsem už nehrála. Chodila jsem s poštou a pečovala o Agátu. Pak jsem šla na ten půlúvazek do MDP. Brala jsem 870 korun, to si pamatuju přesně. A zůstala jsem tam osm let. Žádnou významnější roli jsem nedostala a dnes jsem tu kapitolu v podstatě vymazala z hlavy. Šla jsem raději – na rok – do Černého divadla. A pak jsem se vrátila do Činoheráku, kde jsem doteďka.

    Sedmkrát v Činoheráku

    Váš život je poměrně divoký. Jak to všechno zvládáte? Musíte být – jak se říká – holka od rány…

    Jinak bych život nestihla… Hlavní je pro mě pracovitost. Tu mám od táty.

    Jak vlastně viděli či vidí váš umělecký život vaši rodiče?

    Otec už nežije, zemřel v roce 2007. Jeden čas se mnou nemluvil. Když jsem dělala Tele tele, plakal. Kvůli bulváru taky plakal. Ale vycejtil ve mně to samý, co měl sám – běsy, kterým se nedá ubránit. Mámě to všechno bylo taky líto. Když jsem jí řekla, že jsem nechala filosofickou fakultu a jdu na DAMU, vzala sekyru a zmizela na dvacet čtyři hodin do lesa. Nevím, co tam dělala, zda někoho zabila, nebo potřebovala pokácet pár stromů. Ona tu fakultu, francouzštinu, nedostudovala, protože byla sirotek – je z jižní Moravy, za války přišla o rodiče –, tak to asi chtěla přenést na mě. A hlavně chtěla konečně někoho, kdo není umělec. Bratr a sestra jdou v otcových šlépějích a ona chtěla mít doma konečně paní doktorku filosofie. Dodneška se s tím nesmířila. Pro ni jsou herci komedianti, kteří když přijeli k nim na vesnici, tak všichni zavírali slepice, aby jim je nesnědli.

    Máma stále žije, je jí devadesát tři a bydlí s námi, starám se o ni. Ráda jí sloužím, beru to jako své poslání. Naštěstí má teď ráda mého muže Martina, protože to je pro ni pan Někdo…

    Říkala jste, že Činoherní klub je vaše osudové divadlo. V čem pro vás jeho magie spočívá?

    Já jsem dala sedmkrát z Činoheráku výpověď a sedmkrát jsem se tam vrátila. Hrála jsem skoro všude, v Karlíně, ve Stavovském, na Fidlovačce, v Městských, v Černém divadle, dokonce Paní z moře v Mladé Boleslavi, byla jsem na volné noze, jeden čas jsem byla poradce Libuše Šmuclerové na Nově a vždycky jsem se vrátila do Činoheráku. Nikde mi nebylo líp. Tam divák cítí, co jsem měla k večeři, a já cítím, co měl k večeři divák. Pro mě je tahle blízkost hrozně důležitá. I když je tam třeba blbá akustika a musí se tam mluvit stejně nahlas jako na Vinohradech. Činoherácký hraní, to je hraní se lžičkou. Mám k té lžičce vztah? Líbí se mi, nebo se mi nelíbí? Je studená, nebo teplá? Je čistá, nebo špinavá? Tak se hraje v Činoherním klubu. Na Vinohradech musíš udělat gesto třikrát větší, aby ho diváci viděli. A já jsem taková úsporná. Jak v jídle, tak v oblečení, tak v hereckém projevu. A v Činoheráku stačí to – takzvaně televizní, civilní herectví. Co hraješ, to si musíš myslet. To stačí, divák to vidí. Kdežto na velkých scénách si to musíš nejen myslet, ale musíš to ukázat tak, aby to bylo vidět i padesát metrů daleko, takže spousta herců už pak jenom ukazuje a nemyslí si nic.

    Co je pro vás – jaké postoje či hodnoty – v životě nejdůležitější?

    Asi zásadovost vůči diktaturám všeho druhu. Naše rodina sice nepodepsala Chartu, ale nikdo nebyl ve straně a nepodepsali jsme spolupráci s StB. To je pro mě podstata charakteru člověka. Nevadí mi, když je někdo na prachy, když dělá komerci a prodává se v bulváru, ale v tomhle jsem nekompromisní. Můj táta byl partyzán a já, dokud budu dýchat, tak budu mít s komunisty taky problémy. Občas spolupracuju s bulvárem, ale nespolupracuju s StBáky. Těžce nesu, že dneska už zase frčej stejní kariéristi, jako kdysi, a smějou se nám do tváří. Je to problém mé generace, která zažila, co to bylo nebýt ve straně a nedonášet.

    O tom byla tak trochu vaše Adina na Vinohradech…

    Kolem Mandlové kolaborovali v podstatě všichni, ale někdo si posypal hlavu popelem a spolupracoval zase s novým režimem. Co je svět světem, tak tomu tak bylo. Za pravěku, za antiky, vždycky. Vezměte si Jiřinu Jiráskovou, Stellu Zázvorkovou, Josefa Bláhu, všichni byli ve straně… Byli hvězdami, že byli tak dobří, nebo nedovolili někomu lepšímu vyrůst? Teď jsem právě vrátila roli Leni Riefenstahlové. Tři týdny jsem se s jejím textem trápila, celý jsem se ho naučila, sto hodin života mě to stálo, ale pak jsem tu roli vrátila. Nebudu dvě hodiny někým, kdo spolupracoval. Když někoho hraju, musím se s ním ztotožnit, musím ho pochopit. Může to být třeba grázl, ale já musím najít důvod, proč se tak chová, obhájit si ho před sebou. A to jsem u Riefenstahlové nenašla. Znala Hitlera, věděla, co dělá, věděla o koncentrácích, a přesto pro něj pracovala a točila filmy, které jej oslavovaly. Jen aby se umělecky zviditelnila, aby mohla uskutečnit své záměry. Pro mě je to nepřijatelné.

    Já bych ji bral spíš jako nějakou antickou postavu, která se zmítá v osudových výzvách a vášních.

    Možná to je antická postava, ale mně je bližší Medea. Chápu, že ze žárlivosti podřezala svoje děti. Jí rozumím. Hrála jsem ji hrozně ráda. Ale Riefenstahlová? Ta ženská si to nezaslouží. To radši budu hrát Sofiinu volbu. Jsem z tábora lidí, kde se umírá pro pravdu. Nebudu dávat dvě hodiny svého života někomu, kdo v tom jel. Nepřijala bych roli Jiřiny Švorcové ani Jiřiny Jiráskové. Nepřijala.

    V tom je ale přece podstata herectví. Umět zpracovat i naprosto zápornou postavu.

    Já možná opravdu neumím hrát. Umím každou postavu, každou roli jenom prožít. Každé představení psychicky i fyzicky odnesu. A nechci se ničit nikým, o jehož morálním kreditu pochybuju. Ráda jsem umírala pro Adinu, protože ona v tom vězení byla, dítě, které měla se Šmeralem, jí umřelo. Šmerala u sebe za války schovávala. Ona byla jenom trošku kurvička, která nerozeznávala sex a morální kredit. To dokážu pochopit. Ale Leni byla jenom vypočítavá. Tý šlo jenom o její post. A pokud někomu jde jenom o kariéru, pokud tam není láska nebo bolest a jsou tam jenom prachy a výsluní, to nepřijímám. Lásku pochopím. Že se zamiluješ do vraha svý matky, to dokážu pochopit, ale pokud začneš chodit s někým, aby ses stal ředitelem nějakého ústavu, to neberu. Můžu to zahrát jako parodii, že byla kráva, ale já už takovými rolemi nechci ztrácet čas. To budu radši se svým vnoučetem hrát Člověče, nezlob se.

    A co vaše postava v Urně? Vždyť je to taky vypočítavá herečka, které jde o kariéru.

    Ale to je fiktivní postava, která v sobě nese spoustu směšných, v podstatě naivních nectností naší – tedy divadelní – branže. Je to čistá komedie. S takovou postavou nemusím souhlasit, ale baví mě ji hrát. Pravdivě ji zahrát – jako jsem měla ztvárnit Leni –, to bych nedokázala. A ani nechtěla. Radši budu zkoušet zadarmo nějakej alternativní projekt – teď točím zadarmo film s Otakárem Schmidtem, úplně šáhlej –, než bych hrabala prachy s někým, s kým se mi dělá špatně. Každej máme hranice jinde. Někomu nevadí krást v sámošce, ale vadí mu zahýbat, někomu nevadí zahýbat, ale nikoho by neudal. A já nechci, aby se mi dělalo v životě špatně.

    S Jiřinou Bohdalovou, Markem Vašutem a Miloslavem Štibichem v seriálu Druhý dech (režie Hynek Bočan, 1988) FOTO ARCHIV

    Život s pilotem

    Nedá mi, abych vám nepřipomněl, že jste byla se svým mužem Martinem Stropnickým na předávání státních vyznamenání 28. října na Hradě. Jak jste se cítila tam?

    Byla jsem tam, protože prezident je vrchní velitel vojsk a můj manžel je přímý podřízený vrchního velitele vojsk. Pro mě tato ocenění jsou… Já vám něco povím. Psal se rok 1999 nebo 2000 a mého tatínka navrhli na stejné státní vyznamenání za pedagogickou činnost. Bylo mu skoro osmdesát, seděl na kulaté židličce u nás v chodbě oblečený v obleku a čekal, až pro něj někdo přijede. Asi týden předtím vyšel v Lidových novinách seznam vyznamenaných k 28. říjnu, tatínek si jej přečetl a byl ohromně dojatej. Po všech těch letech příkoří, kdy byl za druhé světové války partyzánem a málem ho zabili, po roce 1968 byl vyhozenej katolík, tři děti, řadu let bez práce, tak konečně stát pochopil, že byl čestný, zásadový, důsledný, že naučil možná dvě stě tisíc lidí v této republice hrát na flétnu. Domluvil se se svojí kamarádkou, jeptiškou z Domova svaté rodiny sestrou Akvinelou, kamarádkou od mládí, že pro ten řád půjdou spolu. Seděl na té kulaté židličce, bylo šest hodin večer a já říkám: Tati, na co tady čekáš ve fraku? Oni pro tebe nepřijedou?… Ne, ne, mně se nikdo neozval, mě tam veze tatínek jedné žákyně… Počkej, to je divný. Vy nejste domluveni, vy jste neměli nějakou zkoušku? A to s ním natočili tři dny předtím rozhovor do televizních zpráv, GEN s ním připravili, rozhovory do rádia, do novin. Všichni vycházeli ze seznamu, co vyšel v Lidových novinách. Tak jsem zavolala na Hrad Mathému a říkám: Dobrý den, tady je Žilková, prosím vás, tatínek má dostat vyznamenání, ale nikdo pro něj nejede. A ve sluchátku se ozvalo: Váš tatínek byl škrtnutejProsím?… No, pan prezident Havel ho škrtl. To byla jedna z nejtěžších chvil v mém životě. Musela jsem zavěsit pevnou linku, otočit se na židličku, na které seděl táta, a říct: Tatínku, sundej si frak a jdi si lehnout. Ten řád nedostan. Bylo to strašný, strašný. A stalo se mu to další rok – možná dva – znova. Akorát už neseděl na té židličce a nevzal si frak. Tak to jsem si vybavovala letos v tom Vladislavském sále. Nebyl jen Brady…

    Trochu depresivní myšlenky.

    Ale vždyť to je krásné! Morálka s divadlem souvisí. Strašně. To je přece velmi pozitivní. Jak říkal už Shakespeare, je na nás, na hercích, abychom vyvolávali emoce a nastavovali zrcadlo společnosti. Já jsem nedávno mluvila na nějakém večírku podnikatelů a těm byznysmenům jsem řekla: Nezapomínejte na cit a emoce, protože jenom ty z nás dělají šťastné lidi. Když budou všichni naprogramovaní jenom na výkon a kreditní karty, nikdy nebudeme šťastní. A právě emoce jsou základem divadla. Divadlo a vůbec umění k životu neodpojitelně patří.

    I to podbízivé a nevkusné?

    Narážíte na mé účinkování v Tele tele. Ale ten pořad nekazil vkus. Tele tele parodovalo, co si jiné formáty netroufly. I ten, kdo nabízí humor a směšnost, je důležitý a jeho tvorba má smysl. I ze směšnosti si lze vytvořit ostrý obraz společnosti. Já jsem mívala problém v kostele, protože jsem tam chodila výstředně oblíkaná. Ale copak jenom ta, co smrdí, má dlouhý sukně a nečistí si zuby, je zbožná? Proč by nemohla být naše Agáta zbožná? Proč by nemohla v luxusním kožichu být morální a mít charakter?

    Přece jen se ještě na závěr zeptám na vašeho současného muže Martina Stropnického.

    Jsem partnerkou člověka, který šel do politiky. Hrál Cyrana a jako Cyrano se do ní pustil. Je to člověk, který má obrovskou morálku. Pracuje dvacet hodin denně, má jednání často ve třech, ve čtyřech jazycích současně. Když pak přijde v noci domů, tak na mě vychrlí, co všechno se ve světě děje, a jde spát. A já do čtyř do rána sedím v kuchyni a říkám si, zda nemám do toho Iráku zavolat a říct jim, aby neblbli. Jsem chorobně spravedlivá a Martin najednou na mě hodí něco, co neunesu. Dokážu být zodpovědná za tři sta diváků, ale deset milionů nebo celej svět, to je moc. To, co dělá Martin, bych nedokázala. Žiju s jedním z pilotů, který řídí letadlo, v kterém všichni sedíme. A na mně je, aby ten pilot byl v pohodě. Je ale otázka, jestli opravdu pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí…

    S Martinem Stropnických 16. dubna 2008 FOTO RODINNÝ ARCHIV

    Milá Veroniko,

    moc Ti gratuluju a mám skoro tak velkou radost jako Ty. To víš, je to taky tak trochu moje zadostiučinění a „pejcha“. Říkala jsem Ti vždycky, že zkoušky uděláš, ale potěšilo mě, že s takovým úspěchem. Buď ujištěna, že kdybych o tom byla pochybovala, tak bychom se byly sešly jedenkrát a víckrát ne. Budu ráda, když se v Praze sejdeme a všechno mi budeš dopodrobna vyprávět. Taky platí můj slib, že budeš-li potřebovat v budoucnu moji pomoc, můžeš mě kdykoli „použít“ – pokud mi to čas dovolí. Ale to má ještě pár roků čas; protože teprve až v praxi poznáš, co ten „had z ráje“ doopravdy obnáší.

    Zatím Tě čeká boj s kantory, které budeš muset poslouchat, i když o jejich kvalitě budeš mít své oprávněné pochybnosti. Ale alespoň budeš mít průpravu na takzvanou spolupráci s režiséry, kteří jsou jimi jen podle jména. A těch je, bohužel, dnes většina.

    Přeju Ti ze srdce zasloužené prázdniny – a i když na Tobě nechci, abys zrovna pracovala, tak Ti jenom radím, abys hodně četla – počasí Ti k tomu nahrává. Hlavně hry a třeba vzpomínky Eduarda Kohouta – jedny z nejlepších.

    Těším se na shledanou s Tebou, protože při vší té dřině mi s Tebou bylo moc hezky. A nemysli si – kdybys nebyla talentovaná holka, tak bych Ti ani já nebyla nic platná.

    Srdečně

    Irena Kačírková

    (červen 1981)


    Komentáře k článku: Veronika Žilková: Sundej frak a jdi si lehnout

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,